Praha - Tři dny po završení komunistického převratu v únoru 1948 sledovali vysocí státní představitelé z tribuny na pražském Staroměstském náměstí defilírku příslušníků SNB a Lidových milicí. Zatímco jim komunističtí lídři děkovali za podporu při převzetí moci, k předsedovi parlamentu, národnímu socialistovi Josefu Davidovi, se naklonil holohlavý muž stojící vedle.
"Viděl jsi ty raubířské ksichty! Zaplať bůh, že táta nežije, řítíme se do propasti," poznamenal smutně.
Jmenoval se Jan Masaryk, byl ministrem zahraničí a zbývalo mu deset dnů života. Ten skončil za dosud neobjasněných okolností pod okny služebního bytu v Černínském paláci a ve spekulacích o vraždě či sebevraždě, které vlastní Masarykův život zamlžují.
Jasněji v posledních dnech života tohoto pozoruhodného muže mohou nyní udělat nově publikované poznámky, které shromáždil historik Prokop Tomek z Vojenského historického ústavu. Poznámky národního socialisty Davida zpracoval z Archivu bezpečnostních složek. Především ale získal deníky podplukovníka justice Františka Masaříka, který zaznamenal setkání Masaryka s vojáky ze 4. března 1948 v kině Bajkal na pražském Vítězném náměstí.
Fragmenty z posledních dnů Masarykova života pomáhají dokreslit jeho myšlenkový svět, rozporuplné chování i masku bezprostřednosti a nadhledu, kterou si navenek udržoval, ale která už nemohla zakrývat všechno. Své poznatky Tomek publikoval v odborném časopisu Paměť a dějiny.
František Masařík, předseda skupiny vojenských nadací a spolků a bývalý prvorepublikový vojenský soudce, byl na zápisky zatížený. Strojový přepis ze 4. března onoho roku byl obzvláště důsledný, podle Tomka možná i kvůli pořízení po Masarykově smrti. "Zapisoval nejen obsah řeči a citace některých jeho vět, ale i celkovou atmosféru či reakce představitelů armády," píše Tomek.
Když má v hlavě taškařinu, zatváří se šibalsky
Nad zápisem, co Masaryk dělal, kroutí historik hlavou. "Vychází z toho jako úplný excentrik, dělá grimasy, divným způsobem a nezodpovědně tam hovoří o únorových událostech," popisuje Tomek a přemítá, do jaké míry mohl sehrát roli Masarykův zdravotní stav.
V kině Bajkal v pražských Dejvicích nebylo onoho 4. března pro koncentraci uniforem k hnutí. Jméno Masaryk působilo jako magnet. "Mám takovou bronchitidu, že můj zvěrolékař mě ani nechtěl pustit z postele," žertoval úvodem ministr. Ale hned zvážněl, přešel ke kritice Němců a připomínal, že Slovany zabíjeli už dávní němečtí rytíři.
"Masaryk mluví spatra, co mu slina přinese na jazyk, chvílemi hledá i pravý výraz, někdy se trochu zakoktá," zapsal si Masařík. "Když má v hlavě připravenu nějakou taškařinu, která mu v nejbližším okamžiku vyjde z úst, tu je to poznat podle toho, že se zatváří šibalsky, do očí mu sednou čertíci, tvář se vyjasní jako u kluka, ústa se mu werichovsko-švejkovsky rozesmějí," popisoval.
Jen o chvíli později měl ale v hlase "téměř pláč", když popisoval zkázu válkou zničené Varšavy. A ve čtyřicetiminutovém proslovu často měnil témata: "Jsou u nás lidé, kteří by chtěli jít taky se Západem. Já s nimi souhlasím," překvapil Masaryk týden po komunistickém puči, aby hned dořekl, že je to proto, že "se Západem obchodovat musíme".
Z Masaříkova zápisu je zřejmé, jak moc působila Masarykova schopnost bezprostředně a nenuceně hovořit o vážných věcech. Zároveň ale ministr slovně kryl komunistický převrat. "Stala se u nás změna, nekrvavá změna. Uvědomte si to, stal se státní převrat a nebylo přitom bojů," říkal vojákům.
Už to, že mluvil otevřeně o převratu, bylo mimořádné. Komunisté si dávali záležet, aby způsob, jakým se týden předtím chopili moci, vyložili zemi jako nezbytnou obranu před pravicovými stranami, které chtěly převrat.
"Infantilně netalentovaní lidé"
Masaryk se k demisím odmítl připojit. Podle všeho nebyly příliš koordinované, nebyl s plánem demokratických ministrů seznámen předem, a jak podotýká Tomek, byl solidární s prezidentem Edvardem Benešem, a to až do konce.
