Umí riskovat život, v civilu často padnou na dno

Jan Gazdík Jan Gazdík
11. 11. 2013 20:40
Novodobí vojenští veteráni klesají na dno a stát jim musí pomáhat.
Ilustrační snímek.
Ilustrační snímek. | Foto: Reuters

Praha - Den válečných veteránů, který se připomíná právě dnes u příležitosti konce první světové války v roce 1918, nemá vždy jen slavnostní stránku. Svědčí o tom případ Tomáše Smíška, který po návratu ze zahraniční mise onemocněl roztroušenou sklerózou a propadl alkoholu. Na dně se podobně ocitl špičkový vojenský lékař, který dnes přespává pod mostem, a jiný voják se po ročním pobytu v Africe stal rasistou, protože mu na černém kontinentu zabili nejlepšího kamaráda.

"Stát by proto měl vojákům, které posílá do válek, podle možností pomáhat," říká Milan Bachan z odboru péče o válečné veterány ministerstva obrany.

Zatím se o válečné veterány - z druhé světové války, ale i ty novodobé - stará jen ministerstvo obrany. Stačí to?

Nestačí, i když děláme, co je v našich silách. Novodobých veteránů je dvanáct tisíc a je to s nimi složitější než s veterány druhé světové války (je jich 1195). Z válečných misí se dnes vojáci vracejí jako jiní lidé a často dokonce o dost jiní lidé. Někdy je to změna k lepšímu, ale jen někdy. Po tom, co v misích prožili, se snadno mohou ocitnout v sociálně vyloučených skupinách. Příklady jste koneckonců uvedl.

V internetových diskusích jsou ovšem často označováni za nájemné žoldáky, kteří by se měli postarat sami o sebe, když si přece v zahraničí slušně vydělali.

Pohled lidí na válečného veterána jako na pouhého žoldáka je podle mě naprosto scestný. Dnes vojenští profesionálové berou válečné riziko na sebe i za ostatní - proto by se o ně měl stát v případě jejich nouze postarat. Potíž je v tom, že zatímco veterány z druhé světové války máme detailně zmapované, tak o těch novodobých se někdy dozvíme, až když mají nějaký problém - například jako Tomáš Smíšek. Mnohdy se to ale nedozvíme vůbec.

A měli bychom jim pomáhat? Nemají dost vyděláno na to, aby se o sebe postarali sami?

Každá slušná a civilizovaná společnost si připomíná ty, kteří pro ni položili život, ale stará se také o ty, kteří přišli o zdraví či je válka i jinak poznamenala. Pokud o to tedy vysloužilci stojí. Do války je kromě toho posílá námi zvolený Parlament, takže bychom vysloužilce neměli nechat na holičkách. A nemělo by je mít na starosti jen ministerstvo obrany, ale třeba i ministerstvo práce a sociálních věcí či ministerstvo zdravotnictví. Tisíce veteránů už v armádě nejsou a mnozí mají problém sehnat práci. Oni sice umí skákat padákem, střílet, běhat či řídit obrněné vozidlo, ale v civilu je to neuživí. Všichni nemohou pracovat v bezpečnostních agenturách nebo jako bodyguardi. Nemusím snad zdůrazňovat, jaká rizika mohou  vyplývat z toho, pokud nám tu začnou vznikat skupiny sociálně vyloučených a nezaměstnaných válečných veteránů, kteří umí jen bojovat. Za druhé - pomáhat by stát měl veteránům i proto, že posttraumatický válečný syndrom, o němž se třeba dnes v USA velmi diskutuje, je sice těžko uchopitelný jev, nikdy ale nevíte, kdy vás může jako veterána dostat. Třeba až po letech, kdy se ocitnete opět ve stresové situaci. A pak můžete jednat velmi nevypočitatelně a možná i nebezpečně.

Z výzkumů plyne, že vojáci, kteří dlouho válčí proti lidem jiné rasy, se vcelku přirozeně stávají latentními rasisty. Pracujete s tím u českých veteránů?

Každý z nás je jinak odolný. Z válečných misí se ale v každém případě vrací jiní lidé - a zvláště ti, kteří na ni jedou poprvé. Změní se jim životní hodnoty, pohled na svět…

V poslední době se objevila spousta nadací, které deklarují pomoc pro veterány. Mohou nahradit pomoc státu, o níž mluvíte?

Pokud chtějí válečným veteránům opravdu pomáhat a nevidí v nich jen kasičku na peníze, budeme s nimi rádi spolupracovat. Některé z těchto organizací se však snaží vysloužilce především vyždímat. Dobře si to prověřujeme, než s někým začneme spolupracovat.

Jaký je stav už zmíněného Tomáše Smíška?

Stále je v psychiatrické léčebně. Dnes jsem s ním ostatně mluvil a ke Dni válečných veteránů jsem mu blahopřál. Měl radost. Psychicky je na tom poměrně dobře - i přes to, co vše ho v životě potkalo a co ho kvůli roztroušené skleróze ještě potká. Dostane invalidní důchod… možná si už uvědomuje, že mu práci v jeho stavu nikdo nenabídne. Hledáme tedy způsoby, aby nesklouzl k nudě a nevrátil se na ulici, kde jsem ho našel.

 

Právě se děje

Další zprávy