Co si budeme nalhávat, primárním cílem stavby aut byla kdysi touha člověka přestat se zaobírat péčí o koně nebo bolavé nohy, které lidé cestou na trh nebo do vedlejšího města využívali. A minimálně pokud jde o běžné modely, zas tak moc se na tom v průběhu mnoha desetiletí nezměnilo.
Když jistý v Turecku narozený Řek s německými kořeny a britským občanstvím dostal za úkol postavit praktické lidové auto, taky asi nemyslel na to, že s ním jednou někdo ze všeho nejraději bude řezat zatáčky.
Ten šílený génius se jmenoval Alec Issigonis a legenda praví, že když se od šéfa koncernu BMC dozvěděl zadání svého úkolu, dal zavolat čtyři nejobtloustlejší dělníky z továrny a poručil jim, ať si sednou na zem, dva vedle sebe a dva za nimi. Issigonis vzal křídu a na podlaze načrtl obvod těchto čtyř odulých těl. Tím byly dány vnitřní rozměry budoucího vozu.
Stále mu ale nebylo jasné, jak sloučit do jednoho vozidla úsporný provoz, jako měl pověstný Fiat 600, a zároveň prostor jako Rolls-Royce. Na daném půdorysu to sice teoreticky šlo, při patřičných rozměrech kabiny pro cestující však zbývalo zoufale málo místa pro motor. Řešení bylo jediné: umístit jej napříč. V původním Mini je skutečně tak napasován, že chladič musel být přemístěn na jeho bok.
Další nedostatkem místa vynucenou inovací byl způsob odpružení. Issigonisův přítel doktor Alex Moulton však vymyslel originální hydroelastické odpružení navzájem propojenými pryžovými měchy na každé straně vozu. V kombinaci s 10" kolečky to nebylo příliš pohodlné řešení, na druhou stranu propůjčovalo Mini ve spolupráci s "rychlým" řízením velmi dobré jízdní vlastnosti.
Byl to ale spíš vedlejší produkt než záměr. Při nástupu do kabiny se sice musíte skrčit jako za kulomet, odměnou je ale nečekaná vzdušnost a skutečný dostatek místa pro čtyři dospělé. Kufr o velikosti 195 litrů není vůbec marný, a komu nestačil, mohl jezdit s otevřeným víkem, které se díky spodnímu uchycení vyklápělo do roviny s vozovkou.
Živé setkání s realitou Mini přináší nemálo rozpaků: ta maličká kolečka přece nemohou vydržet nejmenší díru v silnici, řidičský prostor je přímo komický a plochý volant držíte, asi jako když nesete v neděli z cukrárny dorty.
Jenže Mini svádí odjakživa k podceňování. V praxi s litrovým motorem na křižovatce v pohodě upláchnete autům, která mají o sto koní víc, a ani s těmi dírami v silnici to není tak hrozné - buď se jim za pomoci motokárového řízení vyhnete, nebo je jednoduše přeskočíte. Kdo nezažil, nepochopí.
Díky těmto vlastnostem je "miník" vynikajícím parťákem na okreskové hrátky a vůbec to nemusí být špičkový Cooper. Anglický "knedlík" sice není dnes právě za hubičku, na údržbě a provozních nákladech vás však na rozdíl od jiných veteránů určitě nesežere. Výroba klasického Mini skončila až v roce 2000 - tou dobou už šlo samozřejmě hlavně o image, ne o převážení nákupů a skromných rodin.
Tam, kde klasik skončil, navázal jeho novodobý nástupce. Pod taktovkou BMW vzniklo stylově dokonalé vozidlo dnešních standardů, které si zachovalo maximum charakterových rysů původního Mini.
Kromě nezaměnitelného vzhledu to byly především skvělé jízdní vlastnosti, které se do budoucna staly hlavním lákadlem. Jen se trochu vytratila ona lidovost - na rozdíl od novodobého Fiatu 500. Ve srovnání s VW New Beetle byl však úspěch "new" Mini fenomenální.
Vozy Cooper
Mini by se nikdy nestalo takovým fenoménem nebýt Johna Coopera, průkopníka poválečných vozů formule 1 s motorem za zády jezdce. Záhy po uvedení Mini na trh rozpoznal jeho veliký sportovní potenciál a pustil se do úprav. Objem jejich motorů postupně narůstal (až na 1275 cm3) a ruku v ruce s tím i výkon (až 76 k a v závodních úpravách ještě více). Vozy Austin Mini Cooper a Morris Mini Cooper se brzy zabydlely na tratích rallye i na silničních okruzích. Za jejich volantem dosáhl vynikajících výsledků legendární Jim Clark, učebním náčiním ale byly i pro Nikiho Laudu nebo Jamese Hunta. Největším úspěchem Mini Cooperů bylo trojnásobné vítězství v Rallye Monte Carlo.
Takřka dvacet let po jeho uvedení vzniká už třetí generace. Můžete mít klasický třídveřový, ale i pětidveřové provedení nebo hrozivě veliký Countryman. I výchozí typ vypadá ve srovnání s dědečkem z roku 1971 až obludně. Jezdí však stejně fenomenálně, jen se u toho tak neunavíte.
O rychlost se u verze Cooper S stará silný přeplňovaný dvoulitr, řazení za vás obstará osmistupňový automat. Rozdíl v rychlosti průjezdu zatáčkou je ve srovnání se staříkem nevelký, rozdíl intenzity prožitku však značný. Zatímco ve starém Mini máte po zdolání zákruty na tváři úsměv od ucha k uchu, v novém nejspíš budete rutinně štelovat jízdní módy v menu počítače. Inu, kdo chce kam, pomozme mu tam.
