Ačkoliv jste se narodil v Brazílii a v Česku nikdy trvale nežil, jste velkým propagátorem a milovníkem české kultury. V Bataypoře působíte jako český honorární konzul, úřad máte přímo ve svém domě. Odkdy máte takhle vřelý vztah k Česku?
Když jsem byl malý, tak v Bataypoře nebývala centrální elektřina, jen na motor. Proto jsme večer vždy seděli venku a můj děda Jindřich nám vyprávěl pohádky nebo četl knihy, které si přivezl z Československa. Mimo to jsme doma hodně jedli české jídlo, třeba omáčku s kuřetem a houskové knedlíky.
Jsem dědečkův první vnuk, takže se se mnou snažil mluvit česky, doma se ale spíš používala jen jednotlivá slova. Z jeho dětí umí česky moje maminka a můj bratranec Milan, který ale dnes už jen rozumí.
Jak jste se teda naučil česky vy?
Pro nás bylo tehdejší Československo úplnou fantazijní zemí, která vlastně neexistovala. Celé dospívání jsem snil, že až budu dospělý, tak tam pojedu. V době mých studií na vysoké škole sice byla možnost studovat v Československu, ale protože můj dědeček utekl před komunisty, já jsem nemohl. Jinak ale v té době studovalo v Česku mnoho Brazilců.
Po revoluci a po tom, co jsem dostudoval, jsem hned využil příležitosti vyrazit do Česka. V lednu jsem měl promoci a už v dubnu jsem byl v Brně na veterinární fakultě na doktorandské stáži. Děda tam měl ještě mnoho kamarádů, kteří mi pomáhali.
Jak jste zvládal studium v češtině?
Než jsem tam přijel, myslel jsem si, že česky umím. Bohužel to tak ale nebylo. Zejména mluvení mi dělalo opravdu problém. Žádné kurzy češtiny jsem ale nenavštěvoval, česky mě naučil dědeček. I když to teda byl spíše mix portugalštiny a češtiny. Ale díky tomu, že v Bataypoře žilo dost Čechů a děda se s nimi scházel, čeština byla u nás doma slyšet opravdu často.
Ačkoliv Batayporu založili v roce 1953 Češi, město začalo spolupracovat s Českem až nedávno. Jak to začalo?
Děda dával celý život dohromady sbírku materiálů o historii Česka, o Baťovi a o českých poválečných imigrantech v zahraničí. Sbírka to byla opravdu rozsáhlá. Hned po revoluci rozjel děda intenzivní komunikaci s českou komunitou, a tak sem začali jezdit Češi. Větší spolupráci se ale podařilo navázat až po dědově smrti v roce 2000.
V domě prarodičů bylo strašně moc materiálů, fotografie, časopisy a dopisy. Všichni jsme se báli, že to babička vyhodí, protože pořád nadávala, jaký to dělá nepořádek. Chvíli po smrti dědečka nám ale řekla, že na sbírce pracoval celý život a bylo by škoda ji vyhodit. Dala mně a mým strýcům za úkol, ať něco vymyslíme a sbírku zužitkujeme.
Rozhodli jsme se tedy otevřít Pamětní centrum Jindřicha Trachty, ve kterém se jde dozvědět nejen o česko-brazilské spolupráci, ale i o Bataypoře a jejím okolí. Založili jsme organizaci a zhruba před 15 lety se nám sem podařilo dostat učitelku češtiny. A spolupráci jsme každý rok prohlubovali. Například jsme posílali brazilské děti na tábor do Česka a začali sem přijíždět dobrovolníci. Mimo to nás také navštívila Česká televize a různá další média.
Už se u vás za tu dobu vystřídalo mnoho českých návštěv. Je nějaká, která vám opravdu utkvěla v paměti?
Ano, třeba když přijely dva folklorní soubory Oldšava a Nisanka. Vzhledem k velkému počtu členů obou souborů museli bydlet u různých obyvatel, kteří často nemluvili anglicky ani česky. Dva pánové spali u jedné mé známé. Ta jim první den připravila snídani a my tu jíme sýr, který je ve skleničce a v názvu má milk. Oni ho považovali za smetanu a dali si ho do kávy. Sýr se ale lepil a hlavně byl slaný. Oběma pak nezbývalo než předstírat, jak jim chutná. Známá mi pak vyprávěla, jak je zajímavé, že si v Česku dáváme kávu se sýrem.
Kávu se sýrem sice nepijeme, ale jinak máme bohatou kulturu. Co máte na Česku nejraději?
Na to je pro mě těžké odpovědět. Miluju folklor a samozřejmě také jídlo. Celkově mám Česko velmi rád. Dokonce se občas cítím jako cizinec v Brazílii, a to jsem se tu narodil. Více doma se cítím v Česku. Když jsem teď odtamtud odjížděl naposledy, cítil jsem velkou nostalgii. Dřív jsem jezdil častěji, ale teď to bylo kvůli pandemii a práci složitější.
Lze ještě nějak spolupráci mezi Českem a Batayporou prohlubovat?
Most mezi oběma zeměmi už existuje. Strávil jsem nad jeho budováním spoustu času. Myslím, že doprava přes něj už z větší části funguje sama. Teď se například snažím přesvědčit našeho starostu, aby se moravská města Veselí a Žeravice, odkud pochází můj děda, stala našimi partnerskými městy. To je další možnost spolupráce.
Věřím tomu, že nejen Češi by měli jezdit sem, ale i naopak, aby spolupráce byla oboustranná. Jsou tu například možnosti investicí. České občanství má teď sice v Bataypoře asi jen šest lidí, ale české kořeny jsou tu silné.
Text byl vytvořen s finanční podporou EU, za jeho obsah nese výhradní odpovědnost autor a nemusí odrážet postoje EU.
