Půl století je dost dlouhá doba na to, aby pominula bolest ze ztráty blízkého člověka. "Ale nepominula," oponuje Marta Janasová (63), sestra Jana Zajíce, který se jako "pochodeň č. 2" upálil na protest proti sílící rezignaci společnosti po okupaci Československa armádami států Varšavské smlouvy v srpnu 1968.
"Zažívali jsme čirou hrůzu. Bylo to něco nepředstavitelného. Když vám takhle zemře blízký člověk a vy tomu nemůžete nijak zabránit, tak vás to vždy velmi bolí. Ale když je to navíc v takové společenské atmosféře, jaká tehdy zavládla, kdy rodina čelí vyhrožování a vydírání tajné policie a vy jste svědkem bezmezného utrpení rodičů, tak to nepřebolí ani po těch padesáti letech," pokračuje Janasová.
S bratrem Jaroslavem Zajícem (71) se proto většinou vyhýbají pozornosti médií a žádosti o rozhovory odmítají. Dlouho pečlivě zvažovali i setkání s reportérem Aktuálně.cz. "Zapomenout opravdu nelze. A čím jsme starší, tím hůře tu bolest snášíme. Stačí jen zavřít oči, prohlížet si rodinné fotografie, anebo o tom - jako teď s vámi - mluvit s novinářem a všechny ty rány se otevřou, vše je najednou opět až příliš živé… najednou jste znovu v té bolesti, bez ohledu na to, kolik času uplynulo. Vždy jsem z toho celá špatná: knedlík v krku, kámen v žaludku, myšlenky víří v hlavě, takže nemůžete spát, pracovat, nemůžete nic," vysvětluje Marta Janasová.
"Snažíme se bránit si soukromí, protože si při vzpomínkách uvědomíte, že pak nejste dlouho opravdu ničeho schopen. Naprosto ničeho," přitakává její bratr Jaroslav Zajíc. "Ty vzpomínky jsou velmi osobní a vždy nervy drásající," dodává ještě Marta Janasová.
S rozhovorem až po dlouhém váhání oba sourozenci přece jen souhlasili. Jen kvůli památce tragické oběti bratra, dodávají. Trauma z bolesti se jim přitom dodnes mísí s výčitkami, že v ony kritické dny před padesáti lety nedokázali nic podniknout.
"Vztek, že jsme v tom nedokázali Honzovi zabránit, to je nepřenositelné," svěřuje se Jaroslav Zajíc. Jeho rodiče si až do smrti vyčítali, stejně jako dnes stále Marta s Jaroslavem, "co jen vlastně zanedbali, co mohli udělat a neudělali, aby Honzovi v jeho činu zabránili". "Honzovi bych v tom zabránil třeba i násilím, pokud bych měl jen tušení, k jaké oběti se chystá," říká Jaroslav.
Sourozenci Jana Zajíce - Jaroslav Zajíc a Marta Janasová
- Dopis Jana Zajíce rodičům a sourozencům: Maminko, tatínku, bratře, sestřičko! Až budete číst tento dopis, budu už mrtev nebo velmi blízko smrti. Vím, jak velmi vážnou ránu vám svým činem způsobím, ale nezlobte se na mne. Želbohu, nejsme na světě jenom sami. Nedělám to proto, že by mne omrzel život, ale právě proto, že si ho až příliš vážím. Svým činem ho snad zajistím lepší. Znám cenu života a vím, že je to to nejdražší. Ale já hodně chci pro vás, pro všechny, a proto musím hodně platit. Po mém činu nepodléhejte malomyslnosti, ať se Jacek učí víc a Martička taky. Nesmíte se nikdy smířit s nespravedlností, ať je jakákoliv. Moje smrt vás k tomu zavazuje. Je mi líto, že už nikdy neuvidím vás ani to, co jsem měl tak rád. Odpusťte, že jsem se s vámi tolik hádal. Nenechejte ze mě udělat blázna. Pozdravujte kluky, řeku a les.
