Deník Aktálně.cz připomíná velký text, publikovaný v lednu 2019, padesát let poté, co se student filozofické fakulty upálil.
"Už mě strašně štvalo, jak je Honza falešně a nepravdivě líčen nejrůznějšími pseudoanalytiky. Nebyl zvláštním uzavřeným klukem, který se stranil ostatních. Šlo naopak o rváče, neskutečně veselého a někdy až hyperaktivního kluka, který nezkazil žádnou lumpárnu. Nejvíc mi ale vadí to, jak z Honzy děláme jakéhosi ikonického a nedotknutelného věrozvěsta," vysvětluje Stanislav Hamr, který s Palachem vyrůstal a kamarádil od nejútlejšího dětství.
Od sebeupálení Jana Palacha na protest proti okupaci ČSSR armádami států Varšavské smlouvy a rezignaci Čechoslováků uplynulo přesně 55 let.
Spolužák Jana Palacha, jenž vystoupil z anonymity
Ing. Stanislav HAMR, spolužák a životní přítel Jana Palacha. "Ve Všetatech jsme bydleli a vyrůstali spolu v jedné ulici. Honzu jsem tedy znal od malička. Nebyl žádným svatouškem a samotářem, který se stranil druhých, jak se často píše, ale uličníkem a rváčem, jako tehdy skoro všichni kluci. Jenomže on se leckdy pral i s mnohem staršími a silnějšími kluky - doslova až na krev. Zvlášť když viděl, že se děje někomu křivda a on se ho rozhodl bránit," vzpomíná Stanislav Hamr. A vadí mu i to, jak se z jeho přítele dělá až nedotknutelný ikonický věrozvěst. Proto se rozhodl promluvit o tom, "jaký Honza vlastně byl".
Při vyprávění o Janu Palachovi, blízkém kamarádovi z dětství a studentských let, umí Stanislav Hamr překvapit. A uznává to i přední znalec okolností tragické smrti dvacetiletého studenta Petr Blažek z Ústavu pro studium totalitních režimů.
"Pan Hamr se mně ozval poměrně nedávno s tím, že mě pozval na třídní sraz. A přede mnou se začal najednou odvíjet obraz Jana Palacha, u něhož je možné vysledovat sklony k radikálnímu protestu hluboko do minulosti. Palachovi spolužáci mluvili o velké zaujatosti pro historické knihy, ale i velkém zájmu o zbraně. Na což se dívejme poválečnou optikou (Jan Palach se narodil 11. srpna 1948 - pozn. red.), kdy bylo mezi lidmi dost trofejních zbraní a munice. Některé kousky těchto kluků byly až hraniční," popisuje historik Blažek jedno z poznání Jana Palacha, které mu nabídli jeho spolužáci.
"Honza byl vlastně v jádru Mašín (Josef Mašín se syny Ctiradem a Josefem se stali symboly protinacistického a protikomunistického odboje - pozn. red.). Ale nedokázal by zabít. Měl hrozně rád živočichy a bytostně nesnášel, když jim kluci ubližovali. Kvůli tomu se byl schopen i porvat. Uměl ale také střílet, vyhazovat věci do povětří," doplňuje Stanislav Hamr poněkud zidealizovaný obrázek studenta Filozofické fakulty Univerzity Karlovy.
V okolí Všetat, jimiž v konci války projížděly nejrůznější vojenské transporty, se totiž i po letech nacházelo značné množství odhozených trofejních zbraní, střeliva a výbušnin. Postupně se tak z Jana Palacha a Stanislava Hamra stali výborní chemici. Nastudovali si i vysokoškolskou učebnici chemie, aby přesně věděli, jak vyrábět výbušniny.
"Proto jsme také neměli utrhané ruce, přestože jsme si vyráběli i acetylit - nejhnusnější výbušný prevít, jaký snad vůbec existuje. Jako výtečný chemik tedy Honza moc dobře věděl, jakou hořlavinou se toho 16. ledna< polévá a jaké důsledky to pro něj bude mít. Řeči o jakémsi studeném ohni a pravicovými silami zmanipulovaném studentovi byly jen bolševické bláboly tehdejšího komunistického poslance Viléma Nového," dodává spolužák Jana Palacha.
Už jako kluk se připravoval na různá muka
Co tehdy, několik let po válce, oba kluci i s kamarády našli v polích či lesích, to si museli hned vyzkoušet. Vystřelit si ze zbraně anebo vyrobit ze střelného prachu něco, co dobře hořelo či bouchalo.
