"Tehdy jsem dostala svou první barbie, bylo mi jedenáct let. Toužila jsem po ní tři roky," vypráví Veronika Strobolová, jak poprvé roku 1990 dostala světoznámou panenku k Vánocům. Měla štěstí, že barbie se v Československu objevila pouhý měsíc před Vánocemi onoho roku. "Maminka vystála frontu v Kotvě a za 250 korun ji ukořistila. To bylo strašně moc peněz! Tenkrát jsem si myslela, že už v životě nic tak chtít nebudu," pokračuje ve vzpomínkách.
V Česku je dnes možné na barbie narazit v mnoha hračkářstvích a už také v různých podobách. Jenže - spousta dětí by se dnes asi divila, kdyby se dozvěděly, že jejich rodiče a prarodiče by takovou panenku v bývalém Československu vůbec nepořídili. Není tedy divu, že právě ona se stala poprvé hitem Vánoc přesně před třiceti lety, v roce 1990.
Zmiňovaných 250 korun bylo opravdu hodně peněz, mnozí lidé nedosáhli v té době ani na výplatu tisíc korun. Průměrná mzda činila podle historika Františka Emmerta v roce 1990 jen 3400 korun. "Neexistovalo však tolik příležitostí utrácet jako dnes, takže do vánočních dárků se z výplaty investovalo více. Běžná rodina utratila za dárky v průměru dva až tři tisíce," říká Emmert.
Kupovat Barbie za čtvrtinu výplaty je dnes nepředstavitelné. Ovšem, kdo by dětem nekoupil vytoužené dárky, zejména když se před druhými svobodnými Vánocemi pomalu začal trh zaplňovat i vysněným "západním zbožím". Fronty ve vyhlášeném obchodním domě Kotva v Praze toho byly důkazem, podobných obchodů tehdy bylo mizivé množství. Kdo chtěl nakoupit, často zamířil právě sem.
Mimochodem, výstavba Kotvy začala v roce 1975. Komunistický režim tušil, že je nezbytné začít budovat skutečné velké obchodní domy, a tak Kotva byla od začátku plánována jako výkladní skříň chřadnoucího socialistického hospodaření. Když vznikala, byla dokonce pátým největším obchodním domem v Evropě.
Jenže první měsíce svobodného Československa lidé mířili v obrovských houfech i za obchody jinam. Ze všeho nejvíce do kapitalistického Rakouska. Byli mezi nimi i rodiče Jana Pajera, kteří připravili svému synkovi v roce 1990 pořádné vánoční překvapení. "Dostal jsem svůj první počítač. Měl značku Commodore 64. Dodnes si ten Štědrý večer pamatuji do detailu… Pro jedenáctiletého kluka to byl do té doby dárek z jiného světa," svěřuje se.
Dnešní generace dětí by nad takovým počítačem zcela jistě ohrnula nos a ani by se na něj nepodívala. Velký, neforemný, pochopitelně neuměl téměř nic z toho, co dnešní počítače. Ovšem v roce 1990 působily takové dárky jako zázrak.
Další věcí, kterou tehdejší československé děti vůbec neznaly, byly walkmany. "Od známého, který emigroval do Mnichova a poprvé od té doby se vrátil, jsme dostali walkmana. Byl starší, ten známý ho už několik let nepoužíval, ale my z toho byli úplně nadšení, protože něco takového tady vůbec neexistovalo," říká Karolína Rysová.
Stejně jako kazetové magnetofony. Také by dnes ze všeho nejvíce vzbuzovaly úsměvy. "Pod stromečkem jsem našla 'dvojče' Internacional, které tatínek dovezl z rakouského Laa. Tím jsem se stala královnou základní školy v moravské vesnici, protože jsem měla vlastní kazeťák, co uměl 'rozmnožovat' kazety," vzpomíná paní Pavla. Když mluví o rozmnožování, myslím tím schopnost kazeťáku nahrát hudbu z jedné kazety na druhou.
"Hlavně aby to bylo ze Západu"
Příběhy panenky Barbie, počítače Commodore 64 i "rozmnožovacího " kazeťáku potvrzují slova, jakými líčí tehdejší dobu historik životního stylu a konzumu Martin Franc z Masarykova ústavu a Archivu Akademie věd ČR.
"Po čemkoli, hlavně aby to bylo ze Západu," odpovídá na otázku Aktuálně.cz, po čem v roce 1990 Čechoslováci toužili nejvíc. "I kvalitní české zboží vnímali jako něco druhořadého. Upřednostňovali dovozové zboží, které sice nemělo lepší kvalitu, ale mělo třeba lákavější obaly," vysvětluje tehdejší situaci Franc. Mnohdy až přehnaná touha lidí po čemkoli západním se stala dokonce terčem tehdejší satiry. Kreslený vtip z roku 1990 tak zobrazuje prodejce ryb, který se snaží zákazníky nalákat na "jihočeské kapry (z dovozu)".
Zboží ze zahraničí však začalo být v obchodech dostupné za rozumné ceny až v dalších letech, proto se obrovskou poptávku obyvatel Československa snažili uspokojit začínající drobní podnikatelé. "Vzali kombíka, jeli nakoupit do Německa nebo Rakouska nějaké levné zboží a pak to tady výhodně prodali. To nebylo nějak zvlášť sofistikované," popisuje Franc. Jen v Praze si rozložilo stolky s kosmetikou či hračkami z ciziny na 700 soukromníků, píší Pavlína a Petr Kourovi v knize Sto let českých Vánoc.
Za hranice před Vánocemi ovšem nevyjížděli pouze podnikatelé - ve velkém se pořádaly zájezdy do Vídně, Mnichova nebo na lyžování do Alp. Do té doby nemyslitelné. "Nebyla to ale nákupní turistika, tu si průměrný občan nemohl dovolit. Navíc tam byly stále určité limity pro nákup cizí měny. To byl zásadní problém," vysvětluje Franc.
