Do jakých kasáren jste jezdila?

Jen po Čechách, nejvíc do Milovic a okolí, na Moravě jsem nebyla. Ale dvacátého prosince 1990 odjížděli poslední vojáci ze Slovenska, tak nás tam vzali speciálním letadlem vypraveným pro komisi s Kocábem (Michael Kocáb byl po revoluci předsedou parlamentní komise pro dohled na odchod sovětských vojsk, pozn. red.). To bylo úplně fascinující. Sověti tam měli udělanou tribunu s tím, že bude malá přehlídka. Měli představu, že se s nimi v Rožňavě bude někdo loučit, ale on tam nikdo nebyl. Jen představitelé, celé to panoptikum. Sovětský důstojník pak kecal o tom, jak tu byli spokojení, jak pomáhali na polích. Vůbec jim nedošlo, že jsou lidé rádi, že vypadnou. To bylo neuvěřitelné.

Proč jste si vybrala Milovice?

Protože je to nejblíž, bylo to ústředí a bylo to veliké. Nejdřív jsem jezdila s Kocábovou komisí, pak už sama. To bylo nejvíc. Mně nešlo o to udělat kroniku odevšad, ale šlo mi o tu atmosféru rozpadu impéria, o symboliku komunismu a k tomu ubohosti těch vojáků.

Jací tedy byli ti vojáci?

Úplně obyčejní, odevzdaní kluci. Dávali si pozor, aby něco neřekli. Ale ti důstojníci a jejich paničky, ti si tam dobře žili. Když se tenkrát natřel ten tank na růžovo (výtvarník David Černý růžově obarvil památník sovětských tankistů, pozn. red.) a já jela fotit do Milovic transport, přišel důstojník s kvérama a byl nas*anej. „Co jste to tady provedli s tím tankem, to si jednou odskáčete!“ křičel a pak mě odvedli pryč. Takhle to s ním lomcovalo. Několikrát mi říkali, že toho budeme litovat.

Jak se k vám jinak chovali?

Značně mi pomohlo, že jsem ženská. Jednak to bylo třicet let zpátky, takže jsem byla podstatně mladší. A navíc pragmaticky, důstojníci, jak je to u chlapů normální, zkoušeli svůj potenciál, když jim odjely paničky. Musím říct, že jsem toho zneužívala a dostala se tak do kasáren. Což normálně nešlo. Karel Cudlín byl naštvaný a křičel na mě: „Ty jsi ženská, ty umíš rusky! A já se tam nedostanu!“ Dneska už je Rusko možná jiné, ale tenkrát si říkali, že ženská, ta nám přece nemůže uškodit, ta si tu jen něco fotí. Tak jsem hrála divadýlko a nebyl problém. Oni navíc měli termín, takže museli makat jak blázni, aby to vyčistili, tak nás tam tak nějak brali. I v Rusku mi pomáhalo dělat blbou a hrát divadýlko.

Nemáte špatné zkušenosti s tím, že by na vás ti vojáci doráželi moc?

Mám ženskou zkušenost, takže ne. Musí to člověk do nějaké míry udržet. A zase to nebyli žádní úchylové.

Ale byla jste tam jediná žena.

Ano, to jo. I naši generálové, když viděli ty fotky, tak říkali: „Jak se vám to povedlo, že jste se tam dostala?“ Třeba tam byl moment, kdy bylo vidět, že se líbím jednomu důstojníkovi, tak mě pustil do štábu. Už to měli poskládané, jeden voják tam ležel opřený o portrét Gorbačova nebo koho a spal a já ho fotila. V tom ten důstojník stál ve dveřích a bylo vidět, že mu došlo, co tam fotím. Tak mě vyhodil.

A ty fotky vám pak nechtěli zabrat?

Ne, to vůbec. To bylo zajímavé. I Rusové se později divili, jak se mi to povedlo.

V rozhovorech jste dříve říkala, že se snažíte být při focení co nejvíc nenápadná. Ale jak to lze udělat v kasárnách, kde jste jediná žena?

Nenápadná jsem třeba v tom smyslu, že nemám tašku, kde bych měla napsáno Canon. Měla jsem taštičku od plynových masek a v ní malý foťák. Šlo o to nepůsobit jako profík.

Taky jste tam asi chvíli pobývala, aby si na vás zvykli?

Stoprocentně. To je můj styl fotografování, že se s lidmi bavím. Já nejsem safari fotograf, že bych si tamhle teleobjektivem někoho fotila. Je to podle situace, a když někdo řekl ne, tak jsem ho nefotila.

V jednom dřívějším rozhovoru jste říkala, že focení je velká psychologie.

To určitě je. Ale jak říkám, tady mi pomohlo, že jsem žena. V Americe jsem měla v Českém centru výstavu Žena a novinářky na mně chtěly, jak je to hrozné, že jsem žena, že mám nevýhodu. Že mě chlapi uzurpují. Já jsem se tím bavila a dávala jim příklad v tom, jak mi to naopak pomohlo. Je to prostě psychologie. Ať už jde o vojáky, nebo třeba o pravoslavné poutě v Rusku. Musíte odhadnout, kdy už nefotit. Ale zase samozřejmě nepůjdu fotit do války.

