reklama
 
 

V kůži pacienta s demencí. Virtuální realita ukazuje, proč děda netrefí na záchod

15. 9. 2018
Australský projekt pomáhá příbuzným i pečovatelům pochopit, co může nemocným činit potíže. Často jde o drobnosti.

Praha - Jsem Edie a trpím demencí. Vzbudil jsem se uprostřed noci a snažím se najít toaletu. V ložnici zakopávám o poházené oblečení, v obývacím pokoji je tma, hodiny začnou odbíjet s hlasitostí kostelních zvonů. Leknu se a vrazím do sušáku na prádlo. Našel jsem chodbu. Ale které dveře vedou do koupelny? Ne, tady je šatna. Co tady? Ano! Konečně přichází úleva.

Vtom se ve dveřích objeví moje žena. "Ale Edie, už jsi se zase vymočil do koše na prádlo," říká rezignovaně a rozsvítí. Podlaha je celá mokrá a ze vzoru na kachličkách se mi točí hlava.

Edie není jen hlavní protagonista popsaného příběhu, ale také zkratka pro Educational Dementia Immersive Experience, což lze volně přeložit jako pohlcující zážitkové vzdělávání zaměřené na demenci. Mobilní aplikace umožňuje zdravému člověku zažít ve virtuální realitě, jak se při běžných úkonech cítí pacient s demencí, konkrétně například s Alzheimerovou nemocí.

Projekt vznikl v Melbourne ve školicím centru asociace Dementia Australia, která už třicet let učí pečovatele i rodiny, jak přistupovat k lidem s demencí. Australští odborníci dřív na přednáškách využívali powerpointové prezentace či případové studie a účastníky se snažili vtáhnout do diskuse.

"Ale cítili jsme, že to nestačí k tomu, aby lidé pochopili, jaký život žije člověk, o nějž se starají," vzpomíná vedoucí týmu Tanya Petrovichová, která v pátek vystoupila na Evropském kongresu dlouhodobé péče v Praze.

Když Petrovichová a její kolegové hledali způsoby, jak své programy vylepšit, setkali se se studenty, kteří se zabývali virtuální realitou, a ti je přesvědčili, že může být skvělým vzdělávacím nástrojem. Australský tým se tak v této oblasti stal celosvětovým průkopníkem a posbíral řadu ocenění.

"Nejde jen o samotný virtuální zážitek. Je třeba ho využít tak, aby se životy lidí měnily k lepšímu," vysvětluje vědkyně. Její tým nejprve před pěti lety začal s místností, v níž se scénáře projektovaly na desetimetrovou stěnu. Později přešel k mobilní aplikaci ve speciálních 3D brýlích.

Podle Světové zdravotnické organizace po celém světě trpí demencí zhruba 50 milionů lidí, každoročně přibývá 10 milionů nových pacientů. V Česku není vývoj jiný. S demencí tu žije zhruba 150 tisíc lidí, v roce 2050 už jich podle odhadů bude čtvrt milionu. Vzdělávání a osvěta tak podle Petrovichové není potřeba jen proto, abychom pomohli stávajícím pacientům, ale abychom se sami připravili na to, co nás ve stáří může čekat. "U každého z nás se může demence rozvinout, když budeme žít dostatečně dlouho," připomíná australská expertka.

Tanya Petrovichová vzdělává jak personál domovů pro seniory, tak partnery či děti nemocných. Stejně jako v Česku i v Austrálii sílí snaha umožnit lidem zůstat co nejdéle v domácím prostředím. To ale klade na rodiny pacientů s demencí vysoké nároky. Podle Petrovichové je často bodem zlomu, když senior začne mít potíže s pomočováním. "Někdy to skutečně může být tak, že je člověk inkontinentní. Ale také to může být tím, že nemocný přijde na záchod a neví, co tam dělá. Nebo záchod vůbec nenajde," vysvětluje Petrovichová.

Virtuální scénář zmíněný v úvodu tak pomáhá rodinám najít řešení, které pak mohou vyzkoušet doma. Často jde o drobnosti. Nechat rozsvíceno, na dveře toalety dát ceduli a pro jistotu je rovnou pootevřít.

"Někdy může být řešení velmi jednoduché, ale protože komunikace s nemocným je komplikovaná, je těžké na něj přijít," vysvětluje Petrovichová.

Pacienti s demencí mívají často problém i s detaily, které by zdravého člověka vůbec nenapadly. Zatímco všichni ostatní vidí na zemi před dveřmi rohožku, nemocný ji považuje za díru. "Takovými dveřmi neprojde, protože po něm vlastně chcete, aby vkročil do jámy," podotýká vědkyně. Jindy může rozčíleného nebo vystrašeného seniora uklidnit to, že mu podáte brýle, které mu schází.

Právě příbuzní po virtuálním zážitku často reagují emotivně, protože poprvé doopravdy pochopí, proč má jejich manžel nebo maminka s některými věcmi problém. "Zamyslí se nad tím, jak se ke svému blízkému chovali. Když pochopí, jak nemocnému je, mají často výčitky," popisuje Petrovichová

Australané šíří Edieho zážitky i za hranice. Využívají ho například Kanaďané. Tým momentálně jedná i s českou stranou, konkrétně s Asociací poskytovatelů sociálních služeb. Virtuální realita neslouží jen ke vzdělávání, může pomáhat i pacientům samotným. Petrovichová a její kolegové vyvinuli také takzvaný virtuální les plný stromů nebo motýlů, do nějž mohou nemocní vyrazit za zklidněním a relaxací.

autor: Markéta Šrajbrová | 15. 9. 2018

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama