Moravská Třebová - V úterý 29. května se má do České republiky vrátit horolezecká expedice Leopolda Sulovského Lhotse 2012. Dva z účastníků na vrchol čtvrté nejvyšší hory světa (8516 m. n. m.) dosáhli. Radovan Marek a Milan Sedláček. Sestoupit se však podařilo pouze Markovi, Sedláček zahynul po výstupu nedaleko vrcholu.
Na možné příčiny a na okolnosti neštěstí se deník Aktuálně.cz ptal zkušeného horolezce Romana Langra, jenž je se skupinou v kontaktu. Se Sedláčkem, Markem i Sulovským absolvoval třeba expedici na K2 v roce 2007 a s Milanem Sedláčkem, zvaným "Švidry", se osobně znal i z výročních horolezeckých akcí.
"Byl to dobrý člověk, pořád měl úsměv na rtu, hrál na kytaru, věčný pohodář. A každopádně byl zkušený," říká o zahynuvším horolezci.
Aktuálně.cz: Máte nějaké bližší zprávy o tom, proč zahynul český horolezec Milan Sedláček?
Roman Langr: Na tuhle otázku se těžko odpovídá. Je těžké něco okomentovat, čekáme, až 29. května kluci přiletí. Čeká se hlavně na Radovana (Marka), co k tomu řekne, protože on s ním byl naposled. On k tomu řekne nějaký konečný komentář. Protože už teď se tady rojí spousty fám a nechci, aby se někomu ublížilo.
Věděli, co dělají, byli dobře připravení
A.cz: Nebyl příliš velký risk, že se Milan Sedláček s Radovanem Markem vydali na vrchol Lhotse až pozdě a vystoupali na něj až v podvečer?
Šli pozdě, protože byl vrcholový den, vyrazili nahoru, ale bylo to tam celé vyledněné. Měli natažená fixní lana od C4 asi jen do půlky, takže museli postupovat hrozně pomalu. Bylo sice jasno, ale foukal obrovský vítr, který také hodně zpomaloval postup.
Ale tady je nutno říct, že Polda (Leopold Sulovský) se vždycky snaží, aby byli všichni dobře aklimatizovaní a připravení. To, že si řekli, že jdou na vrchol, i když je tak pozdě, tak museli vědět, co dělají, a šli do toho při plném vědomí a věřili si.
A.cz: Co bylo dál?
Polda na ně čekal ve trojce (výškový tábor C3), Radovan tam sestoupil, on nesestoupil. Radovan byl nahoře až v 17:30, Milan dorazil ještě později. Ta teplota tu jde pak hrozně rychle dolů. Tělo je navíc po výstupu hodně vysílené, mohlo se stát cokoliv.
Mohly mu omrznout ruce, mohlo mu selhat srdce, to se stává často, že to tělo nezvládne. Ale těžko o tom spekulovat, nechci to nějak moc komentovat, musíme počkat, až se kluci vrátí a Radovan podá nějakou konečnou zprávu, která by to celé měla vysvětlit. Jsem sice s kluky ve spojení, ale nebyl jsem s nimi na místě.
A.cz: Jaká je vaše nejsilnější vzpomínka na Milana Sedláčka?
Často se potkáváme v Petříkově, kde míváme s horolezci jednou ročně srazy. Promítají se tam filmy z expedic a pořádají se závody na kolech. On je tam pořád. Byli jsme spolu i v expedici na K2. Co vám mám říct? Byl to dobrý člověk, pořád měl úsměv na rtu, hrál na kytaru, věčný pohodář. A každopádně byl zkušený.
Otočit to pod vrcholem? Nic příjemného
A.cz: V té době zahynuli i čtyři lidé na Mt. Everestu. Tam bylo počasí asi podobné, podobně nepříznivé. Lhotse a Everest jsou sousední hory…
Ano, ta úmrtí na Everestu byla také i kvůli tomu silnému větru. Hodně lidí kvůli němu nevyrazilo na horu a ti, co vyrazili, tak kvůli němu postupovali příliš pomalu a byli nahoře moc dlouho. A to už pak tělo omrzá, oslabuje se a je to špatné.
A.cz: Jednou z příčin úmrtí těch čtyř lidí na Everestu byl skutečně dle informací z místa příliš dlouhý pobyt v tzv. "zóně smrti". Jak byste tuto (výškovou) oblast popsal? Jaké v ní zažívá horolezec pocity?
V zóně smrti jste nad 7000 m. n. m. Když jste v 5000 m. n. m., tak máte jen 50 procent kyslíku. I když si jen lehnete a budete ležet, tak to tělo bude slábnout. Nad 7000 m. n. m. je to ještě mnohonásobně horší.
Navíc nemáte vůbec chuť k jídlu. Musíte tělu něco nutit, co byste pozřeli. Nechat si třeba aspoň v puse rozpustit čokoládu, nebo tak nějak. To pak už síly hodně rychle ubývají a při delším pobytu je to velice složité.
A.cz: Jak těžké je pro horolezce "otočit to" těsně pod vrcholem? Jaké je to rozhodování a co při něm hraje roli?
Není to nic příjemného. Někdy, když horolezci vědí, že jde o poslední možnost, poslední den, kdy je možné dorazit na vrchol, tak to risknou a jdou tzv. "do plnejch".
Když to otočíte, tak si říkáte, že jste udělali asi dobře, ale na druhou stranu si to vytýkáte, protože si říkáte, že k vrcholu moc nechybělo. Takové stavy už potkaly asi každého horolezce, že to musel otočit třeba kvůli počasí, že se žene fronta a už nestihne sestoupit včas dolů. Je to ale smutné - zahodíte všechnu svoji přípravu, prostředky od sponzorů i vaše touhy.
