Studénka - Někteří z nich jeli od té doby poprvé vlakem.
Cestující rychlíku Comenius, který loni 8. srpna kolem půl jedenácté narazil do mostu, jenž se zřítil těsně před projíždějící soupravu, se sešli na místě tragické havárie ve Studénce. Ve stejný den a čas.
Přišli i někteří pozůstalí, v černém, s kyticemi. Plakali i ti, kteří přežili. Zase se jim vybavil křik, volání o pomoc a bolest. Někteří se znají už z minulých setkání, objímají se, pláčou.
Těžce raněný mladík z Ostravy, kterému lékaři museli amputovat obě nohy, přišel na nových protézách. Přijeli hasiči, záchranáři, obyvatelé města i zástupci některých stavebních firem, kterým most tehdy spadl.
Comenius tentokrát bezpečně projel, zpomalil a zahoukal. Lidé v tu chvíli stáli u provizorního pietního místa u trati. Květiny, svíčky, tesklivá hudba a pláč.
Strojvůdce: Už si asi nezajezdím
Strojvůdce havarovaného vlaku Jiří Šindelář se na Comenius šel podívat z nově postaveného mostu. Z kabiny strojvůdce viděl před rokem jako první, že katastrofa je neodvratitelná.
Díky duchapřítomnosti, kdy bleskově použil rychlobrzdu a snížil rychlost vlaku z asi 135 kilometrů v hodině na devadesát, zachránil zřejmě mnoho lidí.
I tak zemřelo osm lidí a asi osmdesát jich bylo zraněno. "Pořád jsem nevěděl, jestli na toto setkání budu mít. Je to pro mne stále otevřená záležitost. Jako by se to stalo včera. Na těch pár sekund přes srážkou nikdy nezapomenu," říká šestapadesátiletý Šindelář. Poté, co udělal vše potřebné, utekl do strojovny a přežil.
Na to být strojvůdcem se už ale necítí, i když jím byl velmi rád. Je stále na nemocenské, bere antidepresiva. "Vím, že jsem ztratil psychické schopnosti k tomu, abych řídil vlak. Asi si už nezajezdím," říká smutně. Co bude dělat, zatím neví.
Sám od té doby cestoval jen příměstskou dopravou. Poprvé od havárie jel právě na toto setkání delší trasu vlakem. "Když jsme se pořádně rozjeli v koridoru, běhal mi zase mráz po zádech," říká.
Vděční cestující v tričku Iron Maiden
Asi pět mladých mužů v tričkách s nápisem Iron Maiden, na jejichž koncert tehdy cestovali z Ostravy do Prahy, k němu s ostychem přistupuje.
"Měli jsme štěstí. Byli jsme až čtvrtém vagónu, ale přežili jsme díky vám," říkají mu. Šindelář si s nimi povídá, všichni mu podávají ruku a děkují.
Jeden z nich, Davis Kaliský, jel od té doby také poprvé vlakem. "Vlaku jsem se dosud vyhýbal. Dnes jsme si řekli, že je vhodná příležitost to překonat," říká. Parta kamarádů si pak dává v restauraci pivo. Připíjejí si na to, že přežili.
Naďu Tomčíkovou si mnozí zranění pamatují. Jako bývalá zdravotní sestra, nyní učitelka na Střední zdravotnické škole ve Svitavách, neúnavně pomáhala. Ošetřovala, třídila raněné podle toho, jak vážně na tom jsou. Sama se nechala ošetřit až poté.
Neměli bychom zapomenout...
Právě ona je jednou z iniciátorek setkávání lidí z vlaku. "Na to, co se stalo, bychom neměli zapomenout. A my, kteří jsme přežili, si můžeme navzájem pomoci se s tím vyrovnat," vysvětluje se slzami v očích.
I Naďa Tomčíková pojala cestu do Studénky trochu jako terapii. "Poprvé jsem jela sama vlakem. Nárazy a brzdění, to mi vůbec nedělá dobře," říká. Mezi lidmi z "vlaku smrti" má už přátele.
Například učitele Jiřho Šimsu z Havířova, který jel v první části druhého vagónu za lokomotivou. Cestoval pro syna, který byl na táboře. "Vlak se začal třást, brzdit, pak si pamatuji nárazy, rány. Probral jsem se pod troskami. Kamarád mi pomohl ven. Skoro jsem neviděl, měl jsem v očích krev," vzpomíná.
Měl roztříštěnou hlavu a otřes mozku. Na hlavě má devatenáct stehů. Cítí se již docela dobře. Do Studénky přijel s malou dcerou.
"Naďa Tomčíková byl první, která mě ošetřila a zařadila mne mezi pacienty, kteří potřebují akutní pomoc. Letěl jsem vrtulníkem do nemocnice v Novém Jičíně," vzpomíná.
Rituály pomohou
Arnošt Lacko z Karviné utrpěl velmi těžká zranění. Má poraněnou ruku, měl zlomené tři obratle, hrudní kost a několik žeber. Teď je šťastný, i když mu z ruky trčí nitě po posledním šití a léčení ještě není u konce.
Tehdy jel se svou budoucí manželkou do Olomouce na umělé oplodnění. "Manželka měla zraněná záda, má asi sto stehů. Ale umělé oplodnění jsme později přece jen absolvovali, vzali jsme se a před několika dny se nám narodila dcera," líčí Arnošt Lacko.
Poprvé vidí fotografie, na nichž ho někdo zachytil, jak již s obvázanou rukou stojí u trosek.
Setkávání obětí neštěstí podporuje Krizové centrum Ostrava. "Taková setkávání jsou rituální věcí. Pomáhá to a léčí. Mnozí z cestujících mají posttraumatickou poruchu," říká vedoucí centra Petra Ďásková. Někteří z oslovených nepřišli. "Jeden člověk mi vysvětloval, že si chystají pořádnou domácí oslavu na počest toho, že přežil. To je také dobrý rituál," říká.
Na setkání po roce přišlo nejméně sto padesát lidí. Stáli u pietního místa, na novém mostě, který vypadá, že jen tak nespadne. Hledali místa vedle trati, kde čekali na odvoz do nemocnice.