"On se choval celé roky ve funkci ministra velmi opatrně, nešel do velkého rizika a toto by byl riskantní krok," řekl Tomek pro Aktuálně.cz. "Možná ho k tomu setrvání ve vládě mohlo přimět i to, že Beneš vystupoval v krizi spíše jako nestranný arbitr, než aby se jednoznačně vyjadřoval, že bude chránit demokracii," dodal historik.
Syn s nejslavnějším příjmením v Československu tak zůstal v rekonstruované vládě Klementa Gottwalda a svým jménem jí dodával legitimity. A pro ministry, kteří odstoupili, neměl moc vlídných slov.
"Sešklebí strašlivě ústa, vezme na svou tvář grimasu takového odporu, že z toho jde hrůza, odhrne zuby, jako by něco vyplivoval," popisuje dál Masařík, jak ministr zahraničí pronáší, že "s tou demisí, to byli infantilně netalentovaní lidé". Míněno ministři demokratických stran, kteří odstoupili v naději, že prezident Beneš odvolá vládu a vypíše nové volby.
"Snad se stane tu a tam chyba, ale kdopak někdy nějakou neudělá," odbýval pak Masaryk vážnost situace. Podle Masaříka měl nicméně v této pasáži naléhavý přízvuk, bořící veselou a uličnickou masku, jako by možná chtěl vojákům naznačit svou vnitřní rozervanost. Proslov zakončil tezí, že věří, že on už se války nedočká.
Zda to byla temná prorocká slova, nebo obyčejné přání, už dnes nejspíše nikdo nezjistí. Tomek se sice kloní k tomu, že Masaryk skokem z okna služebního bytu spáchal sebevraždu, ale zároveň upozorňuje, že by se musely otevřít ruské archivy, v nichž se pravda o smrti Jana Masaryka může skrývat. Rozšířenou verzí totiž je, že Masaryk byl zabit za asistence sovětských agentů.
Rozpoložení ministra zahraničí každopádně muselo být kritické. "Akční výbor Národní fronty sepsal seznam lidí k vyhození z ministerstva zahraničí. Byli to slušní lidé, Masarykovi podřízení, a on to bez námitek až na jednu výjimku přijal, jako by to bylo normální. Myslím, že mu muselo docházet, že se dostal někam, kde nemá co dělat, a že už nic nezachrání," řekl Aktuálně.cz Tomek.
Rozporuplný odkaz
Někdejší politik Petr Pithart poznamenává, že se Jan Masaryk zřejmě hodně trápil a přemýšlel, zda se rozhodl dobře, když se stal ministrem zahraničí v Gottwaldově "rekonstruované vládě". "Chodil s demisí v kapse od Beneše ke Gottwaldovi a stále se nemohl rozhodnout. Což vypovídá o jeho duševním stavu," popsal Pithart.
Spisovatel a Masarykův životopisec Pavel Kosatík soudí, že síla známého diplomata a poválečného ministra spočívala v tom, že přijal odpovědnost ujmout se obtížného dědictví po svém otci. "Přijal odpovědnost, i když pro politiku nebyl nijak zvlášť osobnostně disponovaný, a vedl si v ní jako československý propagandista často dost dobře," říká.
Slabost naopak Kosatík vnímá v tom, že Masaryk tlak neustál a po válce ustoupil Sovětům "skoro ve všem, byť s vnitřním odporem". "Jeho smrt ho možná zachránila před tím, že bychom si ho pamatovali jako Gottwaldova komunistického prezidenta nebo něco podobně odporného," řekl Kosatík Aktuálně.cz při výročí únorového převratu.
"Nebyl tvůrcem koncepcí, tím byl vždycky Beneš, a sláva Jana Masaryka byla v tom, že byl jejich vynikajícím realizátorem. Fungovalo to, dokud se Beneš pohyboval na půdě demokratické politiky. Když ale cestu k demokracii Janu Masarykovi uzavřel, vzal mu tím nejenom politickou, ale i lidskou budoucnost. Stalo se to nejpozději v létě 1947," uzavřel Kosatík.
Jan Masaryk nicméně zůstává hrdinou pro Izrael. Po válce usiloval o to, aby přeživší evropští Židé mohli putovat do tehdejší britské mandátní Palestiny. Zasadil se o to, aby členem komise OSN zkoumající, jak uspořádat státní poměry v Palestině, bylo i Československo, podílel se na prosionistickém kurzu československé politiky.
Podílel se i na krytí dodávek zbraní židovské ozbrojené milici Hagana, která se později transformovala v izraelskou armádu. "Bez pomoci Československa by nebyl Stát Izrael," shrnul později význam tehdejší pomoci první izraelský premiér David Ben Gurion.