- Prohlášení Jana Zajíce Občané Republiky československé: Protože se navzdory činu JANA PALACHA vrací náš život do starých kolejí, rozhodl jsem se, že vyburcuji vaše svědomí jako POCHODEŇ č. 2. Nedělám to proto, aby mne někdo oplakával, nebo proto, abych byl slavný, anebo snad, že jsem se zbláznil. K tomuto činu jsem se odhodlal proto, abyste se už vážně vzchopili a nedali s sebou vláčet několika diktátory! Pamatujte: Když někomu vystoupí voda nad hlavu, je už jedno o kolik." Nemáme se čeho bát - jedině smrti. Ale: "Smrt není zlá, strašné je jenom umírání." A toto je pomalé umírání národní svobody. Nenechte si hrdý a krásný český a slovenský lide diktovat, s kým navěky půjdeš! Vy všichni, na které můj čin zapůsobí a kteří nechcete, aby byly další oběti, uposlechněte následující výzvy! STÁVKUJTE, BOJUJTE! "KDO NEBOJUJE, NEZVÍTĚZÍ!" Nemám na mysli jen ozbrojený boj. Ať moje pochodeň zapálí Vaše srdce a osvítí Váš rozum! Ať moje pochodeň svítí na cestu k svobodnému a šťastnému ČESKOSLOVENSKU. Měli jsme dvě šance a obě jsme promarnili. Vytvářím šanci třetí (první šancí měl J.Z. na mysli moskevská jednání, druhou pak smrt Jana Palacha - pozn. red.). NEZAHAZUJTE JI! Jen tak budu žít dál. UMŘEL JEN TEN, KDO ŽIL PRO SEBE!!!
Jak žít po bratrově oběti a nezbláznit se?
Marta i Jaroslav se už padesát let snaží bolest alespoň trochu vytěsnit. "Žít svůj život a nezbláznit se z toho," dodávají. Drží proto při sobě a lpějí na smyslu svého života. I tak se ale každý rok, každý únor k bratrově oběti chtě nechtě vracejí. Za totality je i při návštěvě bratrova hrobu v rodném Vítkově nedaleko slezské Opavy léta sledovala a obtěžovala StB.
Dnes si proto až úzkostlivě chrání soukromí i pietní vzpomínku na bratra. Proto se sice nebrání návrhu politiků, aby na průčelí domu 39 na Václavském náměstí, v jehož průchodu Jan Zajíc skonal, byla umístěna pamětní deska, žádné konkrétní kroky v tom už ale nechtějí podnikat.
Rodiče Jana Zajíce se s bolestnou smrtí syna už nikdy nevyrovnali a rezignovali. "Maminku, která učila na druhém stupni základní školy, navíc vyhodili. Skončila jako prodavačka," říká Marta Janasová. Ji samotnou, premiantku základní školy, nechali ještě vystudovat gymnázium, ale na žádnou vysokou školu jedničkářku už nepustili, natož na medicínu, o které snila.
"Nejdříve - stejně jako tenkrát ti mladí po vítězném únoru 1948 - prokažte loajalitu socialismu zapojením se do pracovního procesu. A pokud se osvědčíte, tak se teprve uvidí," popisuje doporučení, které tehdy dostala. Jiné místo než prodavačka a pak třeba sanitářka v lékárně pro sestru Jana Zajíce nebylo.
Jakkoliv to podle Jaroslava Zajíce zní paradoxně, utrápené rodině nejvíce pomohl útlak normalizačního komunistického režimu, jemuž byla po smrti jeho bratra vystavena.
"Čelili jsme po smrti Honzy lžím a surovému tlaku úřadů nebo tajných. Někteří lidé nás přestali zdravit a raději se nám vyhýbali. Tohle vše nás semklo, posílilo. Hrůza, zoufalství a výčitky, že jsme smrti Honzy nezabránili, tu sice stále byly, avšak ustoupily. Stále silněji jsme si uvědomovali, že si musíme vzájemně pomáhat, jinak se z toho opravdu zblázníme, nepřežijeme. Ten tlak a zastrašování nás spojily, dodaly sílu a energii," dodává Marta Janasová.
"Dnes se občas sám sebe ptám - jak jen jsme to mohli vydržet? Kdybychom ale žili po Honzově smrti jen v tom smutku, beznaději, sebezpytování a sebelítosti, tak s námi byl konec," dodává její bratr Jaroslav. "Takovou ránu, jako je sebeupálení bratra, bych kvůli jakémusi vnitřnímu posílení rozhodně nikomu nepřála," dodává nicméně Marta Janasová.
Měla oběť smysl?
Po téhle otázce zavládne v místnosti až tíživé ticho. Pak se ale Marta s Jaroslavem přece jen s váháním rozhovoří. Zejména starší lidé podle nich říkají, že smrt jejich bratra byla zbytečná. Ostatně ani Marta s Jaroslavem se nikdy nesmířili a nesouhlasili s Honzovým činem. S tím, že "položil při svém protestu život". Oba považují smrt za příliš definitivní. Jsou přesvědčeni, že jejich bratr mohl jako živý "pokračovat v tom, co chtěl, k čemu se upnul… a tedy i bojovat proti tehdejšímu zlu".
