Mercedes EQB není zrovna elektromobilem, jehož vzhled či parametry dnes a denně probírají fanoušci na specializovaných fórech. Může si za to do jisté míry sám: Na poměry elektromobilů působí konzervativně a nenabíjí se ani nápadně rychle, ani nesnesitelně pomalu. To už chce od youtuberů velkou dávku fantazie, aby jim za tohle dal někdo "odběr a zvoneček".
Jedna výjimečnost by se ale přece jen našla: kdo shání elektrické SUV střední třídy s možností svézt až sedm lidí, nemá možnost volby. Tohle dnes umí jen EQB, i když by to při pohledu na jeho 468 centimetrů dlouhou karoserii málokdo hádal. Jenže sympaticky jednoduché hranaté tvary dokážou zázraky. A navzdory tomu, že příplatková třetí řada sedadel složená v podlaze kufru zabírá nemálo místa, jej ještě zůstává dost na to, aby pobralo velké množství zavazadel. Ale o tom až někdy příště.
Teď už vyrážíme vstříc přírodním krásám chorvatského pobřeží. Na otázku, proč zrovna pět dní před Novým rokem, se nabízí lapidární odpověď: moře je pořád stejně krásné, jen tu koncem prosince není takové vedro a množství turistů.
Vypadá to na poklidnou jízdu s minimálním provozem, ostatně do Chorvatska už před námi vyrazilo nemálo elektromobilních influencerů a vždy nabíjeli "absolutně v pohodě". Tentokrát to tedy má být jiné.
Cestu z Prahy do chorvatského přístavního města Senj ležícího zhruba 70 kilometrů jižně od Rijeky jsme si nechali navrhnout Googlem. Z několika alternativních tras nakonec padla volba na tu přes Znojmo směrem na Vídeň a Graz; za slovinským Mariborem odbočit na dálnici A1 směrem na jihozápad, udělat půlkruh kolem Lublaně a poté se dát po místní okresce jižním směrem na Ilirskou Bistrici. Ta leží v blízkosti slovinsko-chorvatských hranic. Pak už je to jednoduché, po Jadranské magistrále až do Senje, ostatně jiná možnost jízdy po chorvatském pobřeží ani není.
Údržba je cizí slovo
Vyjíždíme v úterý večer s plně nabitou baterií. Venkovní teplota se drží kolem nuly, tu vnitřní nastavujeme na 20 °C. A i když dálniční tempo nepřekračuje 110 km/h, spotřeba auta se drží v blízkosti 30 kWh/100 km, tedy poměrně daleko od deklarovaných 18,2 kWh. V praxi to znamená, že když po 110 kilometrech jízdy zastavujeme u nabíjecí stanice Ionity na dálnici před Jihlavou, z původně plné baterie s využitelnou kapacitou 66,5 kWh zbývá jen o trochu víc než půlka.
Volba nabíječky Ionity není náhodná, ve spojení s kartou Mercedes me Charge tu kilowatthodina vyjde na sedm korun. A to je výrazně méně, než kolik s me Charge stojí proud u ostatních poskytovatelů rychlého nabíjení v Evropě. Nízká cena je dána tím, že se Mercedes spolu s některými dalšími automobilkami podílel na budování sítě Ionity a z této skutečnosti nyní profituje.
Další Ionity na trase je však až ve 300 kilometrů vzdáleném Pinkafeldu a palubní systém hlásí, že tak daleko s 80 procenty baterie nedojedeme. Cestou tedy ještě zhruba na čtvrt hodiny stavíme na pumpě v Hatích, kde je hypercharger PRE. Tady kilowatthodina vyjde na 11 korun.
Čtveřice nabíječek Ionity v Pinkafeldu, zhruba na půl cesty mezi Grazem a Wiener Neustadtem, neleží přímo na trase. Je třeba sjet z dálnice, podjet ji a na kraji města odbočit vlevo do areálu, kde je i několik mycích boxů. A tady nastává první zádrhel: navigace Mercedesu nás posílá vlevo po prašné silnici kamsi do kopce, zatímco mapy Google tvrdí, že nabíječky jsou jen pár desítek metrů vpravo, schované za areálem myčky. Logičtěji vypadá druhá možnost, která se nakonec potvrzuje. Dobíjíme do 80 procent a další zastávku plánujeme v slovinském Mariboru, kam auto bez problémů dojede.
