Praha - Na světě už nežije mnoho lidí jako Alexandr Beer - hrdina bojů od Sokolova, Kyjeva, Dukelského průsmyku či Ostravy, jenž zemřel v poslední den roku 2015 ve věku 98 let. "Neříkám, že nejsou. A když, tak je jich jako šafránu," tvrdí historik Československé obce legionářské Miroslav Brož.
Šéf odboru pro válečné veterány ministerstva obrany Eduard Stehlík srovnává se zesnulým Beerem lidi z humanitární organizace Lékaři bez hranici, Člověka v tísni anebo ty z rekonstrukčních armádních týmů. "Ani oni se totiž - stejně jako Saša Beer - neptají, zda a kde je nutné pomoci. Jednoduše hned odjíždějí do válkou či živly zničených zemí," konstatuje Stehlík.
Alexandr Beer byl Žid. A celým svým životem, zejména v letech nacistické hrůzovlády, vyvracel absurdní předsudek: že Židé šli do plynových komor bez odporu jako ovce na porážku.
"Tak statečného člověka, jako Saša Beer, abyste pohledal. Ať již na frontě, anebo po válce, když kritizoval neúnosné poměry v komunistické straně. I proto ho z ní vyhodili. Za pár let ho sice znovu přijali, ale definitivně ho vykopli po okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy v roce 1968, když vyvěsil z okna černý prapor," vysvětluje Brož.
Pro Beera to byl vždy pád ze skvěle placeného manažerského postu na místo řadového dělníka. Jeho život se vyznačoval díky nesporným manažerským kvalitám častými vzestupy, ale i pády až na dno - to když si nebral servítky při kritice korupce, protekcionářství či hochštaplerů na vysokých postech. "Saša si svou tvrdou palicí odjakživa komplikoval život. A až do konce života měl čistou hlavu. Pamatoval si například všechny důležité bojové akce a hlavně jména desítek padlých kamarádů, o nichž říkal, že byli statečnější než ti, co přežili, ale neměli prý tolik štěstí," vzpomíná Stehlík.
Největším Beerovým trápením nebyly v posledních letech ani tak ubývající fyzické síly, ale právě zmínění hochštapleři, kteří se mu snažili vetřít do přízně (zejména poté, co mu prezident Václav Klaus propůjčil v roce 2012 Řád bílého lva), ačkoliv se k němu při jeho "pádech" v letech totality obraceli ze strachu zády. Právě kvůli takovým lidem si v poslední době přátelům stěžoval: "Mě už to na tomhle světě fakt nebaví."
Beer přitom pomáhal perzekvovaným kamarádům z fronty, jak jen mohl. Jako vlivný manažer Centrotexu je například zaměstnával anebo i jinak podporoval. "Až po letech jsem si uvědomil, kolik režimem kdysi postižených fronťáků pracuje v textilním průmyslu. Nebyla to náhoda," připomíná historik Brož.
Při vzpomínkách jeho přátel zaznívá nejčastěji: "Saša Beer? Statečný Žid." Stejně jako desítky dalších, kteří se účastnili první bitvy Čechoslováků na východní frontě u Sokolova (8. až 13. 3. 1943). Pokud je nacisté zajali, měli to spočítané - jen těžko myslitelné mučení a pak smrt. Pamětníci vzpomínají, jak se ze Sokolova, z něhož Čechoslováci ustoupili, ozýval dlouho do noci nářek zajatých a poté upalovaných či mučených Čechoslováků.
Zastřel mě, Sašo!
O tom, že nejsou osudy hrdinů od Sokolova dodnes uzavřeny, svědčí i následující příběh. Eva Vavrečková (emigrovala do USA) si před časem v médiích přečetla zmínku Alexandra Beera o dosud nevyjasněných okolnostech smrti svého strýce Kurta Wolfa. "Věděli jsme, že padl u Sokolova a že se choval velmi statečně... ale to bylo vše," řekla Vavrečková.
Teprve od Alexandra Beera se dozvěděla, že i když byly linie československých obránců nacistickými tanky protrženy, kulometčík Kurt Wolf střílel na postupující útočníky, jako by se ho smrt či hrozící zajetí netýkaly. A zajetí pro Žida Wolfa, který měl tolik "drzosti", že vstoupil do Československého polního praporu, bylo tou horší variantou. Wolf bojoval až do chvíle, kdy ho smrtelně zranil výstřel z německého tanku.
"Měl strašnou ránu v břiše, uniforma mu mokvala krví, a když si rozerval blůzu, odhalila se mu střeva. Prosil mě, abych ho zastřelil, že jako lékař moc dobře ví, že je s ním konec, a že v žádném případě nechce, aby ho zajali nacisté," vzpomínal v rozhovoru s autorem těchto řádků Alexandr Beer.
Kamaráda táhl přes zamrzlou řeku. Po ledě se za nimi vinula krvavá stopa. Wolf na Beera neustále naléhal: "Zastřel mě, Sašo". Beer prožíval strašlivé dilema: sám byl už na konci sil, ale nechtěl opustit umírajícího kamaráda. Až do smrti si pak vyčítal, že nakonec vyslyšel Wolfovy prosby, aby ho opustil a sám přežil. Kurtovi nechal pušku a se zraněnou nohou se belhal na druhý břeh. Udělal sotva pár kroků, když zaslechl výstřel. Wolf se střelil do úst.
"Byl jen o dva roky starší, vzdělanější a mnohem schopnější než já. A větší úspěchy měl také u děvčat," svěřil se Beer, jenž se ani po desítkách let neubránil při vzpomínkách na Sokolovo silnému pohnutí.
Židů u Sokolova mimochodem bojovalo 59 a jejich počet se v dalších bojích ještě zvyšoval. S nacisty měli nevyřízené účty. Tak jako Beer, jemuž vyvraždili celou rodinu. A typické bylo i to, že chtěli jen do prvních linií, i když mohli být - vzhledem k vysoké kvalifikaci - zařazeni v týlu.
"Míru odvahy lidí jako Saša Beer či Kurt Wolf si už dnes ani neumíme představit," srovnává historik Miroslav Brož.
Beer: Nezapomeňme na cenu svobody
A ještě jedna věc Alexandra Beera v poslední době trápila. Dal to před smrtí naposledy najevo počátkem loňského prosince, když zemřel jeden z posledních velitelů tanků československého armádního sboru a Beerův přítel Mikuláš Končický: "Stále častěji se mi zdá, že zapomínáme na to, kolik obětí, zmařených životů, nadějí, ale i osobního risku stála naše svoboda, což je nejlepší cesta k tomu, abychom ji opět ztratili," svěřil se Beer Eduardu Stehlíkovi.
Dnes už žije z původních 970 pouze osm bojovníků od Sokolova: Vasil Hajdur, Fedor Komár, Dmitrij Senický, Marie Kvapilová Pišlová, Jarmila Halbrštátová Kaplanová, Jarmila Černá Malínská, Vlasta Pavlanová Vyhnálková a Michal Demjan. Vojáků z východní a západní fronty pak jen něco kolem devíti set. "Lidé, kteří měli odvahu se postavit okupantům se zbraní v ruce nám odcházejí doslova před očima. Nejmladším je pětaosmdesát, nejstarším v průměru třiadevadesát," uzavírá Stehlík.