Lež o studeném ohni
- Teorie o tzv. studeného ohni se objevila několik dní po činu Jana Palacha. Nejdříve v letáku, ve kterém se psalo o zneužití studenta. Téma nejvíce "zpopularizoval" poslanec a člen ÚV KSČ Vilém Nový, který byl ve velmi intenzivním kontaktu se sovětským velvyslanectvím. Později byl zažalován Libuší Palachovou, Pavlem Kohoutem, Vladimírem Škutinou, Lubomírem Holečkem, Emilem Zátopkem a Luďkem Pachmanem pro poškození jejich občanské cti. Soudní pře v upravené podobě je hlavním tématem filmové série Hořící keř.
- K dispozici historikům je i dopis generálního tajemníka ÚV Komunistické strany Sovětského svazu Leonida Brežněva a předsedy rady ministrů Alexeje Kosigyna, který 22. ledna 1969 poslali Alexandru Dubčekovi a Oldřichu Černíkovi. Jde o velmi výhružný dopis, v němž varovali před vyhrocením situace v Československu. Přičemž použili termín "zneužitý student". Podle historiků naznačuje sovětskou stopu ve snaze zdiskreditovat Jana Palacha zmíněným tvrzením o tzv. studeném ohni.
"Postupně se z nás stali mistři v tom, jak co sesypat dohromady, abychom to mohli odpálit. Tuhle poválečnou klučičí mentalitu vtipně vystihl Jan Svěrák ve filmu Obecná škola. Honza byl normálním rošťákem, jako většina kluků. Kam jsme vlezli, tam jsme něco provedli. A já jsem ho poznal ještě o něco lépe, protože mně - stejně jako Honzovi - zemřel brzy táta," vzpomíná Hamr.
Svého kamaráda líčí jako bojovníka. Vzpomíná, jak se Jan Palach záměrně pral s kluky v jednom kuse už odmala… třeba proto, že týrali nejrůznější živočichy. Na základní škole se tak z něj prý stal až extrémní rváč, takže se impulzivně pouštěl do křížku i s mnohem staršími a silnějšími kluky.
"Někdy mně to až bralo dech. Aby se Honza ve rvačce někomu vzdal, tak to byste ho musel snad přizabít. Jenomže já si dnes říkám, že on vlastně i takhle podvědomě trénoval. Od útlého věku se nejspíše připravoval na boj, utrpení či válečný střet. Ostatně, vždyť jsme také žili v poválečné době. Ze stejného důvodu hodně a pravidelně běhal a plaval, třebaže ho sport vlastně nezajímal. Ale dělal to jen proto, aby měl kondici. Jak říkám - v jádru to byl malý Mašín, třebaže jsme o bratrech Mašínech tenkrát nic nevěděli," podává Hamr o svém kamarádovi další překvapivé svědectví.
A znovu už poněkolikáté opakuje: "Pohled na Honzu Palacha byl a dosud stále je většinou velmi pokřivený, nepravdivý. On byl zkrátka jiný, než se o něm léta píše a mluví."
Doslova pak šokuje jiná Hamrova vzpomínka: "On se už jako kluk připravoval na různá muka. Zarážel si třeba pod nehet jehly a ani přitom necekl. Anebo mě požádal, abych mu na zkoušku drtil prsty ve svěráku. Utahuj, utahuj, povzbuzoval mě ten malý kluk a já na to koukal doslova jako blázen. Už tehdy si Honza představoval, že nastane situace, kdy bude zapotřebí hrdinů."
Děda Palach si na procházce vodil vnuka na provázku, jinak by mu utekl
Jan Palach byl od útlého dětství natolik čilé a živé dítě, že si ho musel jeho dědeček uvazovat na procházce za provázek - jako pejska. Jinak by mu malý Palach utekl.
Spolužáci ze "základky" ve Všetatech
Jan Palach čtvrtý zleva v předposlední řadě. Stanislav Hamr v pruhovaném svetru a do široka smějící se uprostřed - čtvrtý zleva. "My, co jsme Honzu dobře znali a léta se nás na něj nikdo neptal, se už pár let pravidelně scházíme," říká Hamr.
