Pardubice - Ty případy, kdy uspěl u Ústavního soudu ve sporu se státem, už Jan Jošt nedokáže přesně spočítat. "Určitě jich bylo více než deset," říká.
Osmačtyřicetiletý majitel pardubické realitní kanceláře JORK – ale také soudní znalec a odhadce – se stal nejviditelnější tváří boje proti regulaci nájemného na počátku tisíciletí.
Majitel několika bytových domů se zhruba 150 byty v Pardubicích totiž odmítal přistoupit na to, že mu stát diktuje, za kolik smí své byty pronajímat.
Jeho vítězství je ale hořké. Když má spočítat, kolik po "úspěších" u Ústavního soudu vyhrál, dostává se do záporných čísel. Jošt odhaduje, že ho jeho boj za "spravedlivé nájemné" stál dohromady více než půl milionu korun. Podle něj to ale nebyly zbytečně vyhozené peníze.
"Kdybychom seděli na zadku a nepoukazovali na to neustále, tak regulované nájemné neskončilo," je přesvědčen Jošt o svém podílu na tom, že poslanci nakonec v roce 2006 rozhodli o postupné deregulaci nájemného.
Penzion i továrna na solární panely
Podnikat v nemovitostech se rozhodl hned po roce 1989. Ale zpočátku nejen v nich. S čerstvým diplomem dopravního a stavebního inženýra založil krátce po revoluci vlastní realitní kancelář a stal se i soudním znalcem v oboru oceňování nemovitostí.
"V rodině jsme měli vztah ke stavebnictví, urbanismu. Máma i táta byli také znalci," popisuje v sídle své realitní kanceláře nedaleko centrálního pardubického náměstí.
Kromě toho s přáteli ještě v devadesátých letech založil menší továrnu na výrobu solárních kolektorů (dávno předtím, než odstartoval jejich raketový boom) či postavil penzion.
V roce 1999 se však rozhodl zaměřit čistě na reality, podíl v továrně prodal zahraničnímu partnerovi a koupil svůj první bytový dům s nájemníky. Prakticky všichni tehdy platili regulovaný nájem.
Čekal dramatickou změnu
A brzy koupil i další domy. Bylo to krátce poté, co i Ústavní soud přikázal Sněmovně, aby přijala nový zákon o nájemném. A on tehdy čekal, že regulované nájemné v nejbližší době skončí.
"Byl to ukrutně podfinancovaný sektor, ve kterém jsem čekal dramatickou změnu," vysvětluje Jošt. "Obchodovali jsme s nemovitostmi. A pokud bylo možné koupit nějakou za rozumných podmínek, tak jsme ji koupili a pak buď opravili a provozovali, či prodali dál," vysvětluje svůj model podnikání.
Jenže s penězi vybranými z regulovaného nájemného to nefungovalo. Zatímco běžné tržní nájemné za dvoupokojový byt bylo tehdy v Pardubicích okolo čtyř tisíc, regulovaní nájemníci z posvěcení státu platili zhruba čtvrtinu. "Za to se to nedalo provozovat, nebylo ani na nejnutnější opravy," vysvětluje.
I přes kritické nálezy Ústavního soudu se však politici ke zrušení – ani postupnému – regulovaného nájemného neměli. A Jošt se proto své zájmy rozhodl hájit. Nejdřív obešel své nájemníky, zda dobrovolně nebudou platit víc.
Zázračný dům v Sakařovské
V jednom z domů - staré bytovce v Sakařovské ulici - uspěl u více než poloviny svých nájemníků. "Bylo mi jasné, že to, co platím, je příliš málo," říká Zdeněk Balada, který dával měsíčně za dvoupokojový byt 800 korun, když tržní nájemné za srovnatelný byt bylo čtyřnásobné.
Naopak Baladův soused Jiří Neumann zpočátku dobrovolné zvýšení nájemného odmítal. "Všude se říkalo, že bych platit neměl. Navíc se mi nelíbilo, že by to bylo skokově," vysvětluje Neumann svůj odpor a poukazuje především na hlasitého zastánce regulovaných nájemníků, tehdejšího poslance a dnes zástupce ombudsmanky Stanislava Křečka (ten regulovaný byt sám obýval).
Jan Jošt proto dal Jiřího Neumanna k soudu. A ten po pěti letech (a jednom rozhodnutí Ústavního soudu) rozhodl, že má nájemník doplatit několik desítek tisíc. "Zhruba tolik, kolik zaplatil pan Balada dobrovolně a bez nervů," říká s úsměvem Jošt.
Prohrál, a nedá dopustit
I přes uvedený spor spolu všichni tři dobře vycházejí – a Neumann na Jošta jako majitele nedá dopustit.
"Já proti panu Neumannovi nic neměl. On za ten systém nemohl," vysvětluje Jošt. A o tom, že mezi nimi panují i přes uvedený spor dobré vztahy, svědčí to, že pan Neumann pro něj dělá drobnou údržbu domu a okolí.
"Jiní majitelé se s nájemníky nebaví, ale tady ta domluva byla. Opraví, co je potřeba, stará se o to," chválí Balada majitele nemovitostí a Neumann mu přizvukuje. "Zateplil třeba dům, dal nová okna, vymaloval," vypočítává. A i ceny nájmů jsou – i poté, co před dvěma lety skončila definitivně regulace nájemného – u Jana Jošta podle zhruba rok starého průzkumu v Pardubicích pod místním průměrem. "Mám dceru, která má menší byt a platí víc než já," potvrzuje Balada.
Regulovaná soudkyně
Jenže dům v Sakařovské ulici byl výjimkou. V průměru se na dobrovolném zvýšení nájemného domluvil Jan Jošt jen s pětinou nájemníků. A v jednom domě neuspěl vůbec. "Bydlela tam soudkyně okresního soudu, která všechny přesvědčila, že mi v žádném případě nemají víc platit," vzpomíná.
Proto se Jan Jošt obrátil na soud a nájemníky zažaloval o zvýšení nájemného. "Vybral jsem průřezově osm modelových případů. Byli to hlavně mladí lidé, kteří to evidentně zneužívali. A také ta soudkyně, která obývala více než stometrový byt a platila za něj jen něco málo přes tisícovku měsíčně," popisuje.
Všechny žaloby však u obecných soudů prohrál. O zvýšení nájemného odmítly rozhodnout s argumentem, že neexistuje žádný předpis, který by to umožňoval. Polovinu z nich proto "hnal" až k Ústavnímu soudu. "Všechny čtyři žaloby, které jsem tehdy podal, jsem u Ústavního soudu vyhrál," vzpomíná.
Žalujte nájemníky. Ne, stát
Začalo tedy nové kolo soudů – v části uspěl, se zbytkem se dostal znovu k Ústavnímu soudu. U něj ale mezitím přišlo překvapení: Ač dříve tvrdil, že majitelé mají nejdřív žalovat nájemníky, nově Ústavní soud rozhodl, že musí podat žaloby na stát. A navíc, že nelze žalovat zpětně.
Výsledek? V jedné z posledních žalob, které soudy projednávaly, dostal Jan Jošt místo 144 tisíc korun (na tolik vypočítal ztrátu za čtyři a půl roku u šedesátimetrového bytu) pouhých 4 884 korun. Tedy vlastně nedostal. Kromě toho, že platil právníka, musel uhradit více než deset tisíc korun za znalecký posudek, který si sice zadal soud, ale nakonec z něj vůbec nevycházel.
