Praha - "Pobyt ve věznici je spíše jako sen, jako něco neskutečného, co nějak skončí, jako po probuzení ze špatného snu. Ke svým snům toho vlastně moc nepotřebuji, jen postel a trochu klidu. A to tu mám," říká v rozhovoru pro Aktuálně.cz Dagmar Tauchenová, která je už tři týdny ve vazbě na Pankráci.
Jedna z nejznámějších českých vězenkyň 10. listopadu osvobodila manžela Pavla, když ho eskorta převážela na lékařskou prohlídku. Manželé poté policii unikali třicet hodin. Nakonec je kriminalisté dopadli v Hajanech na Strakonicku. Muž se ale při zatýkání zabil a sama Tauchenová utrpěla vážná zranění.
Dnes je česká "Bonnie" sice ve vězeňské nemocnici, podle lékařů je na tom ale fyzicky dobře. A jak sama říká, ve vězení se jí honí hlavou především myšlenky na manžela.
"Lituji především toho, že nemůžeme být s manželem spolu, tak jak jsme si to přáli. Lituji toho, že jsem neodhadla síly manžela a nezabránila tomu, co se stalo. Pomoct manželovi, aby se dostal na svobodu, však považuji i dnes za samozřejmou morální povinnost manželky."
Rozhovor s Tauchenovou vznikl prostřednictvím jejího advokáta Kolji Kubíčka. Osobně totiž není možný, protože se vedení pankrácké věznice rozhodlo novináře k vězenkyni nepouštět. Ne na všechny otázky, které ji redakce Aktuálně.cz zaslala, Tauchenová odpověděla.
Měli jsme málo času
Útěk si manželé předem domluvili. Tauchen simuloval bolest ucha a jeho žena na něj již od rána čekala u plzeňské nemocnice na Borech.
"Na přípravu na osvobození manžela bylo velice málo času. Předem jsem prohlédla možnou únikovou cestu a zhodnotila naděje na úspěch a možná nebezpečí. Celá 'akce' byla postavena na momentu předpokládaného překvapení eskorty a na jejich očekávaném strachu a neschopnosti, a na nechuti vydávat se nebezpečí kvůli takovému vězni," uvádí Tauchenová.
A dodává, že na eskortu mířila pouze plynovou zbraní.
Byla jsem vyčerpaná
První chvíle na svobodě popisuje jako "okamžik hrozného stěstí." Ten ale netrval dlouho, vystřídaly ho obavy a vyčerpání.
"Manžel byl už fyzicky, ale hlavně psychicky hodně oslaben a neměl sílu na další konflikt s policií. V podstatě už neměl sílu utíkat. Ale měl ještě sílu zemřít na svobodě a nenechat se znovu chytit a zavřít do klece. Ne, nebála jsem se o sebe, ale jen o to, aby nás znovu nerozloučili," říká.
Tauchen měl ve vězení strávit pět let kvůli tomu, že otevíral trezory výbušninou. A v cele by nebyl poprvé. Předtím si už osm let odseděl.
"Jakmile již bylo jasné, že manžela nepropustí z vazby, nezbývalo nám již žádné jiné řešení. Buď život na svobodě, nebo společná smrt na svobodě. A přesně to, se stalo. Já jsem přežila jen náhodou: dráhou střely a uměním lékařů a nebylo mi osudem dopřáno následovat manžela na jeho cestě."
