Když mi vedoucí technického servisu společnosti AVE Marek Livora oznámil, že budu jezdit s autobusem, myslel jsem si, že jsem asi špatně slyšel. S Davidem Chlebounem ze společnosti Mercedes-Benz Trucks Česká republika jsem se totiž domlouval na svezení s popelářským vozem Econic. Původně jsem chtěl napsat krátké jízdní dojmy, jenže celý den se vybarvil tak jinak, až to vydalo na reportáž.
V provozovně AVE v Dolních Měcholupech jsem v dohodnutý čas 4.45. Fasuji firemní vestu a čekám na svou posádku vedenou řidičem Petrem Konstantidinisem. Ten u AVE pracuje už sedm let a ze stupačky se vypracoval až za volant. A to všechno v 25 letech.
Z depa vyrážíme (zatím jenom ve dvou) lehce před půl šestou doplnit zásobníky na CNG, které mají kapacitu 700 litrů. Sice nás nečeká moc kilometrů - páteční trasa měří asi 60 -, jenže průměrná spotřeba se u tohoto typu vozu pohybuje od 90 do 100 kg CNG na 100 km.
"Auto pořád zastavuje a rozjíždí se," vysvětlil mi jeden z dispečerů, pan Křemel. U dvouosých CNG vozidel je to 50 až 60 kg na 100 km. U naftových motorů je to podobné.
Vymyšlený pro město
Mercedes-Benz Econic je distribuční vozidlo s velmi nízkým nástupem, díky kterému se uplatňuje především ve městě. U nás se nejvíc používá v komunálních službách s nástavbami pro svoz odpadu či s hákem, kontejnerem a hydraulickou rukou. Firma AVE používá hned několik Econiců, a to dvou- i třínápravových. Oba jsou k dispozici s pěti rozvory a dvěma výškami kabiny. Třínápravový model se nabízí ve třech konfiguracích 6×4, 6×2/4 leader axle s řiditelnou druhou nápravou, nebo námi testovaný 6×2/4 ENA s řiditelnou třetí nápravou. K pohnu slouží šestiválce OM 936 s výkony od 220 do 260 kW, verze NGT na plyn má výkon 222 kW a ve standardu spolupracuje s šestistupňovým automatem Allison. Nově lze objednat automatizovanou převodovku PowerShift. Vedle nižší spotřeby a ekologičtějšího provozu je verze na CNG vhodná i kvůli tomu, že plynový motor je tišší než konvenční dieselový, což brzy ráno ocení všichni obyvatelé.
Jakmile sednu za volant, už vím, proč mu říkají autobus. Pominu-li fakt, že se sedí výrazně níž, což usnadňuje nastupování a vystupování, je kabina vozu mnohem víc prosklená. Je z ní skvělý výhled, což výrazně přispívá k bezpečnosti pohybu po městě. A to i díky proskleným pravým dveřím, které jsou navíc skládací.
Skutečně si připadám jako za volantem autobusu. To umocňuje i skutečnost, že řídicí kola jsou až za kabinou. "Díky natáčecí zadní nápravě se sice auto otočí na pětníku, vzadu máš ale ještě další kus nástavby, který dost vybočuje," varuje mě Petr, abych při zatáčení nevzal nějaké auto. Pomáhá i velký displej, který promítá obraz ze zadní kamery.
Hurá na odpadky
"Zapni čerpadlo pomocného pohonu," říká mi Petr, když zastavuji u prvních popelnic. V záplavě tlačítek se marně snažím najít to správné, a když místo toho otevřu boční dveře, udělá to raději sám. Rozsvítí mi i zadní reflektory, které osvětlují pracovní prostor, a ještě mi pomáhají odhadnout konec auta.
"Hranou světelného kužele zastav u popelnice, zabrzdi a zařaď neutrál. Tím automaticky zapneš hydrauliku a lis," vysvětluje mi Petr. A takhle je to při každém zastavení.
