Jan Mikolášek (1889-1973) se vypracoval z pěstitele zeleniny na nejznámějšího bylináře a přírodního léčitele v někdejším Československu. Sám sebe považoval za přírodního lékaře. Prokazatelně pomohl mnoha lidem: ať už určením správné diagnózy, namícháním bylinné směsi, nebo penězi a dobrou radou. Pomohl vyléčit tisíce nemocných, ačkoliv mohlo jít v některých případech o placebo efekt.
Obrovská fronta se před Mikoláškovou vilou ve středočeském Jenštejně táhla vždy do dáli a na mnoho pacientů se nedostalo. Přesto i v zimě čekali hodiny jen proto, aby jim legendární léčitel věnoval pět minut svého času. "Jiní lidé mezitím horlivě sepisovali na Mikoláška udání," poukazuje na rub Mikoláškovy slávy jeho prasynovec a také životopisec Martin Šulc. Film Šarlatán v hlavní roli s Ivanem Trojanem byl natočen podle jeho námětu.
Mikolášek podle Šulce říkával: "Léčil jsem ministry, vysoké duchovní hodnostáře, generály, univerzitní profesory, slavné herce, hudební skladatele, vědce, spisovatele. V nemoci jsou si všichni rovni. V jiném smyslu je nemoc nejbezpečnější cesta k demokracii."
Mikoláškovými pacienty byli Hana Benešová (manželka prezidenta Edvarda Beneše), herec Saša Rašilov, herečka Olga Scheinpflugová (manželka Karla Čapka), významný český malíř Max Švabinský a mnohé další osobnosti.
Mikoláškův prasynovec Šulc přiznává, že léčitelovy metody působí i na něj poněkud šarlatánsky. "Důležité jsou ale výsledky. A ty on bezpochyby měl. Doma máme množství dopisů od jeho pacientů, kteří Mikoláškovi děkují za záchranu života či uzdravení. On těm lidem prostě nějak pomohl. Upřít mu nelze ani jedinečné znalosti léčivých bylin. Nálepku šarlatána mu přiřkl až komunistický tisk či lidé, kteří ho chtěli zničit."
Co lidi přitahuje na léčitelích?
"Proč vlastně lidé chodili a chodí k léčitelům a hledají alternativní způsoby léčby?" klade si otázku Mikoláškův životopisec. U každého to je podle něj trochu jiné. Může jít o nespokojenost s výsledkem dosavadní léčby, snahu vyzkoušet jiné možnosti (bezbolestné a neponižující), nedůvěru k lékařům, protože věnují někdy malou pozornost pacientům, mají málo času a tvoří se u nich hodinové fronty, ale také strach z vedlejších účinků léků, obavu z přístrojů a vyšetření v nemocnici a konečně i naivitu či předsudky.
"Pokud bych to měl zobecnit, tak na vině byla většinou předchozí nedobrá zkušenost s klasickou medicínou. A právě takoví lidé tvořili početnou skupinu pacientů Jana Mikoláška," míní Martin Šulc.
"Přírodní lékař", za něhož se Jan Mikolášek považoval, postupoval zpravidla takto: Vyzval pacienta, aby mu sdělil svůj věk, a převzal od něj lahvičku s močí. Protřepal ji proti světlu a sledoval obsah vzorku tekutiny, aniž ji otevřel. Mohl tedy vidět, jestli pění, či nikoliv. Hojnější bezbarvá trvalejší pěna značila, že moč obsahuje větší míru bílkovin. Hnědá barva například naznačovala problém s játry a růžová až červená indikovala zase špatné ledviny.
V určování diagnózy prozkoumáním vzorku moči nebyl Mikolášek ani zdaleka prvním. Už starověký Hippokrates a po něm mnoho středověkých lékařů a léčitelů považovalo moč za dobrý zdroj informací o zdraví člověka. Uromancie anebo také uroskopie je zastaralá metoda diagnostiky chorob z této tekutiny. Zkoumal se sediment, vločky, sraženiny, písek i barevné odstíny, pro které existovaly i vzorníky.
Martin Šulc cituje již zesnulého Jiřího Heřta, profesora anatomie, podle něhož je ovšem takový způsob vyšetření moči nesmysl. "Uromancie zvyšovala důvěryhodnost lékařů a tím placebo efekt při terapii. Jde o ryzí šarlatánství," domníval se profesor Heřt. Uznával, že vyšetření moči je sice jedním ze základních diagnostických postupů, avšak pouhým pohledem na moč diagnózu stanovit podle něj nelze.