Zájem o kontakt se Západem proměnil také do té doby strnulý knižní trh. O "revolučních Vánocích" roku 1989 se to ještě nestihlo, o rok později ale zavalily československá knihkupectví v obrovských nákladech práce dosud zakázaných autorů. Dlouhé fronty se stály například na tři svazky monumentálního díla ruského spisovatele Alexandra Solženicyna Souostroví Gulag. Zájem lidí byl takový, že prodavači lidem knihy podávali přímo z dřevěných palet před pražským obchodním domem Máj, píší Kourovi.
Mimořádně se ale dařilo také konvenčnějším autorům - tisíce Čechů se rozhodly potěšit své blízké kuchařkou Jiřiny Bohdalové Hádej, kam půjdem na večeři?.
"Už žádná žlutá a růžová limonáda"
Ač se spousta obyvatel Československa o Vánocích 1990 snažila co nejvíce propojit se západními zeměmi, stále narážela na důsledky čtyřiceti let vlády komunistického režimu.
"Ještě i tyto Vánoce byly některé nedostatkové komodity. Nejhorší byl v tomto ohledu nedostatek vajec. Ne že by chyběla úplně, ale byly na ně velké fronty. Skupovala se, už proto, že se očekávalo velmi výrazné zvýšení ceny," upozorňuje Martin Franc. Lidé si stěžovali také na nedostatek mandarinek, jinak tradičního vánočního ovoce. Nemuseli ale zoufat, vůbec poprvé si mohli ve větší míře vánoční jídelníček obohatit třeba o ananas nebo kiwi.
"Konečně tu byly věci, které jsme dřív nemohli sehnat. Třeba jsme dostali na Vánoce banány či pomeranče, v jakém množství jsme chtěli, a to pro nás bylo něco nepochopitelného. Poprvé v životě jsme si mohli něco vybírat. Předtím se šlo do hračkářství, byla tam jedna panenka, jeden medvídek. V roce 1990 sem navezli zboží, všichni dostali poprvé barbíny a další vytoužené hračky," vzpomíná Karolína Rysová.
Tehdy v roce 1990 měla poprvé na Vánoce dnes naprosto běžný nápoj 7Up. "Jenže jsme nevěděli, jak se to vyslovuje, tak jsme tomu říkali zup. Stál tenkrát 25 korun, což bylo strašně moc peněz. A my ho od té doby dostávali vždy při různých oslavách, už žádná žlutá a růžová limonáda," vypráví Rysová.
Štědrovečerní stůl po dlouhých letech v leckterých rodinách obohatily také pokrmy oblíbené z období první republiky. "Oblíbeným se stalo například Masarykovo cukroví," zmiňuje Franc.
Duchovní Vánoce
Je pochopitelné, že při povídání o Vánocích v roce 1990 se mnohým vybaví právě dárky. Ale tehdejší svátky rozhodne nebyly jen o hmotných statcích, nakoupených věcech ať už doma, nebo za hranicemi, které byly do roku 1989 obehnány dráty a do určité doby nabity smrtelným elektrickým napětím. Pro mnoho lidí šlo o první či druhé opravdu svobodné Vánoce, kdy mohli zcela bez obav vyznávat svou víru.
"Vánoce začaly být vnímány také jako křesťanský svátek. Předchozí komunistický režim se po dlouhá desetiletí snažil vydávat Vánoce za pouhou lidovou tradici, kdy se setkávají členové rodiny a děti pod stromečkem rozbalují dárky. Namísto pokojných a poklidných svátků si lidé tehdy navzájem přáli spíše veselé Vánoce," říká historik František Emmert. To se ale v roce 1990 změnilo.
Z televize a rozhlasu zněly tradiční koledy, veřejná místa zdobily betlémy a jesličky s Ježíškem, v oknech domů se znovu rozzářily vánoční komety a hvězdy. "To sice předtím také bylo nezakázanou součástí Vánoc, ale pouze v soukromí," uvedl Emmert. Dnes si už takové zákazy mnozí ani nedokážou představit.
Nebylo ještě zdaleka tak moc duchovních setkání a dalších akcí, kterých rok od roku narůstalo, ale pomalu se začínaly rodit. Například návštěvy kostelů a zejména půlnočních mší zaznamenaly podle Emmerta rekordní účast. Na Václavském náměstí zase vystoupil Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK s šéfdirigentem Petrem Altrichterem a Kühnův dětský sbor, které užaslým divákům předvedly Českou mši vánoční od Jana Jakuba Ryby. Mimochodem, tento šéfdirigent se stal o tři roky později uměleckým ředitelem Jihozápadní německé filharmonie v Kostnici a od roku 1997 byl uměleckým ředitelem a šéfdirigentem Královského filharmonického orchestru v Liverpoolu.
Vrátila se také charitativní tradice spojená s Vánocemi. "Koneckonců třeba adventní koncert v televizi slaví 30 let od svého vzniku," potvrzuje Franc.
Pro některé rodiny zase Vánoce roku 1990 znamenaly první společné svátky po dlouhých letech, kdy se mezi sebou jejich členové nemohli vidět. "V roce 1990 jsme poprvé Vánoce slavili s tetou, která v roce 1965 utekla do Anglie. Její rodiče a moji mámu za ní nepustili, takže ji 25 let neviděli. Takže když pak přijela na Vánoce, byli z toho velmi dojatí, protože měli pocit, že už se toho nedožijí. Byl to neuvěřitelný zážitek a teta byla nadšená z české vánoční večeře," dodává Rysová.
