Praha - Na vyvýšeném stupínku stojí řečník a hovoří k poslancům. Ti poslouchají, nebo se pohybují po sále a diskutují spolu. Každých deset minut se mezi nimi mihne člověk, který všechno to dění sleduje a zapisuje, ale sám zůstává nepovšimnut. Jsou to těsnopisci, kteří sedávají hned vedle řečníka a zaznamenávají s naprostou přesností každé slovo, potlesk, ale i nesouhlasné bušení do lavic. Vedoucím těsnopisců v Poslanecké sněmovně je Pavel Dibelka, který tuto práci dělá od školy a i přes její náročnost si ji užívá.
"Studoval jsem na Obchodní akademii v Jablonci nad Nisou, kde byl těsnopis povinný předmět. Začalo mě to bavit, stalo se mi to koníčkem a nakonec i profesí," vzpomíná na své začátky Pavel Dibelka. Podotýká, že v jeho oboru téměř neexistuje fluktuace lidí, protože když se někdo naučí těsnopis a zalíbí se mu to, tak u zaměstnání zůstává celý život.
"Máme tu pana doktora Jiřího Nováka, kterému bude tento rok devadesát let, do sněmovny chodí už šedesát let a stále stíhá vše zapisovat. Je to neuvěřitelný člověk s ještě prvorepublikovým vzděláním, nonšalancí a obrovskými znalostmi. Ta práce ho udržuje ve výborném psychickém a fyzickém stavu. Ve svém věku dělá na počítači nebo komunikuje v cizích jazycích s partnery v zahraničí," obdivuje svého kolegu.
Ve dnech, kdy zrovna probíhá schůze, bývá ve sněmovně osm až deset stenografů, kteří se střídají v jednacím sále po deseti minutách kvůli náročnosti a zdlouhavosti následného přepisu.
Při příchodu do sálu si musí poznamenat jméno řečníka, pochopit kontext a poté vystřídá stenografa před sebou. Deset minut si na papír zapisuje vše, co v sále zazní. Když je pak sám vystřídán, odchází do své kanceláře, kde zápis přenese do počítače tak, aby byl čitelný i pro normálního člověka bez znalostí těsnopisu. Na to má přibližně hodinu a čtvrt, než na něj znovu přijde řada a musí se vrátit do jednacího sálu.
Musí si poradit i se špatnou výslovností
Těsnopisecké oddělení v Poslanecké sněmovně funguje od roku 1848 a je nejmenší v Evropě. Nicméně tamní stenografové patří mezi špičky ve svém oboru. Oddělení má pět stálých těsnopisců a podle potřeby jim pomáhá přibližně dalších patnáct externistů.
Stenografie neboli těsnopis
Těsnopis je vlastně grafický přepis písma, který se neustále vyvíjí s nově používanými slovy. Každý znak má své vyjádření v těsnopise, přičemž některý jich má dokonce více. Slova se krátí podle toho, jak je potřeba, takže například "pra" může znamenat právo nebo Praha, záleží na kontextu. Obecně však lze říci, že těsnopis je znakové písmo, do kterého jsou ukrytá zkrácená slova.
"Každý rok se nám hlásí pár lidí, takže zájem o tuto profesi se zvedá, ale my nepotřebujeme moc lidí. Máme stálý počet zaměstnanců a stačí nám na dokrytí přibližně 15 lidí, kteří tady třeba dřív pracovali a odešli do důchodu, nebo si chtějí jen přivydělat. S nimi se domlouváme operativně a chodí sem třeba dvakrát do měsíce," řekl k potenciálním novým kolegům Pavel Dibelka.
Těsnopis se dříve vyučoval na školách, ale od roku 2000 postupně upadá v zapomnění. Dnes ho vyučuje pouze pár lidí, mezi něž patří i sněmovní stenografka, která pořádá kurzy pro pár zájemců. Pro ně však jde spíše o koníček a živit se tím nechtějí, už kvůli časové a psychické náročnosti. Všichni stenografové navíc musí výborně umět češtinu a mít velkou slovní zásobu, aby dokázali správně zapsat projev i takového řečníka, který má špatný slovosled, není mu pořádně rozumět nebo špatně vyslovuje a polyká koncovky. Aktivní znalost cizích jazyků není k práci stenografa téměř potřeba, ale pro správné zapsání cizích výrazů je výhodou.
"Vše se odvíjí od řečníka. Dříve byli mnozí písemně připraveni a dnes mluví častěji spatra, což nám trochu znesnadňuje práci, protože to musíme víc korigovat a ten přepis nám zabere víc času a pak tu jsme třeba až do noci," posteskl si na vývoj Dibelka. Pracovní den, když jsou schůze, trvá až jedenáct hodin, protože poslanci začínají v devět hodin ráno a končí v sedm. Těsnopisci pak trvá ještě třeba hodinu a půl přepsat záznam do počítače a zkontrolovat ho.
Vulgarity jsou zodpovědnost řečníka
Těsnopisci proslovy nijak neupravují. A to se týká i vulgarismů. "Postupně se to vyvinulo a v dnešní době to tam už necháváme. Není zodpovědností stenografa zakrývat, že řečník mluví vulgárně v prostředí, ve kterém se to nehodí. Upravujeme jen třeba nespisovné koncovky nebo slovosled," popisuje Dibelka zásady své práce.
Jednání sněmovny jsou pod drobnohledem médií, která právě peprná vyjádření často přebírají, a ve zveřejněném stenoprotokolu by vytečkované slovo působilo špatně, což je podle Dibelky také důvod, proč vulgarismy nijak necenzurují.
Pro správné pochopení atmosféry musí těsnopisci zaznamenávat i potlesky, protestní akce či jakékoliv situace, které přímo souvisí s pronášeným projevem. Z toho vyplývají i některé humorné situace. "Jednou při hlasování o vyslovení nedůvěry vládě se poslanec Korte k velkému překvapení všech postavil a zvučným hlasem zazpíval "Proti návrhu". My jsme pak do poznámky zapsali, že zazpíval. Jinak by ten smích nebyl čtenářům pochopitelný," vzpomíná Dibelka na vtipnou příhodu.
Pavel Dibelka má to štěstí, že ho práce baví, věnuje se jí už dvanáct let. S kolegy se shoduje, že pokud jednou těsnopisec složí takzvanou komorní zkoušku, tedy tu nejvyšší možnou, u své profese i přes její náročnost a mnohdy dlouhou pracovní dobu zůstane po celý život.
I v dnešní době je navíc po těsnopiscích poptávka a celé řemeslo se opět zvedá. Svědčí o tom i zájem médií a veřejnosti o přepisy z jednání sněmovny. "Když je náhodou nějaký IT problém, lidé hned volají, kdy si budou moci přečíst zápis," uzavírá Dibelka.