Petr se telefonem domlouvá s dalšími členy posádky Štefanem Linhartem, Karolem Mikolajem a Františkem Sivákem, aby zatím vyndali z domů popelnice, že tam přijedeme za deset minut. Petr mi vždy dopředu řekne, kam mám jet a u kterých popelnic zastavit. Některé jsou od konkurence, další s nápisem AVE se vyvážejí v jiné dny. "Za ty roky už jsem se naučil, kterou popelnici mám vyvézt," čte mi myšlenky Petr.
Z hlavní ulice odbočujeme do vedlejší, která je z obou stran plná zaparkovaných aut. Můžu si hlavu vykroutit, jak koukám střídavě do levého a pravého zrcátka. K tomu se musím soustředit, abych zastavil správně u popelnic. Což se mi ne vždy podaří. Mezera mezi mnou a zaparkovanými auty se povážlivě tenčí, takže spoléhám víc na kameru. Jenže to se zase bojím, abych se nevychýlil z přímého směru.
Abych vůbec projel, kluci u aut sklápějí zrcátka. Dokud jedu rovně, ještě to jde. Jenže pak přichází ostrá levá a já špatně najíždím, takže nemohu dopředu ani dozadu. Je to milimetrová záležitost a jsem vděčný, jak citlivě umí automatická převodovka Allison popojíždět. Nakonec se za pomoci všech z této pasti vysvobodím, ale jsem zpocený.
Dva kluci si vlezou do auta, zbylí dva na stupačku dozadu. "Ten retardér přejeď opatrně, ať ti vzadu neodletí," varuje mě Petr. "Už jsem zažil ošklivé pády." Přejíždím hrbol a podle kontrolky na displeji vidím, že jsem nikoho neztratil. Šlapu na plyn, omezovače mi ale nedovolí jet víc než 30 km/h.
S rozedněním houstne doprava a v uličkách přibývá nervózních řidičů, kteří se mě snaží všemožně objíždět. Někteří i troubí: "Nenech se vzrušovat, děláš jen svoji práci. Samozřejmě pokud to jde, snaž se vždy najet co nejvíc ke kraji," říká mi Petr. Jenže většinou není kam. Přistihuji se, že mám skoro až škodolibou radost, že troubícímu autu nemohu uhnout. Jenže pak si vzpomenu, kolikrát jsem se rozčiloval, že zrovna když spěchám do práce, musejí vyvážet popelnice.
Neznalost neomlouvá
Když máme vyvezenou oblast kolem vysočanského nádraží, ze Sokolovské odbočuji doprava do dvouproudé Freyovy ulice. Pravý pruh je ale ucpaný autobusy, které čekají, až se uvolní zastávka. Najíždím tak do levého pruhu a jedu souběžně s jedním z autobusů, který vyjel ze zastávky. Vozovka se ale náhle zužuje, tak kopíruji krajnici. Jenže v tom někdo v autě zařve "Pozor!", ale už je pozdě. Ozve se rána. V první chvíli vůbec nevím, co se děje. Ale tuším, že je něco špatně. "Jede ten autobus za námi? Ne? Stojí. Tak to je blbý. Zastav u krajnice," nařizuje mi Petr.
"Jak můžeš předjíždět v tomhle místě, tam se bojím jet vedle autobusu i v osobáku," oboří se na mě řidič autobusu. Ten má prasklá dvě okna, která se ale naštěstí nevysypala, takže nikdo z cestujících se nezranil. Econic měl odřený držák zrcátka, jedno prasklo.
To zúžení mě zaskočilo. Viník jsem byl já, takže jsme zavolali nehodovku dopravních podniků, sepsali protokol a za 40 minut pokračovali po trase. "Tohle bohužel vzniklo z neznalosti místa a tvé nezkušenosti," uklidňuje mě Petr. Snažím se na to nemyslet a soustředím se znovu na to, abych něco neodřel. Čekají mě další úzké uličky plné zaparkovaných aut.
Někde mě Petr raději střídá za volantem, protože je to tam hodně úzké a on už ví, jak správně najet. Musím se přiznat, že jsem toho za těch šest hodin za volantem měl opravdu dost. Byla to skutečná maturita z řízení. "Vysočany jsou tak středně náročné, opravdové peklo je Žižkov," vyvádí mě Petr z omylu, že už to nemůže být horší.