Profesor Velemínský léčitelům nefandí. Mikoláška ale respektuje
Profesor Miloš Velemínský (86), mezinárodně uznávaný představitel sociální pediatrie, rovnou předesílá, že alternativním léčitelům nefandí. Jana Mikoláška nicméně respektuje. "Ve své době byl mimořádným fenoménem, jemuž lidé věřili."
Důvěra lidí je podle něj jednou z nejcennějších vlastností či schopností lékaře anebo léčitele. Pokud samozřejmě nejde o podvodníka. "Nehledě na mou skepsi k alternativním léčebným metodám si Jana Mikoláška vážím. Měl totiž dvě přednosti: rozuměl jako málokdo bylinkám a ve své práci z nich vycházel - to zaprvé. A za druhé - snažil se pracovat s psychikou svých pacientů, posiloval jejich víru ve vyléčení a tím i jejich imunitu vůči nemocem," vysvětluje profesor Velemínský.
Jeho respekt k Mikoláškovi vychází i z toho, že - jak říká - veškerá medicína vzešla původně z přírody, z bylinek. A těm podle Velemínského rozuměl Jan Mikolášek jako málokdo.
"Naši předci se přece léčili bylinkami. Mikoláška proto uznávám jako velmi zkušeného bylináře, jehož byliny - v době, kdy ještě na mnohé nemoci neexistovaly léky - nemocným lidem pomáhaly. Mohl mít proto výsledky, nebyl šarlatánem. A jeho diagnózy pohledem na lahvičku s močí? I to je možné," připouští profesor Velemínský.
Mikolášek: Nejsem kouzelník, ale pouhý bylinář
Alternativní medicíně nefandí ani profesor břišní a hrudní chirurgie Pavel Pafko (81). "Avšak to, že nemám nějaké schopnosti, ještě neznamená, že jimi nevládne někdo jiný. Lidé například po celé generace hledali při hloubení studní vodu podle toho, jak jim na místo pramene ukázali proutkaři. S těmi proutky jsem to zkusil, jenomže v mých rukách se ani nehnuly. Ale viděl jsem proutkaře, který na Orlíku s pomocí proutků pramen v podzemí neomylně našel."
Ani profesor Pafko si proto netroufá zpochybňovat léčitelské metody Jana Mikoláška. "Muselo na nich něco být. A jen tak mimochodem: z moči poznáte například těžký infekt či různá krvácení," připomíná.
Sám Mikolášek nespatřoval ve svém léčitelství nic nadpřirozeného. Odmítal být nazýván kouzelníkem. Považoval se za pouhého bylináře s nějakými zkušenostmi. "Způsob léčení bylinkami jest snadný a zdravý. To, co v přírodě vytvořila ruka Stvořitelova, nevytvořila nikdy žádná ruka lidská," poznamenal si ve svých zápiscích.
Se svými pomocníky Mikolášek míchal a kombinoval asi třicet druhů léčivých rostlin. Bylinky nakupoval v tuzemsku i v zahraničí. Spolupracoval se zkušenými sběrači. Mikolášek ale nevydával lidem jen bylinné směsi v papírových pytlících. Kromě čajů se zabýval i výrobou mastí, různých olejíčků, obkladů, kapek a blíže neurčených "prášků".
"On ty bylinky různě míchal a všemožně je kombinoval, čímž se násobil či měnil jejich účinek. Také jejich vaření mělo svá přísná pravidla. A stejně tak důsledně vyžadoval dodržování léčby. Zakazoval svým pacientům pít alkohol, kouřit, doporučoval pohyb a otužování," popisuje Martin Šulc. "Diagnózu z moči, jakkoliv je tato metoda mnohými odborníky odmítána, stanovil často dost přesně. Něco v ní, ale i v lidech musel zkrátka a dobře vidět. I kdy se to dá jen velmi obtížně vysvětlit. Pokud vůbec," doplňuje.