"No a moje babička byla na podobné omezování dětí hrozně alergická. Dědu Palacha proto přemluvila, aby Honzíka přece jen odvázal, že ona ho, když to bude nutné, lehce dožene. Jenomže do kluka jako když střelí, zmizel jim z dohledu během chvilky a dlouho nebyl k nalezení. Našli ho pak v polích za městem, jak něco dloubal v hlíně. Děda Palach pak nemohl přijít mé babičce za ten její nápad dlouho na jméno," dává k dobrému Stanislav Hamr.
Tragicky zemřelého spolužáka považuje za intelektuálně mimořádně vyspělého člověka. Byť měl třeba na základce někdy i špatné známky. "Ale bylo to tím, že si z toho nedělal nikdy těžkou hlavu. Výrazněji povahově měnit se začal v deváté třídě. Zejména ale na gymnáziu, kde se soustředil na studium historie. Už v prvním ročníku bylo zjevné, že Honza je mimořádně inteligentní a nadaný student," upřesňuje Palachův spolužák.
Osobnost Jana Palacha formovala podle Hamra nejvíce četba klasiků české literatury (oblíbil si například Aloise Jiráska, kterého překvapivě kombinoval s rodokapsy), ale i tragické osudy vlastní rodiny či blízkých přátel. Jednalo se totiž často o upracované rodiče, z nichž mnohým komunisté zabavili živnost či znárodnili majetek. Protloukali se tedy životem, jak se dalo, takže neměli na své děti příliš času, jakkoliv na nich velmi lpěli.
Frustrace z brigády v SSSR, ale i z Alexandra Dubčeka
Se svým přítelem mluvil Stanislav Hamr naposled asi týden před jeho tragickým protestem před Národním muzeem - někdy kolem 10. ledna 1969. "Vyprávěl jsem mu nepříjemný zážitek ze setkání s Alexandrem Dubčekem, kterého si Honza - tak jako hodně lidí - idealizoval, takže jsme se kvůli tomu občas přeli a dohadovali."
Stanislav Hamr se totiž u Prašné brány - ještě před okupací - nachomýtl ke skupince diskutujících politiků, v níž byl i Alexander Dubček.
"Když v tom vyšla z Celetné ulice skupinka Sovětů, kterou Dubček radostně uvítal. Možná tam na ně i čekal, nevím. Nepochybně se ale znali, protože se hned vřele objímali. Zatímco pomalu celý národ skandoval nadšeně Dubček, Dubček… tak on se na ulici objímal s nějakými sovětskými politiky, které žádal, aby ho druhý den při nějakém jednání 'podpořili a pomohli mu, protože v Československu je to už kritické a on se bojí, aby se mu to nevymklo z rukou'. Řekl dokonce, že je ohroženo přátelství se Sovětským svazem. Připadal mi jako nakopnutý a úslužný pes. Byl jsem z toho úplně vedle. A hodně špatný byl z mého vyprávění i Honza."
Jan Palach několikrát opakoval: "To přece není možný! To nemůže být pravda!"
"Nakonec mně ale uvěřil a já mu řekl, že s Dubčekem jsem definitivně skončil. Možná Honzu i tohle v těch kritických dnech změnilo. Je to ale jen má domněnka," spekuluje opatrně Hamr.
Jist si je ale jinou věcí: "Honzu hodně deprimovala studentská brigáda v Sovětském svazu z července osmašedesát. Na stavbě třeba nevozili maltu či cihly v kolečkách, ale nosili to všechno v neckách. Šokován byl i z prachmizerné organizace práce, ale zejména z neustálého dohledu, komandování a šmírování jakýchsi politruků či dozorčích. Z toho byl tedy obrovsky frustrován."
Honzova oběť mi dala sílu na celý život
A co bude Stanislav Hamr dělat 16. ledna, v den padesátého výročí upálení svého přítele?
"Pro mě je to pokaždé den smutku a zoufalství…" nebrání se slzám Palachův spolužák. "Tenkrát jsem si říkal, že Češi si Honzu Palacha nezaslouží. Že ho nemohou pochopit. A myslím si to dodnes. I vzhledem k tomu, co se v Česku děje. Jeho strašná oběť měla ale význam tenkrát a platí to i po padesáti letech. Jako vzor k následování to ale není a zcela jistě to tak nechápal ani Honza. Nicméně apel, že je potřeba se postavit zlu, že není možné se před ním sklánět, ale něco dělat, tak tenhle apel je pořád velmi aktuální. Honzova oběť mi dala sílu na celý život."