"Avšak to, že se po dvaceti letech našli v roce 1989 lidé, kteří začali o bratrovi znovu hovořit a připomínat ho, že za námi už dříve jezdili ti, kteří na Honzu nezapomněli nebo se o něm dozvěděli později, že pak zvláště mladí lidé odmítli lži a násilí komunistického režimu a znovu a znovu protestovali na Václavském náměstí, znovu a znovu se nechali mlátit a zatýkat, snad svědčí o tom, že Honzova oběť smysl měla," hledá přerývaně vhodná slova Marta Janasová.
Prací dokažte loajalitu socialismu, doporučili sestře Zajíce
- Ač chtěla jako premiantka gymnázia studovat medicínu, tak ji rozmísťovací komise nedoporučila na žádnou vysokou školu s tím, že má možnost - jako ti mladí po vítězném únoru 1948 - prokázat loajalitu Československé socialistické republice zapojením se do pracovního procesu. A pokud se osvědčí, tak se uvidí. Z nadané studenty se tedy stala prodavačka, pak sanitářka v lékárně.
- Nepomohly ani dopisy prezidentu Gustávu Husákovi, který stížnost podstoupil krajskému výboru KSČ. Soudruzi si pak Martu Zajícovou - Janasovou zavolali, aby ji opět řekli, že pokud bude rok pracovat a osvědčí loajalitu režimu, tak by možná mohla na nějakou vysokou školu jít.
- Nakonec to kvůli marným pokusům studovat medicinu zkusila na Vysoké škole báňské (VŠB), kde ji opět sdělili, že to není možné, a neodpovídali ani na výsledky zkoušek.
- Až po Helsinské konferenci v roce 1975, kde se i Československo zavázalo k dodržování lidských práv, a neustálých protestních dopisech rodiny na všechny možné adresy pozvali bratra Jaroslava na krajský výbor KSČ. Tam mu řekli, že Marta Zajícová bude přijata na VŠB s podmínkou: nesmí být nejlepší, ale ani nejhorší studentkou. A nesmí také nikde vyčnívat. Na Hutnickou fakultu VŠB - obor ekonomika hutnictví se kromě toho hlásilo pro obtížnost studia jen málo zájemců. Ani po absolutoriu ale nemohla sehnat práci. Ve Vítkovických železárnách nabídli inženýrce Zajícové místo jeřábnice. Nakonec byla přece jen přijata do Výzkumného ústavu hutnictví železa. Po pádu totality pracovala v ČSOB a byla i ředitelkou její pobočky v Opavě. Dnes je v důchodu.
"Za všech okolností bych to bratrovi rozmlouval a třeba mu v jeho protestu zabránil násilím, kdybychom jen tušili, k čemu se Honza chystá," opakuje A Jaroslav Zajíc už po několikáté. "Spolužáci z šumperské průmyslovky, jimž to snad Honza sděloval, to nikomu neřekli. Snad ani nevěřili, že se k takové oběti nakonec odhodlá. Mluvil jsem pak s nimi. Že to ale nikomu neřekli, to je pro mne naprosto nepochopitelné, ale každý jsme jiný. Nikoho za to nesoudím," dodává smutně Jaroslav Zajíc.
Parťák všech mých dětských her a lumpáren
Jaký tedy Jan Zajíc byl? "O pět let starší než já, veselý a moc milý kluk s velkým smyslem pro humor a vztahem k přírodě. Byl také velmi sečtělý, pokoušel se psát básně, hrál divadlo, pro přátele by se rozkrájel," líčí svého bratra Marta Janasová.
Její maminka vedla své děti jako učitelka již od malička k zájmu o dobré knihy. Doma jich byla spousta. Bratrovu charakteristiku pojí jeho sestra Marta s výstižnou větou: "Byl to parťák všech mých dětských her a lumpáren. Učil mě jezdit na kole, lézt po stromech a skákat po hlavě do vody. A taky mě učil, jak se bránit, kdyby mě chtěl někdo bít. Víte, nebyli jsme úplně vzorové děti, takže jsme se spolu i prali. Až z toho někdy maminka byla doslova na mrtvici. Jako učitelka musela pak řešit stížnosti ředitele školy na to, že se Zajícovic zase prali," dodává Marta Janasová.
V únoru 1969 bylo Janu Zajícovi necelých devatenáct. A stejně jako většina jeho vrstevníků velmi prožíval tehdejší společenské změny - pražské jaro a samozřejmě i smrt Jana Palacha.
