Londýn - Je pozdě odpoledne, z centra Londýna přivážejí autobusy z práce davy lidí.
I malá jihozápadní čtvrť Selfuhrst Close se začíná rychle zaplňovat. V jednom ze zdejších domů bydlí v přízemí rodina Gregorcova. Pro ni práce nikdy nekončí.
Slovenští manželé zde žijí s tříletou dcerou Viktorií. Je postižená, nevidí a svalová dystrofie jí znemožňuje pohyb. Pečovat o ni, znamená věnovat jí nonstop pozornost.
"Na Slovensku řekli, že nám nemají co nabídnout, že s ní nebudou nic dělat," říká otec Josef Gregorec. Bývalá učitelka a environmentální ekolog se proto rozhodli odjet, doufali, že v nové zemi umožní dceři kvalitnější život.
Po roce stráveném v Británii si to otec Viktorky už nemyslí. Zvažuje dokonce, že se vrátí domů. "Naivně jsme si mysleli, že to tu bude lepší," říká. "Možná je to tím, že člověk rychle zapomíná, jaké to bylo na Slovensku. Ale myslím, že se tam během dvou let vrátíme."
My name is Victoria
Jejich dcera je navzdory handicapu mentálně vyspělá. "My name is Viktoria," říká dívenka a opatrně se dotýká ruky návštěvy. "Z Rimavské Soboty jsme.Teď jsme v Londýně, a to je tady."
Na rodném Slovensku se podpory nedočkala. Zdrcující diagnózu genetické choroby svalové dystrofie dostali její rodiče až po dvou letech. "Život rázem nabral úplně jiný směr," říká třiatřicetiletá matka Martina. "Chtěli jsme, aby byla v kontaktu se světem, s dětmi, dospělými, aby se mohla učit," popisuje motivy, proč se kvůli dceři vydali zkusit štěstí do Británie.
Pro děti s postižením příliš možností na Slovensku není - podobně jako v Česku. Ještě donedávna radili lékaři rodičům, aby dítě dali do ústavu. Nyní se praxe začíná pomalu měnit, ale služby, které by pomáhaly rodině, téměř neexistují.
Na Slovensku nabídli Gregorcům školku pro nevidomé - ale takové jsou pouze dvě. Do jedné odmítli Viktorii vzít proto, že se nepohybuje. Ve druhé by musela žít na internátě.
"Všichni říkali, že nemůžou nic nabídnout, či nějak pomoci," vzpomíná Martina Gregorcová.
Finančně je to dobré, ale
Během dvouhodinové návštěvy vystřídala Martina desítky různých hraček, za celou tu dobu se od Viktorky nehnula.
"Neboj, nespálíme se, to je svíčka, zkus ji sfouknout," říká a zapaluje knot, Viktorka na třetí pokus sfoukává. "Někde jsem se dočetla, že musí trénovat dýchání a tohle je prý na to dobré. Potřebovala bych někoho, kdo by mi pomohl."
Gregorcovi doufali, že takovou podporu v Británii najdou. "Postupně ale zjišťujeme, že nám toho sice spoustu nabízejí, jenže všechno to hrozně dlouho trvá," říká pan Gregorec. "Je tady strašná byrokracie."
Během roku života v Londýně získala rodina podporu místní nadace, která půjčila Viktorce invalidní vozík. Od místní samosprávy získali příručky, jak postupovat při vzdělávání dítěte.
Rodina má také možnost půjčovat si knihy ze speciální knihovny pro nevidomé. Jednou týdně chodí Viktorka s maminkou do Play Group, zařízení podobného jeslím.
Zároveň dostává na své postižení od státu týdně 100 liber, dalších 50 pak získává Martina za péči o ní.
"Finančně je to dobré, také ke knížkám a pomůckám bychom se na Slovensku nikdy nedostali," říká pan Gregorec. "Ale přesto jsme čekali víc. Chtěli jsme dát dceru školky, ale po několika týdnech jsme ji odtamtud vzali. Ukázalo se, že se o ní nestarali, seděla sama v kočárku několik hodin, nedávali ji na záchod. Možná to bylo tím, že se s ní neumí domluvit."
V pasti
Právě kvůli školce se rodina i v Británii přestěhovala. V jiné správní oblasti se však Gegrocovi paradoxně ocitli znovu na začátku. O vše museli znovu žádat a nyní stále čekají, zda a jakou podporu jim nový úřad poskytne.
Na roztříštěný systém péče a podpory o lidi s postižením upozornila i letošní zpráva Komise pro inspekce sociální péče Velké Británie. Varuje, že se Británie dostává do velkého problému, protože každá oblast nabízí jiný typ podpory. Její získání tak nezáleží ani tak na tom, jak velkou omoc potřebujete, ale na tom, kde bydlíte.
Řada lidí se tak podle inspektorů ne vlastní vinou ocitá v pasti, ze které není schopna se sama dostat.
Pan Gregorec říká, že takto se zkomplikovala situace i jeho rodině. "Po přestěhování začínáme úplně nanovo," říká. "Sice říkají, na všechno máte nárok, všechno bude, ale až za půl roku."
Nejistá budoucnost
Martina Gregorcová zklamání překonává. "Vidím, že to jde, i když pomalu. Nechci tpvzdát. Na Slovensku nám řekli, že Viktorii nijak nepomůžou, tak tu nemáme co ztratit."
Rodina se proto rozhodla ještě počkat, zda úředníci splní slib a dají jim k dispozici člověka, který by se Viktorce pár hodin denně věnoval a zároveň ji učil anglicky.
Je večer, Viktorka s pomocí maminky snědla trochu polévky a půjde spát. Pro matku den nekončí. Během noci musí ještě dceru několikrát přetočit, dítě samo to nedokáže.
"Ďakujeme pekně za návštěvu," říká Viktorka. "Jsme radi, že se vám u nás líbilo. Přijďte zas."