S Janem Palachem jeho přítel diskutoval i o tom, zda by mohla okupovanému Československu prospět útočná akce proti okupantům.
"Jednou jsme o tom debatovali u někdejšího pražského nádraží Těšnov a dívali se přitom na nedaleký tábor sovětských vojáků. Takový útok, třeba třaskavinou, kterou šlo lehce vyrobit, Honza odmítl, protože si uvědomoval, že mohl být při výbuchu zraněn náhodný svědek, což by postrádalo smysl. Dnes si ale znovu a znovu říkám, že Honza se již od mládí připravoval na hrdinský čin. A tím spíše po okupaci zatoužil udělat něco, co by Čechoslováky vzpamatovalo. Že přece nemohou rezignovat, smířit se se sovětskou intervencí."
Musel jsem už o Honzovi něco říct, hloupostí se objevilo až dost
Stanislavu Hamrovi se i po padesáti letech jen těžko popisují chvíle, kdy se jeho blízký přítel Jan Palach polil hořlavinou a zapálil.
"Když jsem se na Hlávkových kolejích z rozhlasu dozvěděl, že se u Národního muzea zapálil student Filozofické fakulty, okamžitě mě napadlo, že to nemohl udělat nikdo jiný než Honza. Byl jsem z toho v obrovském šoku, vždyť jsme spolu ještě před pár dny mluvili. Do té doby jsem si říkal, že pokud se Honza vůbec odhodlá k nějakému protestu proti sovětské okupaci, tak to přece jen bude nějaká akce, a ne že se poleje benzinem a zapálí. Nenapadlo mě, že se obětuje takhle hrozným způsobem."
O své pravdě o Janu Palachovi se snažil promluvit k veřejnosti už dříve, "ale nikomu se to nikdy nehodilo".
"V letech komunismu vůbec. No a po jeho pádu se vyrojilo tolik Palachových 'znalců' a 'vykladačů' s informacemi vycucanými z prstu, které se postupně stávaly oficiálním pohledem, že už bylo těžké někomu něco vyvracet či oponovat. Některé věci o Honzovi se prostě najednou nehodily," vysvětluje Stanislav Hamr důvod svého mnohaletého mlčení o blízkém kamarádovi.
Z anonymity se pokusil přece jen vystoupit před několika lety, když ho rozčílil článek Miroslava Macka, někdejšího politika ODS a dnes publicisty, jenž se v jedné ze svých glos věnoval "zbytečným postavám českých dějin". A přiřadil k nim i "vášnivého levičáka" Jana Palacha, jak konstatoval.
"S Honzou jsem v diskusích strávil tisíce hodin, takže na rozdíl od pana Macka vím, co byl zač. A podobných blbostí je kolem jeho osoby i tragického činu i dnes stále dost. Například to, že byl samotář, tak trochu podivín, stranil se ostatních… o již zmíněném levičáctví ani nemluvě. Palachovými ikonami a vzory byli přitom prezident Tomáš Masaryk a jeho syn Jan, žádní bolševici či zaslepení levičáci. Různí publicisté - čest výjimkám, jako je historik Petr Blažek - o Honzovi zkrátka a dobře psali a přinášeli svědectví, ale o jeho skutečné spolužáky, kteří ho důvěrně znali už od narození a měli k němu blízko i v době jeho vysokoškolských studií, nebyl zájem, nikdo se nás neptal," konstatuje Stanislav Hamr.
Spolužáci Jana Palacha ze všetatské základní školy se proto začali před lety pravidelně scházet.
"Nám nemusí nikdo říkat, jaký Honza byl. Když se upálil, tak kluci byli většinou na vojně, několik z nich studovalo na vysokých školách… a tak hlubokou znalost o Honzovi měl kromě jeho bratra Jiřího jen málokdo. Ten byl ale o dost starší a nežil už dávno s Honzou ve Všetatech. Dokonce ani mělnické Gymnázium Jana Palacha, kde Honza studoval, ani základní škola ve Všetatech o Honzovi nic moc nevěděly. Když nás proto ředitelka gymnázia před časem požádala, zda bychom spolu s historikem Petrem Blažkem přijeli a promluvili si se studenty, tak jsme rádi zavítali," uzavírá Stanislav Hamr svůj pohled na spolužáka a kamaráda Jana Palacha.
