V srpnu 1961 začala francouzská automobilka Renault vyrábět nový osobní automobil, který se výrazně lišil od všeho, co dosud nabízela. Novinka, jež nahradila model Renault 4 CV s motorem vzadu, dostala pohon předních kol. Renault tím zahájil přechod k moderní koncepci, která u kompaktních aut nakonec zvítězila.
Malý vůz se navíc vyznačoval tehdy nezvyklým pojetím karoserie. Ke dvěma párům bočních dveří přibyly praktické páté vzadu, což usnadnilo přístup do zavazadlového prostoru. V tuzemsku se takové řešení kdysi nazývalo "polokombi". Z dnešního pohledu se dá tvrdit, že Renault 4 už byl vlastně hatchback, a to jeden z prvních na světě.
Vývoj trval zhruba pět let. Jak uvádí Stanislav Minářík v knize Automobily 1941 - 1965, konstruktéři největší francouzské automobilky dostali za úkol vytvořil vůz, který by v užitné hodnotě, výkonech a pohodlí předčil typ Citroën 2 CV, takzvanou "kachnu", přitom však byl výrobně levnější. Tento záměr se plně zdařil.
Prodejci citroënů ovšem považovali Renault 4 za poněkud neférového soupeře. Základní inspirační zdroj byl totiž celkem zjevný. Dokonce i řadicí páka se nacházela, stejně jako u "kachny", na přístrojové desce. Nicméně mezi oběma konkurenty existují také značné technické rozdíly: Citroën 2 CV měl například vzduchem chlazený motor se dvěma protilehlými válci, zatímco novější Renault 4 dostal kapalinou chlazený řadový čtyřválec.
Konstruktéři tehdejšího národního podniku Renault mohli být s výsledkem své práce spokojeni. "Čtyřka" se trefila do vkusu širokých vrstev zákazníků a na několik let se stala nejúspěšnějším francouzským modelem. Prodeji nahrávalo, že výrobek nepatřil do žádné úzce definované škatulky. Šlo sice primárně o lidový vůz, ale přinejmenším jako druhé auto v rodině mohl dobře sloužit také zámožné klientele.
Líbil se mužům i ženám, mladým i starším, využívali jej řemeslníci, zemědělci, drobní obchodníci, velké podniky a státní instituce. Výborně se hodil do městského provozu, avšak zvládl také delší rodinné výlety a cesty na dovolenou. Výrobce jej postupně modernizoval, například upravil masku chladiče, nabídl motory o vyšším objemu a přidal čtvrtý převodový stupeň. Vedle osobního vozu existovala i užitková verze.
Úspěch se neomezil jen na Francii, naopak šlo o jeden z prvních globálních modelů. Výroba či montáž probíhaly v mnoha zemích, například ve Španělsku, Argentině či v Alžírsku. Z hlediska středoevropského automobilového průmyslu je důležitá produkce v Jugoslávii, respektive ve Slovinsku.
Jak uvádí Jan Tuček v knize Auta východního bloku, slovinská firma IMV uzavřela v roce 1972 smlouvu o výrobě vozů Renault 4 pro jugoslávský trh a částečně i pro export. Od roku 1988 tato činnost pokračovala pod hlavičkou společného podniku Revoz. Ve Slovinsku tak do prosince 1992 vyrobili 576 tisíc kusů modelu Renault 4.
Celosvětová produkce, která skončila až kvůli nové evropské emisní normě, přesáhla za více než 30 let 8,1 milionu kusů. V posledních letech se vozy Renault 4 přitom montovaly už jen ve Slovinsku a v Maroku. Dobré zkušenosti s kvalitou následně vedly k tomu, že francouzský koncern umístil do Slovinska produkci dalších modelů. Nyní tam vyrábí například Twingo.
