Podle Jiřičné by měla být například Praha více "odvážná" v tom, kam její plánování směřuje. "V každé historické době, když něco zastaralo, přestalo fungovat nebo to neodpovídalo novému životu, kterým společnost prochází, tak se to změnilo," nabádá žena, která už od roku 1968 působí v Londýně, kam odjela na stáž a odkud jí československé úřady zabránily vrátit se domů.
"Bylo mi 29 let, když jsem odjela, a strašně ráda se vracím. Ale vidím, že tady komunismus napáchal strašnou škodu. A pořád se dohání to, co se v zemích za železnou oponou odehrávalo, když tam byla demokracie a svobodný stát," popisuje v rozhovoru Jiřičná a vzpomíná na své začátky v Londýně. "Platili mě příšerně, ale objevovala jsem nový svět," vysvětluje.
Jiřičná si v rozhovoru se Světlanou Witowskou také připomíná svůj první projekt jakožto studentky architektury. Šlo o veřejné záchodky na konečné tramvaje číslo 11, které nakonec nevznikly, ale architektka chtěla, aby byly unikátní. Každý student architektury má podle ní pocit, že to, co dělá, je strašně důležité, a ve všem musí hledat pokrok. "Člověk si myslí, že udělá díru do světa. Tatínek se mi tehdy hrozně smál," přiznává architektka.