"Mladí lidé se najednou dostávali k literatuře či informacím, k nimž se až do té doby neměli šanci dostat. Vše se jim najednou ukazovalo jinak, než se hlásalo v rozhlase, televizi či v novinách. Měli najednou potřebu diskutovat s rodiči, učiteli… chtěli číst další a další jim neznámé či dříve nedostupné věci. Tohle vše se na Honzovi velmi podepsalo, ovlivnilo ho to. A nepochybně i jeho účast na hladovce před Národním muzeem poté, co se upálil Jan Palach. Utekl kvůli tomu dokonce ze školy. Honza měl velmi vyvinutý smysl pro spravedlnost a férové jednání," dává Jaroslav Zajíc nahlédnout do jinak pečlivě střeženého rodinného soukromí.
A Marta Janasová zachází po chvilce váhání ještě dál: "S kamarády založil trampskou osadu SIROT a jezdil s nimi na vandry. Poslední Vánoce jsme s Honzou nakupovali dárky a on se vyptával, co se mně líbí, anebo radil, co mám koupit. Tenkrát bylo ve velké módě hnutí hippies a mně se moc líbily takové ty kopretiny ve vlasech. Takže mně tedy jako dárek koupil k Vánocům sponky do vlasů s velkými umělými kopretinami…"
Co spojovalo Jana Zajíce s Janem Palachem?
Jan Zajíc se s Janem Palachem nemohl znát. Nebyl tedy onou další pochodní, o níž se ve svém apelu Jan Palach v dopise před sebeupálením fiktivně zmínil, aby přiměl již rezignující československou veřejnost k silnějšímu odporu vůči normalizaci, cenzuře či rozšiřování sovětských dezinformaci v podobě Zpráv. Jedna pozoruhodná vlastnost oba muže ale spojuje. Zajícův bratr Jaroslav vzpomíná, že "Honza rád pomáhal těm, jimž někdo ubližoval. Tuhle vlastnost měl vyvinutou naprosto mimořádně a byl schopen se i prát. Dost se tím odlišoval od ostatních."
A stejně tak Palachův kamarád z dětství a spolužák Stanislav Hamr uvádí, že Honza "měl hrozně rád živočichy a bytostně nesnášel, když jim kluci ubližovali. Kvůli tomu - anebo když někdo ubližoval slabším - byl schopen se až do mrtva, do zemdlení porvat dokonce se staršími a silnějšími kluky".
Hrozil mu vyhazov ze školy za igelitku s britskou vlajkou
- Když se jeho bratr Jan 25. února 1969 upálil, Jaroslav studoval Vysokou školu báňskou (VŠB). Dokončil ji o dva roky později. Ještě v roce 1969 absolvoval ve Velké Británii jazykový kurz a všichni se mu po návratu divili, že "nezůstal venku". "Vrátil jsem se kvůli rodičům a sestře Martě. Nemohl jsem je v tom po Honzově smrti nechat."
- Z jazykového kurzu si dovezl tehdy velmi populární plastovou tašku s potiskem vlajky Velké Británie. Jako připomínku na pobyt v Británii si ji pak pověsil na koleji nad postel. Po udání musel před kárnou komisí strojní fakulty čelit obvinění, že se snaží o protisocialistickou provokaci. "Řekli mi, že s mým rodinným původem je to na vyhození ze studií," vzpomíná. Profesor Ludvík Hájovský ale (jako jediný člen kárné komise a nestraník) při hlasování o vyloučení Jaroslava Zajíce odmítl protokol podepsat s tím, že britská vlajka není provokace, ale státní symbol země, s níž Československo obchoduje. To studenta Zajíce zachránilo.
- Z kárné komise VŠB odešel s veřejnou důtkou "za nevhodnou výzdobu s negativním politickým dopadem". V komunistickém režimu měl zákaz cokoliv řídit, 29 let pracoval v podniku Hutní montáže Ostrava. Po pádu totality se stal ředitelem odboru zahraniční spolupráce ve Vagónce Studénka, po roce generálním ředitelem firmy. Dnes je v důchodu.
Mladý Jan Zajíc našel jednou s kamarády v ulici, kde bydlel, ležícího muže zpitého pod obraz. Byl to otec jeho spolužáka ze základky. Popadl tedy dvoukolák, který si jeho táta přivezl z drogerie, nemohoucího souseda s kamarády naložil a odvezl domů. "Když to pak večer vyprávěl rodičům, táta s pobavením poznamenal: ´Možná si rodina tvého spolužáka pomyslí, že ho někdo zmlátil v hospodě, protože ten dvoukolák je celý od práškových barev, které jsem v něm odpoledne převážel do skladu drogerie,´" vzpomíná na otcova slova Marta Janasová.
