Do Egypta žena vyrazila v roce 2005 s Cestovní kanceláří Fischer. Při jednodenním výletu do Káhiry najel autobus ve velké rychlosti na písečnou dunu a žena utrpěla tříštivé poranění hrudního obratle s těžkými následky. Dříve aktivní žena je zcela odkázaná na péči a pomoc druhých, a to i v základních hygienických úkonech.
V roce 2014 justice ženě pravomocně přiznala bolestné 98 400 korun a náhradu za ztížení společenského uplatnění 3,2 milionu korun. Poté ještě pokračoval složitý spor o náhradu nákladů spojených s léčením a péčí za roky 2005 až 2009.
Náhradu nákladů na péči odvodil Obvodní soud pro Prahu 3 od minimální mzdy dvou hypotetických profesionálních ošetřovatelů pracujících na plný úvazek. Mzdu stanovil paušálně na 100 korun za hodinu, tedy 50 korun za hodinu a osobu. V součtu šlo o 800 korun na jeden den, respektive 16 000 korun za měsíc.
Dílčí změny v rozhodnutí pak provedly ještě Městský soud v Praze a Nejvyšší soud. Ústavní soudci ovšem v nálezu zkritizovali nejvyšší instanci jak za procesní postup, tak za věcné hodnocení případu. Poukázali na to, že invalidní žena potřebuje péči nikoliv jen po část dne, ale prakticky 24 hodin denně a že podle vyhláškové sazby terénní pečovatelské služby by mohl být příspěvek na péči několikanásobně vyšší. Nyní musí Nejvyšší soud rozhodovat znovu.
Ústavní soudci zároveň kriticky poukázali na celkový kontext. "Namísto rychlého a plného odškodnění ze strany vedlejší účastnice (cestovní kanceláře) se stěžovatelka před českými soudy již 13 let domáhá náhrady škody na zdraví včetně nákladů na péči," konstatoval senát se zpravodajem Ludvíkem Davidem.
