* Aktuálně.cz a [portál Moderní dějiny](http://www.moderni-dejiny.cz/) připravili seriál "Svědectví o svobodě". Přinese postřehy o tom, jak se Česko změnilo od roku 1989. * 20 let svobody nebudou hodnotit žádné V.I.P. osobnosti, ale lidé spíše méně známí. Všichni však mají svůj silný příběh z doby totality. * Vybereme nejlepší postřehy o tom, co se v naší zemi podařilo, co se nezměnilo vůbec, nebo co jsme naopak naprosto pokazili. * Ve 2. díle seriálu přinášíme svědectví fotografa Jindřicha Štreita, kterého proslavily snímky obyčejných lidí, ale také ho přivedly před soud.
Sovinec - "Pro mne bylo těch uplynulých dvacet let dobrou dobou. Možná jsem jeden z mála, který bude o tom období mluvit pozitivně," říká fotograf Jindřich Štreit.
"Dříve jsem vůbec nemohl publikovat. Teď jsem za těch dvacet let svobody vydal pětadvacet knih a měl jsem osm set výstav," vypočítává ve své pracovně s výhledem na hrad Sovinec.
V počátcích fotografické kariéry proslavily Jindřicha Štreita snímky obyčejných lidí z Bruntálska a zůstaly vlastně slavné dodnes. Ovšem kromě toho jej také dostaly před soud.
Když pojmenoval snímek z jedné schůze názvem Přesilovka, protože na schůzi přišlo víc soudruhů než běžných lidí, totalitní režim to nevydýchal.
Fotograf skončil ve vazbě a od soudu odešel s podmínkou deseti měsíců s odkladem na dva roky. To se psal rok 1982.
"Z disidenta, který nesměl publikovat a pomalu s nikým mluvit, jsem se dostal do víru událostí," popisuje Štreit okamžiky před dvaceti lety, kdy komunisté přišli o moc. "Začal jsem znovu učit a také cestovat."
Fotograf, který předtím téměř neopustil zapadlé Bruntálsko a kterému komunisté vzali pas, začal objevovat svět. Fotil a vystavoval od Maďarska přes Japonsko a Brazílii, až po Spojené státy.
V pátek 18. září jmenoval prezident Vácv Klaus Jindřicha Štreita vysokoškolským profesorem.
Na Sovinci ve škole
Jindřich Štreit přišel na Bruntálsko jako desetiletý chlapec se svými rodiči. Jeho otec, učitel, musel opustit v roce 1956 Vsetínsko, protože v dobrém vzpomněl na T.G. Masaryka. Otec učil na Bruntálsku a to samé čekalo i Štreita mladšího poté, co vystudoval Pedagogickou fakultu v Olomouci.
Jindřich Štreit
* 5. září 1946 ve Vsetíně
- O deset let později se rodina stěhuje na Bruntálsko do Těchanova. Otec učí v okolních obcích.
- V roce 1964 podnítí studenta Pedagogické fakulty v Olomouci k fotografování jeho profesor Jan Bukovjan
- Od roku 1974 vede galerii na Sovinci, vyučuje v Rýmařově, je řiditelem školy na Sovinci a později v Jiříkově
- Na neoficiální výstavě v Praze v roce 1982 vzbudí jeho snímky pozornost tajné policie. Štreit putuje do vazby a je odsouzen k podmínečnému trestu za hanobení republiky.
- S pádem režimu v roce 1989 vyráží Jindřich Štreit do světa, fotografuje, vystavuje a také vyučuje na vysokých školách.
Na Sovinci, hned naproti hradu, učil mladý Štreit v jednotřídce. Škola je od roku 1976 zavřená, ale fotograf v ní dodnes bydlí.
V někdejší třídě má svoji pracovnu s výhledem na hrad Sovinec a také na rovnou Hanou, která se ukazuje pod kopci. Dodnes v těchto klidem prosycených místech téměř nefunguje mobilní síť.
"Listopad 1989 přišel nečekaně, a já přijal s potěšením a překvapením, že se situace uvolnila. Krátce poté jsem odjel do Ameriky," vypráví vousatý muž.
"Byli jsme tam tehdy velmi dobře vnímáni, mysleli si o nás, že můžeme něco pozitivního přinést i západnímu světu."
Svoboda na cestě komerce
V USA měl tehdy asi deset přednášek pro intelektuály v Michiganu. Někteří lidé tam totiž žili v naději, že zkušenosti se životem v totalitě mohou také do svobodného světa přinést nějaké nové myšlenky a postoje.
"Ale místo toho, abychom se poučili z chyb západního světa, kterými si prošel, absolvovali jsme vlastně stejnou cestu. Cestu západu, který se komercionalizoval a přijímá svobodu trochu jinak, než jak vypadala podle našich ideálů před revolucí. Snad toto je pro mne zklamání...," přemýšlí Jindřich Štreit o zmarněných příležitostech.
Stejně jako svět, změnilo se i Štreitovo Bruntálsko. Když byl v roce 1982 odsouzen, měl okamžitě zakázáno učit.
Našel si místo dispečera Státního statku Rýžoviště a ve zrušené škole i na hradě Sovinec organizoval výstavy nepohodlných umělců. A dál fotil, se Státní bezpečnostní věčně za patami.
Kromě toho, že na Bruntálsko dispečer Štreit kulturu dovážel, tak naopak i místní vesničany vozil za kulturou.
Autobusy s bruntálskými zemědělci jezdily do českých a moravských divadel. Ale stejně, jako skončily po listopadu 1989 státní statky, skončily s nimi i zájezdy.
Doba prospěla krajině
"Ty výpravy za kulturou, které jsem tehdy dělal, opravdu lidem moc chybí. Kdykoli kamkoli přijdu, tak všichni říkají - nebylo, jako když si s námi jezdil někam do divadla. Tehdy státní statek zaplatil autobus, lidé nasedli a jeli. Navštívili třeba všechna představení Divadla na provázku a to nejlepší z kultury, co se tehdy nabízelo," vzpomíná na tu zvláštní dobu Jindřich Štreit.
Spolu s dobou se změnila i krajina. "Lidé, kteří v zemědělství pracovali, přišli o práci. Často si odešli hledat výdělek do města," říká Štreit o konci neproduktivních státních statků, jejichž provoz vždy musel komunistický režim dotovat stovkami milionů korun.
"Pěstovaly se tu plodiny jako třeba na Hané. Jenže v podhůří Jeseníků to byl nesmysl. Po revoluci se tady místo pšenice, kukuřice a řepy začaly objevovat pastviny. Kraj je v současné době zatravněn a pasou se na něm velká stáda dobytka. A to je pro krajinu dobře," říká fotograf a rozhlíží se z okna své pracovny.