Vliv psychiky na uzdravení? Je obrovský, říkají experti
Z Mikoláškových pamětí se zachovaly některé podnětné myšlenky: "Kdo miluje vodu, slunce a vzduch, je také milovníkem té velké Boží zahrady, kterou Stvořitel pro nás všechny stvořil. Takový člověk nachází v této zahradě neocenitelné dary pro své zdraví a považuje tuto Boží zahradu za svoji lékárnu. Musíme však vědět, jak užívati čaje, odvary, výtažky, prášky, šťávy, oleje, kapky i masti."
Příroda tak prostřednictvím léčivých bylin dokáže podle Mikoláška dělat zázraky. "Ale to je jen polovina léčení," připomínal. "Druhou polovinou je pevná víra v uzdravení. Pacient přichází s vírou v uzdravení a ta je hlavní složkou uzdravovacího procesu," zaznamenal si.
Proti tomu nic nenamítá ani profesor Miloš Velemínský: "Vliv psychiky na uzdravení je obrovský. Psychika je s imunitou velmi úzce spojena. Stres tak dost významně oslabuje imunitu. Ostatně lidé, kteří žijí v trvalém stresu, podléhají lehce infekcím."
Pacient má mít i podle profesora Pavla Pafka vždy naději. "Beznadějný život je přece něco strašného. Konkrétní pacient se svou konkrétní psychikou - to jsou velmi důležité kameny na cestě, po níž jako lékaři při léčbě lidí kráčíme. A čím více generalizujeme, tím větších chyb se dopouštíme."
Pokud ale Mikolášek rozeznal u pacienta srdeční vadu nebo zánět slepého střeva, bez okolků ho poslal k vyšetření do nemocnice. Obával se rakoviny, proto ji vesměs neléčil. Postiženým lidem mírnil maximálně utrpení.
"Nikdy se nestavěl do pozice všeuměla. Dokázal rozpoznat problémy se žlučníkem, střevy, s močovým měchýřem, játry či s ledvinami. Měl obdivuhodné zkušenosti a rozsah nemocí, které se pokoušel léčit, byl obrovský. Léčil například neduživost, úplavici, vysoký krevní tlak, nespavost, deprese, syfilidu, impotenci, vyrážky, ekzémy, migrény či cukrovku," vypočítává Mikoláškův prasynovec Martin Šulc.
"Strýc se obětoval pro lidi"
Konec Jana Mikoláška začal se smrtí prezidenta Antonína Zápotockého, jeho pacienta, jenž nad ním držel ochrannou ruku. Do dvou let byl léčitel odsouzen za údajné daňové úniky, protože prý prodával bylinky příliš draho. Dostal pět let. Odseděl čtyři.
"Z jakého důvodu jsme s manželkou napsali knihu? Chtěli jsme uvést na pravou míru některé informace ohledně Jana Mikoláška, protože kolem jeho osoby panovaly a stále panují nejrůznější mýty. I jinak vynikající film Šarlatán byl k němu v některých momentech poněkud drsný," míní Martin Šulc.
A pokračuje: "Život Jana Mikoláška je zcela ojedinělý, poněkud tajemný a rozporuplný příběh o mimořádně nadaném bylináři, nad jehož schopnostmi a motivy si i dnes lámeme hlavu. Nemocným a chudým lidem platil třeba pobyt v lázních anebo jim přispíval na stravu. Obětoval se pro lidi. Stali se pro něj rodinou, kterou neměl."
Podobným léčitelským metodám jako Jan Mikolášek se podle vyznavače alternativní medicíny herce Jaroslava Duška věnovala i bába Božena Kamenická anebo sušický farář František Ferda.
"Snad tedy na Mikoláškově metodě něco bude. Možná by se měla vrátit doba, kdy lékaři s léčiteli spolupracovali. Dnes jsou tyto vazby zpřetrhány a mezi lékaři a léčiteli zavládla zákopová válka. Byl bych proto za úzkou spolupráci mezi nimi," říká Dušek.
"Jestliže existují různé fungující metody léčby, tak by bylo fajn, pokud by se ve prospěch pacienta spolupráce mezi nimi opět rozvíjela. Šetrně a bez nežádoucích vedlejších účinků. Můj apel v dnešní rozhádané době je výzva ke klidu, jemností a spolupráci. Proč se donekonečna usvědčovat z bůhvíjakých špatností," dodává.
V článku byly použity citace z knihy Martina Šulce a Ivany Šulcové "Životní příběh Jana Mikoláška - pravda o slavném českém léčiteli".
