Praha - Ve čtvrtek si připomínáme největší hromadnou vraždu československých občanů za druhé světové války. V noci z 8. na 9. března 1944 nacisté zahubili v plynových komorách více než 3792 Židů z terezínského rodinného tábora v Osvětimi-Birkenau a dalších 6 až 7 tisíc tisíc českých Židů zabili během dvou nocí z 10. na 11. července a z 11. na 12. července 1944.
"Když už byli ve svlékárně, stoupl jsem si za dveře, do zadních dveří té místnosti, odkud jsem mohl sledovat strašlivé scény, které se tam odehrávaly," svědčil později o hromadné vraždě rodinného tábora člen sonderkomanda Filip Müller. "Lidé, celí zakrvácení, teď už poznali, kam je zavedli, hleděli strnule (…) vždyť už z dřívějška tihle lidé z tábora BIIb slyšeli a věděli, co se tu ve skutečnosti odehrává. Zachvátilo je zoufalství. Děti se objímaly, dcery… tedy matky, rodiče, staří lidé, všichni plakali nad svým neštěstím. (…) A náhle jsem slyšel, jak sbor začal… jako by nějaký sbor začal zpívat. Celým prostorem se rozlehl zpěv, zazněla píseň, všichni zpívali Kde domov můj, českou národní hymnu, a Hatikvu. Strašně mne to zdrtilo, to co provádějí s mými krajany, a já jsem pochopil, že ani můj vlastní život už nemá cenu."
V rodinném táboře panovaly jiné podmínky než v jiných částech vyhlazovacích koncentráků. Rodiny - muže, ženy i děti - nacisté nechali pohromadě, neostříhali je dohola a netřídili během takzvané selekce. Povoleny měli kulturní kroužky a vyučování, některým vězňům se podařilo propašovat i pár osobních věcí.
Sonderbehandlung - zvláštní zacházení znamenalo plynovou komoru
V ústřední registratuře však všichni měli speciální kartu s poznámkou "SB se šestiměsíční karanténou". SB čili sonderbehandlung znamenalo zvláštní zacházení - jinými slovy plynovou komoru. Po uplynutí šestiměsíční lhůty byli tedy všichni zavražděni stejně jako ostatní vězni vyhlazovacích táborů. Zachránily se jen čtyři stovky těch, kteří prošli selekcí a byli nasazeni do Německa na nucené práce.
Dodnes není zcela jasné, proč organizátoři "konečného řešení židovské otázky" rodinný tábor s neobvyklými výsadami vytvořili.
Nejpravděpodobnějším vysvětlením je, že zřízení rodinného tábora bylo zřejmě součástí snahy maskovat vyhlazování Židů před vnějším světem a souviselo s návštěvou komise Mezinárodního výboru Červeného kříže v Terezíně.
Ta byla povolena v červnu 1943 a velitelství SS nařídilo, že ghetto musí být před tím zkrášleno. Inspekce se uskutečnila v červnu 1944 v pečlivě připravených kulisách a skončila skandální zprávou, v níž delegát MČK Maurice Rossel podmínky v ghettu popsal jako příkladné.
Po vyvraždění zářijového transportu fungoval rodinný tábor dál. Zbývající vězňové, kteří přijeli v prosinci, žili v nepřetržité hrůze, že je po šesti měsících čeká stejný osud. Z Židů deportovaných do rodinného tábora se dožilo osvobození pouze 401 lidí.
Přinášíme vám vzpomínky čtyř přeživších. Jsou to Dita Krausová, Michal Efrat, Toman Brod a Dagmar Lieblová. Jejich vzpomínky nahrával Adam Drda, který se tématu věnuje několik let a vydal o něm knihu Zvláštní zacházení: Rodinný tábor terezínských Židů v Auschwitz II. - Birkenau.
