„Ne, tady prostě nemůžeš jet jenom padesátkou, jinak je po nás,“ nabádám trochu nervózně svého kolegu, který s poměrně čerstvým řidičákem usedl za volant auta z půjčovny a teď prožívá své první perné chvíle v gruzínském provozu. Právě minul značku s maximální rychlostí 30 km/h a padesátkou se jí snažil alespoň trochu přiblížit. Za námi se ale okamžitě vytvořil shluk maršrutek, starých mercedesů a BMW s chybějícími kusy karoserie. Dotírají jako podrážděné vosy, plnou čáru nevnímají, stejně jako protijedoucí náklaďáky. A už předjíždějí. Nikoliv za sebou, ale klidně vedle sebe. Až je nás ta dvouproudá silnice opravdu hodně těsná.
Gruzínci jsou velmi milí a přátelští lidé. Když se u nich ubytujete, byť jen na jedinou noc, zahrnou vás jídlem a pitím, co se do vás vejde. Když jim řeknete, že jste z České republiky, jsou ještě vstřícnější, protože nejste Rusové. Připraví vám tak bohatou snídani, že další jídlo budete schopni pozřít až někdy k večeru. Jakmile ale usednou za volant, jako by se v nich něco přehodilo. Stanou se z nich téměř nebezpečná individua. Nebo jak poznamenala jedna Ruska, kterou jsme vzali stopem: „Gruzínští Schumacheři!“ A když to říká někdo z Ruska, kde panuje z našeho pohledu otřesný chaos v dopravě, to už nevěstí nic dobrého.
Do Gruzie si jezdí řada lidí užít fakt, že je zde lacino. I proto volí na přepravu mezi krásnými místy, jako je hlavní město Tbilisi nebo horské městečko Stepansminda (dříve rusky Kazbegi) místní dopravu. Autobusy nebo maršrutky tu vyjdou na pár korun. My ale máme rádi řízení, svobodu a samotnou jízdu počítáme za zážitek. Půjčit si auto v Gruzii je ovšem obtížnější než v západních zemích. Třeba proto, že dostanete úplně něco jiného, než očekáváte. Zvolili jsme na internetu půjčení Dacia Duster 4x4 s poznámkou „nebo podobné“ za 310 eur (8400 Kč) na osm dní. Dostali jsme Mitsubishi Pajero z roku 1999, najeto 110 tisíc kilometrů.
Na pohled podezřelý „týpek“ usídlený v kanceláři v jednom z rozpadlejších domů starého města v Tbilisi nám předal auto, které bylo poškrábané snad na každém místě. Přesto pečlivě zaznamenal veškeré rýhy do protokolu, což bylo jasným varováním, že nesmí přibýt další. A pak nám vysvětlil, kam nesmíme jet. Auto nesmí do Arménie ani nikam za hranice, nesmí do Abcházie ani Jižní Osetie, kam by nás stejně nepustili a také ne do některých přesně vymezený oblastí na sever od Kutaisi a na silnici spojující Batumi a Akhaltshike. Proč? Protože je to nebezpečná cesta a pojišťovna by mu v případě potíží prý nic nevyplatila.
Nevadí. Nakonec jsme si užili trasu Tbilisi – Stepansminda – Gori – Kutaisi – Batumi – Akhaltshike – Vardzia – Tbilisi. A drželi se jen hlavních tahů, což stejně bylo nejrychlejší. Gruzínci se snaží dobudovat dálnici mezi Tbilisi a Batumi. Není divu, do dovolenkového střediska na břehu Černého moře míří spousta lidí. V tuto chvíli situace není slavná. Víc než polovina cesty je po obyčejné okresce. Na druhou stranu se snaží i na odlehlých místech. Ke starobylému kostelu, u kterého internetový průvodce Wikitravel varoval před špatnou cestou, vede nová asfaltka. Ještě před pár lety byla špatná i silnice do Stepnasmindy. Teď je tu skvělý povrch.