S překročením slovinských hranic nás ale štěstí opouští. U mariborské Ionity nejde kartou me Charge spustit nabíjení. Neuspějeme ani s aktivací nabíječky přes palubní menu auta - obrazovka hlásí, že služba je zablokovaná. To se nakonec o pár dní později po návratu z cesty skutečně potvrdí, na vině byl administrativní šotek.
V šest ráno na slovinské dálnici ale situaci nejlépe vyřeší záložní dobíjecí karta. Například ta od německého autoklubu ADAC, kterou máme pro všechny případy s sebou. Oproti mercedesí me Charge má ale jednu nevýhodu: kilowatthodina u Ionity vyjde na 79 centů (necelých 20 korun), tedy téměř třikrát dráž. Aplikace v mobilu však hlásí, že za dvacet kilometrů po trase je na odpočívadle Tapanje "levná" 350kW nabíječka, kam auto ještě bez problémů dojede.
A je to skutečně tak, s dojezdem nějakých 60 kilometrů sjíždíme z dálnice na Tapanje. Když se však blížíme k hyperchargeru s nápisem, že byl postaven z peněz EU, tušíme, že to nemusí dopadnout dobře. Před třemi měsíci jsme tudy projížděli také a nabíječka byla mimo provoz. Smutně konstatujeme, že za tu dobu se nic nezměnilo, ačkoliv ani jedna z online aplikací závadu ještě nezaznamenala.
Na rozdíl od minulé návštěvy však tentokrát není volný ani 50kW stojan v sousedství. Stojí u něj Renault Zoe bez posádky tak nešikovně, že se vedle něj nevejdeme.
Zariskujeme a vyrážíme dál. Nabíjecí stanice s výkonem 50 kW jsou u dálnice A1 na Lublaň každých zhruba 40 kilometrů coby součást čerpacích stanic. Až na drobné výjimky se zpravidla jedná vždy o jeden stojan. Ten další na trase funguje, což je štěstí, protože auto by podle displeje neurazilo už víc než 18 kilometrů.
Dobíjíme do 80 procent a plánujeme, že další nabíjecí zastávku uděláme raději hned na příští pumpě. Jakmile totiž opustíme slovinskou dálnici A1, jediná rychlá nabíjecí stanice na trase do Senje už je "drahá" Ionity v Ilirské Bistrici. Jenže vyhlédnutá nabíječka na odpočívadle je opět mimo provoz, což oznamuje žlutá páska připevněná ke kabelu na zemi. Před odbočením ze slovinské dálnice zbývá už jen jedna, v areálu benzinky OMV na odpočívadle Ravbakomanda.
U nešikovně umístěného 50kW stojanu tu právě stojí Audi e-tron s německou značkou a Škoda Enyaq se slovenskou. Němec na nás cosi gestikuluje, načež obě auta odjíždějí. Nakonec se ukazuje, že řidič e-tronu nás jen chtěl upozornit, že ani tady se nabít nedá. Nabíječka se sice tváří funkčně, ale po připojení kabelu k autu dělá, jako by nic.
Nakonec nás tedy opět zachraňuje plně funkční Ionity v Ilirské Bistrici, i když nabíjení u ní vyjde na krvavé peníze. Naštěstí spotřeba Mercedesu mezitím sestoupila k průměrným 21 kWh/100 km a kilometr jízdy tak vychází "jen" na čtyři koruny. Kdybychom jeli s naftovým GLB, musel by si říct o deset litrů na sto kilometrů, aby se cena za ujetý kilometr vyrovnala provozu na elektřinu.
Jakkoliv je jízda s elektromobilem po Slovinsku komplikovaná, situace v Chorvatsku je ještě horší. Na zhruba sto kilometrech jadranské magistrály není až do Senje jediná DC nabíječka. V Rijece jsou po kratší zajížďce celkem dvě: Jedna na parkovišti před obchodním centrem, druhá u dealera Volkswagenů. Na druhé největší chorvatské město celkem bída.