A čím si vysvětlujete, že jste byla skoro jediná, kdo takto fotil odchod vojsk? Nepočítáme-li Karla Cudlína?

Nebyla jsem jediná. Když jsme tam ze začátku jezdili s komisí, tak tam samozřejmě byli fotografové z ČTK.

Ano, ale ti asi fotili spíše oficiality, kdežto vy jste fotila každodenní život, dá se říct?

Rusové jsou moje téma od roku 1976, kdy jsem byla prvně v Rusku. Vy nejste ta generace, ale my jsme rok 1968 odskákali se vším všudy, odsun byl pro mě strašně důležitý. Listopad byl bezvadný. Na Národní třídě jsme cinkali, vedle mě ti tajní, kteří mi předtím vytahovali filmy. Nemůžu tudíž říct, že bych z toho byla úplně hotová. Pořád jsem si říkala, to je nějaké divné, viděla jsem je, jak jdou s náma i z Albertova. Normalizace skončila až odchodem Sovětů. Bylo podstatné, že odsud vypadli.

Měla jste od vojáků na fotografie nějakou odezvu?

Já jim je nenosila.

Oni je nechtěli?

To byste musel vidět. Obyčejní vojáci byli jako otroci. Sovětský, respektive ruský voják je prd, tam je taková apatie… Slyšela jsem, že třeba v Milovicích nějaký důstojník vylezl ven před hospodu a jednoho zastřelil. Pro ně to je: „Nas mnógo, Russia bolshaya.“ Život vojáků není nic. Oni jsou odevzdaní, je jim to úplně jedno. Takže žádné fotky jsem nedávala, nikomu nic; ani důstojníkům, vůbec.

Je něco, co vás mrzí, že jste během odchodu nevyfotila?

Možná. Měla jsem fotit víc výzdobu. To bylo naprosto zrůdné a gigantické, ta propaganda, která byla všude a kterou jim hustili do hlav. Ačkoliv je moje fotka černobílá, kvůli tomuhle jsem použila barvu, protože ta výzdoba byla šílená. Agresivní červená a žlutá v lesích úplně křičely.

Jinak jsem ale i s odstupem spokojená. Zaplaťpánbůh, že jsme to udělali. Třeba Karel Cudlín, který fotil pro agenturu, to měl složité. Musel zachytit oficiality, takže mu mnoho věcí uniklo. Má samozřejmě pěkné fotky, ale nemá to tak komplexní. Když musíte pro někoho dělat zakázku, je to vždycky složitější. Ale když fotíte pro sebe, je to svobodné. Můžete se soustředit na to, co vás zaujme, něco, co třeba není úplně podstatné.

Kolikrát jste se na ta místa vracela?

Mockrát, ani nevím.

Šlo o desítky návratů?

To určitě. Tenkrát jsem učila francouzštinu a základy angličtiny všechny ty budoucí kumštýře na uměleckých školách. A pamatuji si, že jsem jednou měla něco rozpracované v Milovicích, odkud jsem sotva stihla dojet vlakem do Prahy, doběhnout do učebny do třetího patra a tam byl jen jeden střihač z Jugoslávie. Tak jsem ho poslala domů, seděla tam, koukala na Hradčany a říkala si, co tu dělám. Pak jsem dostala nabídku jet do Švýcarska, tak jsem se na to vykašlala a šla na volnou nohu.

V roce 2015 jste se do kasáren vrátila. Proč?

Tehdy jsem měla mít výstavu v Leica Gallery a její šéfka, paní Míla Dubská, mi říkala, že by bylo dobré udělat konfrontaci, jak to tam vypadá dnes. Musím říct, že se mi nechtělo tam vracet. Ale ona na tom trvala a pak už mě to chytlo. Já se málokdy vracím, i ve vztazích. Nepitvám se v minulosti. Ale tohle bylo nakonec dobré, třeba patnáct fotek je k něčemu dobrých.

Nestalo se vám, že jste během odsunu šla fotit do kasáren a až později zjistila, že jste fotky třeba špatně naexponovala nebo jinak zkazila? Ptám se proto, že například válečný fotograf Patrick Chauvel ve své knize popisoval, že když začínal, nepřinesl ze své první války skoro nic, protože neovládal dobře techniku.

To ne, nestalo. Ale jednou, myslím, že 25. listopadu 1989, jsem se horko těžko dostala do katedrály, kde týden předtím svatořečili Anežku. A pak se šlo na Letnou na velkou manifestaci. A já jsem si jeden nafocený film v tom fofru na Letné dala do foťáku znova. Takže jsem to doma vyvolala a měla jsem tam dvojexpozici, katedrálu a Letnou, to bylo příšerné.

Celý život fotíte černobíle, ale odsun jste mimořádně fotila i barevně, protože ty barvy křičely, jak říkáte. Nikdy poté už na vás barvy nekřičely, že jste už černobílou nikdy neopustila?

Když musíte pracovat s barvou, je to úplně jiné vidění. Když máte černobílé filmy, víc se soustřeďujete na obsah. Ale barvu nezavrhuji, jsou témata, na která se šikne. Já jsem navíc stará generace, jak někteří říkají, dinosaurus.