Jan Palach i Jan Zajíc se podle Jaroslava Zajíce přirozeně upnuli k jakési naději na změnu poměrů ve společnosti, které nebyly dobré. "A snad mohu i za sestru Martu říct, že náš Honza si to bral mnohem víc k srdci než ostatní." Jeho bratr dospěl podle Jaroslava k přesvědčení, že svým extrémním protestem může něco změnit. Že po smrti Jana Palacha další podobně šokující smrt společnost k něčemu vyburcuje a probudí.
"Že pak zkrátka lidé přece jen něco udělají. Ten režim se totiž začal znovu chovat naprosto nestydatě. Pouhý měsíc od pohřbu Jana Palacha až k protestu našeho Honzy znamenal totiž neskutečnou změnu, propad nálad ve společnosti," vzpomíná na atmosféru strachu, čistek a rezignace Jaroslav Zajíc.
Tehdy se podle něj naplno rozjel normalizační proces, který si mezi lidmi nacházel stále více přitakávačů a pomocníků. A Jan Zajíc prý doufal, že lidé budou po jeho extrémním činu znovu protestovat, bojovat, že je k tomu jeho živá pochodeň č. 2 nakonec přiměje.
"Postupnou rezignaci lidí velmi prožíval. Všichni říkají, že náš Honza svým činem protestoval proti okupaci Československa. Nesmysl. On protestoval proti pasivitě lidí, jejich rezignaci, strachu, utahování šroubů režimu a rozkládající se pookupační jednotě národa. Strach začali mít zvláště ti, kteří si pamatovali represe v padesátých letech. Věděli, co vše komunistický režim dokáže. Měli strach o život, existenci o budoucnost svých dětí, přes které začal režim trestat jejich rodiče. Proto lidé ustali s protesty a jiní začali s tou komunistickou partou kolaborovat," míní Jaroslav Zajíc.
Bratrův tragický čin považuje za důsledek jeho hlubokého zklamání z vývoje ve společnosti. "Tím jsme si naprosto jisti. Proto si také Honza k protestu vybral pětadvacátý únor - den vítězného komunistického puče v roce 1948. Byla to jeho promyšlená a záměrná volba," přidává se Marta Janasová.
Paradoxy totality, jimž dnešní generace možná neuvěří
Oba sourozenci Jana Zajíce - a v jisté míře i jejich rodiče - nepřekonali útlak a výhrůžky komunistického režimu jen díky vzdoru, k nimž je mnohaletá perzekuce přiměla, ale i s podporou disidentů či chartistů, kteří je - anebo hrob jejich bratra - nehledě na ústrky a zatýkání navštěvovali.
"K hrobu Honzy se vždy v den výročí jeho smrti sjížděli disidenti. Ty ale tajná policie na místě zatýkala a odvážela kamsi do polí za město. Nevím jak, ale oni se i přesto k Honzově hrobu znovu a znovu nějakým obloukem vraceli. A zatýkalo se dokonce ještě v únoru 1989, kdy už ten režim mlel z posledního. Disidenti a chartisté za námi jezdili každý rok a nám to dodávalo obrovskou odvahu. Jen těžko se nám vyjadřuje vděk. I dnes po tolika letech," konstatuje Marta Janasová.
Jako v tom nejabsurdnějším divadle se například odehrávala scéna, při níž - jak vzpomíná Jaroslav Zajíc - jedna soudružka, členka Městského výboru KSČ, kroužila vždy v den výročí smrti Jana Zajíce po hřbitově s prázdným dětským kočárkem, aby (vždy když míjela jeho hrob) nacpala všechny květiny ze Zajícova hrobu do kočárku.
"Ona ty kytky prachsprostě kradla a odvážela na smetiště. Komunisté zkrátka nechtěli, aby se vědělo, že na Honzu někdo vzpomíná," vysvětluje Jaroslav Zajíc.
Akce StB pak vyvrcholily konfliktem maminky Jana Zajíce, která si už obtěžování tajných nedala líbit, takže na ně začala křičet, aby z jejího domova vypadli. "Tajný se ohradil a prý jestli vůbec ví, kdo on je. Maminka mu odsekla: ´A kdybyste byl třeba ďábel, tak já se vás nebojím!´ Naše hodná maminka toho měla už zkrátka dost," vrací se ve vzpomínkách na svého bratra Jana, ale i do těžkých let své rodiny Marta Janasová.
