"Co vás první napadne, když se řekne starý člověk?" ptá se deváťáků ve třídě Míša Szkála, koordinátorka projektu Příběhy našich sousedů. "Důchodce!" zahlásí někdo ze zadních lavic. "Je mu asi třicet!" zkusí to kluk v mikině a odměnou je mu smích ze třídy.
Když se Míša ptá na asociace, padají zajímavá slova: šedivý, shrbený, pomalý, chudý. Tahle třída má o starých lidech jasno. "Zkuste si vzpomenout, kdy jste naposledy mluvili se starým člověkem. O čem to bylo?" zkouší to dál Míša. "O tom, co bude v písemce z chemie!" Další smích pro kluka v mikině. Ještě padnou témata jako jídlo a škola, které děti probírají se svými prarodiči.
Po skončení hodiny Míša vysvětluje, že cílem projektu Příběhy našich sousedů, za kterým stojí už sedm let obecně prospěšná společnost Post Bellum, je mimo jiné to dětem ukázat, že možná mají ve své blízkosti člověka se zajímavým příběhem, který ony mohou zachytit pro příští generace. A také si takto mohou najít i nové téma k hovoru se svou babičkou nebo sousedem. Projekt prezentovali i na festivalu vzdělávání The Prague Education Festival, který v listopadu pořádal mediální dům Economia.
Princip projektové výuky je jednoduchý. Malá skupinka dětí společně pracuje na úkolu, jehož výsledkem je zcela konkrétní věc - může to být sauna, kterou žáci postaví na školní zahradě, jednoduchá aplikace, která propojuje žáky školy, když (se) chtějí doučovat, nebo, jako v případě projektu Příběhy našich sousedů, rozhlasová nebo televizní reportáž o životě zajímavého pamětníka.
Učitel pomáhá s řešením problémů
Učitel v projektové výuce není v roli člověka, který zná dopředu odpovědi na všechny otázky. Jeho úkolem je pomáhat týmu hledat řešení problémů, které se během procesu objeví.
Prostřednictvím této jednoduché metody žáci rozvíjejí celou řadu tzv. měkkých dovedností. "Zaskočilo mě, kolik času nám vzalo vzájemné dohadování. Společně se domluvit bylo docela těžké," přiznává Tereza Poráčková, studentka soukromého gymnázia EDUCAnet z Prahy.
Z průzkumu, ve kterém se společnost Post Bellum ptá na dopady projektu jeho účastníků, vyplývá, že komunikační dovednosti a schopnost spolupráce jsou jedny z těch, které se v projektu rozvíjejí nejvíce. Kromě nich to jsou naslouchání a empatie, kritické myšlení, prezentační dovednosti a také schopnost se dlouhodobě věnovat jednomu úkolu a dokončit ho.
"Těžké bylo, když jsme se dostali do fáze, kdy jsme se zasekli a nevěděli jak dál," potvrzuje učitelka Sabina Steigerová ze ZŠ Mendelova v Praze 11. "Myslím, že jeden z týmů to chtěl vzdát, protože zjistil, kolik času ta práce bere, ale nakonec to naštěstí celé zvládli. I když projekt dotahovali až na poslední chvíli."
"Mě na projektové výuce hodně baví, že vede děti k samostatnosti a k zodpovědnosti za vlastní práci," říká Magdaléna Benešová, vedoucí vzdělávacích projektů v Post Bellum. "Učitel má za úkol se trochu upozadit a nechat to hodně na dětech. To je pro některé učitele velká výzva," dodává.
Setkávání generací
Nejdůležitější na projektu je ale setkání s pamětníkem. "Člověk má po takovém delším setkání a povídání si s pamětnicí pocit, že jí docela porozuměl a že s jejím vyprávěním ušel kus cesty. Díky tomu pak už mnohem snadněji chápe její konečný apel na důležitost svobody pro každého z nás," vzpomíná účastnice projektu a studentka pražského gymnázia Nina-Alexandra Votočková na "svou" pamětnici Jiřinu Jaroměřskou.
Ta studentům vyprávěla o kolektivizačních praktikách na venkově. Což je právě jedno z témat, které bývá často opomíjeno a studenti se o něm ve škole příliš nedozvědí. "Popravdě jsem o kolektivizaci slyšela jen jako o jednom z hesel, které jsem si mohla přiřadit k minulému režimu. Ale vlastně jsem o tématu neměla nejmenší ponětí," přiznává Nina-Alexandra.
Její tým se s paní Jaroměřskou potkal dvakrát, obě setkání měla přes dvě hodiny. Vyprávění pojala Jiřina Jaroměřská velmi osobně a studenty svou osobností silně zasáhla.
"Mezi seniory a mládeží jako by stála zeď, těžko hledají společná témata. A samozřejmě tam jsou předsudky na obou stranách, o zapšklých důchodcích i nevychované mládeži, co se neodlepí od mobilů. Sdílení vlastního příběhu je úžasné téma, pro děti je atraktivní a otevírá cestu mezi oběma světy," říká Benešová.
"Největší radost mám, když setkávání v rámci projektu přeroste ve skutečný vztah a děti se se seniory navštěvují i po skončení projektu. V dnešní uspěchané a digitální době se vytrácí takovéto přítomné spolubytí s vyprávěním a nasloucháním. Pokud k takovým chvilkám můžeme přispět, projekt má smysl," dodává Benešová.
Vzdělávání a Post Bellum
Podporujeme u dětí a mladých lidí zájem o moderní dějiny i o vlastní kořeny prostřednictvím zážitkových workshopů a půlročního vzdělávacího projektu Příběhy našich sousedů. Učíme děti ze základních a středních škol orientovat se v životních příbězích. Ukazujeme jim po technické i obsahové stránce, jak příběh zpracovat, jak z něj vytvořit reportáž i jak si ověřit fakta a nalezené informace v solidních zdrojích. Na jednu stranu jim poskytujeme svobodu, jak příběh zpracovat. Na druhou stranu jim dáváme do rukou zodpovědnost představit důstojně, srozumitelně a smysluplně příběh druhého člověka - jejich pamětníka, a to veřejně před publikem i jejich pamětníkem. Za uplynulých 7 let vzdělávacích aktivit tak pod hlavičkou Post Bella už netradiční způsob výuky moderních dějin zasáhl tisíce žáků a stovky seniorů. Půlroční systematický projekt Příběhy našich sousedů, ve kterém se děti učí dokumentaristické práci, osobně zažilo už téměř 6000 žáků, kteří zpracovali příběhy více jak 1200 pamětníků ze 110 měst z celé České Republiky. Výsledné dokumenty je možné zhlédnout na webu www.pribehynasichsousedu.cz.