Naštěstí je tu elektřina mnohem levnější než u nás a pronajímatelé apartmánů nemají s dobíjením elektromobilů ze zásuvky zásadní problém. Kdo cestuje dále na jih, narazí na větší množství stanic až v turisty oblíbeném Zadaru.
Když je Rakousko "vypnuté"
Při cestě zpátky se cítíme být dostatečně vyškoleni. Ve Slovinsku je po trase spoleh pouze na Ionity v Ilirské Bistrici, nikdy nezklamaly ani 150kW hyperchargery Petrolu na odpočívadle Spodnje Dobrenje za Mariborem směrem k rakouským hranicím. U obou tedy dobíjíme do 80 procent a vyrážíme po dálnici směr Vídeň.
Mercedes-Benz EQB 300 4MATIC
Motor: elektro asynchronní (vpředu), elektro synchronní (vzadu)
Výkon: 168 kW / 228 k
Točivý moment: 390 Nm
Baterie: Li-Ion, 66,5 kWh (využitelná kapacita)
Nabíjecí výkon: 100 kW
Nejvyšší rychlost: 160 km/h
Zrychlení 0-100 km/h: 8,0 s
Kombinovaná spotřeba: 18,2 kWh/100 km (WLTP)
Objem zavazadlového prostoru: 495 - 1710 l
Nosnost (pohotovostní / užitečná): 2100 kg / 480 kg
Cena: od 1 531 860 Kč
Nový rok 2023 začal teprve před několika minutami a jistě by v tuto noční dobu málokdo očekával, že všechny rychlé nabíječky kolem rakouské dálnice budou obsazené. Jenže přesně tento stav hlásila aplikace ADAC Mobility Plus, která využívá data jednoho z největších poskytovatelů dobíjení v Evropě, německé EnBW.
K naší smůle jediná rychlá stanice, která v tu chvíli hlásila volno, byla opět Ionity v Pinkafeldu. Nabíjíme tedy opět za "dvacku" a vyrážíme k českým hranicím. Hypercharger PRE v Hatích je nad ránem volný a dokonce funguje. Kdo by si kdy pomyslel, že nejspolehlivější síť nabíječek najdeme až v Česku.
Nedá nám to, abychom nezjistili, proč většina DC nabíječek v Rakousku na Nový rok nefungovala. Dotaz jsme adresovali společnosti Smatrics, které je vlastnicky propojena s německou EnBW. V jejím případě bylo podle našich zjištění například plně obsazeno dvanáct 150kW stanic na parkovišti před Billou ve Wiener Neustadtu. A to nepřetržitě od silvestrovské půlnoci až do 2. ledna.
Vzhledem k tomu, že Rakousko o Vánocích upozorňovalo na nebezpečí blackoutu, nabízelo se vysvětlení, že dispečink nařídil vypnout rychlé nabíječky z obavy z přetížení sítě. Ze Smatricsu však dorazila odpověď, že jejich společnost nabíjení nijak neomezuje. A že stav obsazenosti nabíjecích stanic v aplikaci odpovídá skutečnosti v reálném čase. A také že 1. ledna nebyla v jejich síti hlášena žádná porucha. Prostě záhada.
Naše redakční zkušenost s nabíjením elektromobilu při cestě do Chorvatska ukázala, že ani relativně hustá síť nabíječek v Rakousku není zárukou, že se tu dá bez problémů dobít. A že řídká síť stojanů ve Slovinsku může být ještě řidší, pokud se o ně nikdo nestará. Což je problém o to větší, že dále na jih je možností k dobití elektromobilu ještě méně.
Největším překvapením zimní výpravy k Jadranu je poznání, jak kvalitní síť nabíječek máme ve srovnání s jinými státy u nás v Česku: je sice podstatně řidší než u Rakušanů, až na výjimky však funguje bezvadně. Nic to však nemění na faktu, že jízda elektromobilem do Chorvatska je mnohem méně uvolněnou záležitostí, než by se na začátek roku 2023 slušelo.