V Gruzii by se tedy jezdilo stejně pohodově jako kdekoliv v Evropě, nebýt té místní dopravy. Jako řidič si musíte zvyknout na místní pravidla. Hlavními jsou: maximální povolená rychlost neexistuje, ani když ji přikazuje značka. Jede se pořád tak 80 až 100 km/h. A to i na dálnici, kde by naopak šlo jet rychleji. Plná čára nic neznamená. Na silnici s více pruhy jedním směrem používají řidiči pruh jako vodící tak, aby ho měli uprostřed. Na zatroubení vám ale uhnou. Když do zatáčky není vidět, je to nejlepší místo k předjíždění. Lidé se zásadně nepoutají a když se připoutáte vy v jejich autě, tak se tomu diví a nabádají vás, abyste se odpoutali. Občas uprostřed silnice polehávají krávy. Nebo ovce. A někdy tu postojí i flegmaticky přežvykující kůň.
Když jsme poprvé viděli, jakým způsobem místní jezdí, měli jsme smíšené pocity. Na jednu stranu jsme byli rádi, že nesedíme jako spolujezdci v nějakém šíleném taxíku, maršrutce nebo autobusu, co se právě rozhodl předjíždět dlouhou kolonu aut na serpentině, na druhou stranu jsme měli strach, že nás místní svými auty semelou. Lék je ale celkem jednoduchý. Chovat se alespoň trochu jako oni. A tak jsme už druhý den nerespektovali pruhy na rozlehlých bulvárech v Tbilisi, řítili se osmdesátkou v obci a ladně kličkovali mezi krávami. A nezapomněli zapadnout mezi místní stylovým sezením za volantem, které spočívá ve staženém okénku a jedné ruce ven. Někteří řidiči zvládají vyndat z okénka i nohu. Bosou.
A pak jsme si začali cestování opravdu užívat a vnímat i spoustu pozitiv tamního provozu. Například, že v každém městě je bezpočet automatů, které místním dovolí platit složenky, účty, půjčky i za parkování. Stačí hodit minci a můžete stát kdekoliv ve městě, vaše značka je zaregistrovaná. A když zapomenete, můžete přes automat rovnou zaplatit i tu pokutu. Benzin stojí 17 korun. A sami si ho nečerpáte, přiběhne pumpař, natankuje plnou, umyje okno a spropitné v podobě jednoho lari (10 Kč) mu udělá nebývalou radost. Myčky neexistují, vše dělá zaměstnanec pumpy a hezky ručně. Za v přepočtu 70 korun vám auto vypucuje tak, že vypadá jako nové.
Nejvtipnější jsou ale místní policisté, kteří v provozu aut se stářím mezi 20 až 40 lety vypadají jako z jiného vesmíru. Používají nové Škody Octavia nebo americké Fordy Taurus s beranidly a majáky totožnými s těmi, které má policie v USA. Mají i stejné oblečení a vypadají neuvěřitelně drsně. Když jedou, musí mít neustále zapnuté majáčky, takže víte, kde jsou a že je jich hodně. Nejlepší ale je, jak ovládají dopravu. Místo, aby řidiče stavěli a pokutovali, řeší drobné prohřešky výchovnými hláškami do tlampačů: „Ty v té stříbrné Toyotě, zařaď se zpátky a nepřejížděj plnou čáru!“ nebo „Hejbejte se na tom kruháči, proč stojíte, jeďte!“ Tedy, neumíme Gruzínsky, ale něco podobného to bylo.
Jezdit po Gruzii je prostě další zážitek, který dostanete jako bonus k nádherné přírodě s krásnými horami, kostely, zaprášenými městy a jejich bazary, úžasnému jídlu, milým lidem a pěknému moři. Tento článek pojednával jen o řízení. Pokud se chcete podívat, jaká místa jsme v Gruzii navštívili, poslouží jako inspirace přiložená fotogalerie.
