Praha - Chování prezidenta Miloše Zemana stále více určuje trojice špatných vlastností - nevypočitatelná náladovost, urputná zatvrzelost a prakticky nulová sociální inteligence. Je kvůli nim schopen se v okamžiku proměnit ve fracka nebo lpět na zřejmých omylech, píše ve svých politických vzpomínkách dřívější blízký Zemanův spojenec Miroslav Šlouf. Jeho kniha nazvaná Jak se dobývá Hrad vyjde ve čtvrtek.
"Dříve je měl aspoň většinou pod kontrolou, ale v posledních letech jako by se utrhly ze řetězu, což způsobuje rychlou degeneraci osobnosti," tvrdí Šlouf o trojici negativních vlastností v 195stránkové publikaci. "Velmi zvolna, hodně pomalu jsem přicházel na to, že vlastně spolupracuji se dvěma Zemany - s jedním úžasným člověkem, skvělým kamarádem a vynikajícím politikem a s druhým, nerudným, domýšlivým ješitou, úplně ztrácejícím empatii i diplomacii," uvádí také.
Za první negativum má Šlouf nevypočitatelnou náladovost. "Ta se postupem času stále zhoršuje. Miloš Zeman tak dokáže změnit náladu neuvěřitelně rychle a kvůli stále banálnějším, někdy až nepochopitelně zanedbatelným pohnutkám," píše Šlouf. Podle něho se Zeman někdy v řádu sekund promění z přátelského chlapa ve "fracka, po kterém by člověk nejraději něčím hodil".
Druhou špatnou vlastností bývalého premiéra, jemuž Šlouf dříve dělal šéfa poradců, je prý urputná zatvrzelost, se kterou lpí na některých omylech. V minulosti uměl prý Zeman uznat chyby, "ale pak ho tato schopnost začala opouštět, až ho opustila prakticky úplně. Nyní už není schopen přiznat omyl prakticky nikdy."
Do třetice Zemanovi, jehož politickou roli celkově stále oceňuje, Šlouf vyčítá prakticky nulovou sociální inteligenci, která se prý navíc s věkem ještě snižuje.
"Dnes už ho tato špatná vlastnost ovládla tak, že nějaké přátelství, trvající patnáct dvacet let, mu už nic neříká. A je dokonce možné, že může být třeba i rád, že vedle něj nejsem. Protože se mnou by se mu rozhodně nemohla přihodit ta mezinárodní ostuda, kterou si vykoledoval, když se málem zřítil na korunovační klenoty, které div že neznečistil," uvádí.
Zemanovy povahové rysy se podle Šloufa začaly měnit v devadesátých letech pod vlivem médií, asi největší ránu mu podle bývalého poradce uštědřila, když necitlivým způsobem referovala o sebevražedném pokusu jeho syna. "Po bankrotu jeho snů o Hradě v roce 2003 v něm vyhasly i ty poslední zbytky sociální inteligence a normální lidské loajality," zdůvodňuje Šlouf Zemanovu proměnu.
Právě nedostatkem sociální inteligence a také Zemanovou obrovskou touhou dostat se do prezidentského křesla vysvětluje Šlouf výběr lidí, kteří se s novou hlavou státu dostali na Hrad. Sám prý nikdy nechtěl být kancléřem a v průběhu prezidentské kampaně se od Zemana distancoval kvůli médiím. Kancléře Vratislava Mynáře řadí ke kariéristům, kteří si Zemana "zprivatizovali".
V knize se Šlouf vrací i k dalším osobnostem české politické scény. Zmiňuje například bývalého prezidenta Václava Havla, který podle něj sehrál možná nejvíce negativní roli v rozštěpení Československa, expremiéra Jiřího Paroubka, jehož charakterizuje jako prapodivnou, temnou a zlou postavu, nebo současného ministerského předsedu Bohuslava Sobotku. O tom podle něj Zeman od počátku správně usoudil, že by se bez politiky neuživil a že jeho schopnosti nedosahují ani k asistentovi poslance.
