Osmnáct let s jedinou automobilovou značkou, to znamená, že jste aut vystřídal už hodně. Jaký je váš nejoblíbenější Citroën?
Měl jsem je rád úplně všechny a vlastnil jsem jich opravdu moc. Nejdřív jsme si pořídili BX, pak několik Xantií, mnoho různých C5 a teď už půl roku řídím nový C5 Aircross s automatem.
Zvykáte si? Je to přece první SUV, které máte…
Krásně se do toho leze, což oceníte teprve po šedesátce. C5 byla ve všech směrech bezvadná, ale nízká. Bylo to ale moje velmi oblíbené auto, zejména kombík, Citroën mu říkal Break. Rád vzpomínám na tu vůbec první C5 Break. Bůhvíjak hezká tedy nebyla, ale ale do kufru se vešlo úplně všechno. To snad nebyl ani kufr, ale jeskyně. Nová generace pak byla sice hezčí, ale kufrem jste za to zaplatili.
Jak se u vás láska k Citroënu objevila?
Pragmaticky, i když citroëny se mi vzhledově líbily vždycky. Měl jsem Oltcit, jakýsi levoboček Citroënu. Moje žena chtěla měkké auto, tvrdá auta jí nedělala dobře kvůli nemoci. V roce 1991 se na pražském Výstavišti, tehdy se mu lidově říkalo Fučikárna, konala automobilová výstava. Jeli jsme na ni a zkoušeli jedno auto za druhým. Opely, fordy… zkrátka všechno, co tam bylo. Ale pak jsme sedli do Citroënu BX kombi a nebylo cesty zpět.
Pamatujete si, čím vás tehdy oslovil?
Splňoval všechno, co jsme potřebovali. Měl obrovský kufr, a tak jsem do něj ani Markétin invalidní vozík nemusel skládat, jen ho strčil do kufru. Byl to diesel bez turba, žádný závodník to nebyl, ale jelo to krásně. Od té doby jsem už nic jiného než citroëny neměl. A nakazili jsme tím celou rodinu, jezdil s nimi i táta, můj bratr měl několik oježděných citroënů po mně. Ale teď už je o dvě auta pozadu za mnou, odmítá se zbavit C5 Tourer, protože je s ní spokojený. Pro mě to bylo vždycky snazší, předat auto někomu v rodině. Nemám pak tak silné výčitky, že se zbavuji něčeho, co mi tak věrně sloužilo.
Na své první auto si ještě pamatujete?
Vlastnil jsem Trabanta kombi, ale začínal jsem jezdit v polském Fiatu 131. Poctivá polská práce - to auto bylo maximálně poruchové.
Dobře, zpět k citroënům. Mezi jejich majiteli bývá časté, že auto pro ně znamená něco víc, romantici mluví o autech s duší. Jak to máte vy?
Z nějakého důvodu chováte k nějaké značce sympatie a k jiné ne. Nemohu si pomoct, ale určitý typ lidí se spojuje s určitým typem značek. Určitě jsou výjimky, ale predátoři na silnici obvykle sedají do určitých značek. Mohl bych jmenovat, ale nebudu. Ale připadá mi, že v citroënech se vozí častěji spíš pohodáři, co mají rádi spíš komfort a design.
Jaký jste řidič?
Doufám, že rozumný, navíc ono už se moc rychle ani jezdit nedá. Co přišel bodový systém…
Jste sběrač trestných bodů?
Zrovna teď o sobě můžu prohlásit, že jsem čistý. Párkrát jsem nějaké dostal, a to vždycky za rychlost. Třeba na padesátce jsem jel sedmdesát, ne však ve vesnici, ale na karlovarské silnici v místech, kde je mimo město snížená, padesát tam ale nikdo nejede.
Měl jste někdy vážnou automobilovou nehodu?
S nadsázkou bych mohl dostat "lovecký lístek". Srazil jsem už všechno možné od kance přes srny až po zajíce. Za volantem trávím spoustu času, ročně najezdím asi 30 tisíc kilometrů, i proto, že téměř denně jezdím trasu Praha - Karlovy Vary.
Máte zajímavé automobilové zážitky?
Zážitky většinou bývají hrozné, i když pak se hezky vyprávějí. Když auto ohnete kolem stromu, vyprávění je působivé. O hezkých věcech se vypráví špatně, ty nikoho nebaví. Ale když už, povím vám jeden příběh, na který často vzpomínám.
S Oltcitem jsem se jednou na křižovatce rozhodl odbočit jinam, než jsem původně zamýšlel, a vrazil rovnou do dveří jiného auta. Promáčkl jsem mu dveře, Oltcit ale zůstal bez jediného škrábance. Pán byl úplně klidnej. Zhodnotil situaci - moje auto bez šrámů, jeho s dveřmi na odpis. Opsal si mé údaje, rozloučil se a dodal: Pane Ebene, moc rád jsem vás poznal. Když někdy zuřím, vždycky si na něj vzpomenu - na toho kliďase se společenským chováním, kterému se jen tak někdo nevyrovná.
Pomohlo vám někdy v této souvislosti, že jste Marek Eben?
Upřímně bych ani o protekci nestál. Pokuta je spravedlivá odměna za porušení předpisů. Z bodů mám však hrůzu, v mém případě by byla ztráta řidičáku smrtící. Bez auta bychom byli úplně nahraní.
