Těšínsko - Přesně před 97 lety začala sedmidenní válka o Těšínsko. Česko-polským hranicím, jak je známe dnes, předcházel konflikt nejen mezi oběma zeměmi, ale také jeden z mála názorových sporů mezi Edvardem Benešem a T. G. Masarykem.
Na mírové konferenci v Paříži vyjednal Beneš vznik nového československého státu v historických hranicích zemí Koruny české. Součástí státu se tak staly Čechy, Morava a právě Rakouské Slezsko, jehož bylo Těšínsko spolu s Opavskem součástí.
Polské soudy, pošty i školy
Poláci se ale s novým vytyčením hranic nehodlali smířit. Argumentovali, že víc než polovina ze 430 tisíc těšínských obyvatel mluví polsky, zatímco k češtině se v posledním sčítání ještě za Rakouska-Uherska přihlásila jen čtvrtina obyvatel. Tisíce Poláků přišly na Těšínsko před první světovou válkou za prací. V atraktivní oblasti s bohatými zásobami uhlí se otevíral jeden důl za druhým.
Polsko vnímalo ovládnutí území jako boj za národní sebeurčení. "Bez ohledu na nezpochybnitelnost československých hranic Polsko ještě před koncem roku 1918 větší část Těšínska vojensky obsadilo," popisuje historik Jan Saheb z Muzea Těšínska. "Bez prodlení začalo se zaváděním polské státní správy, soudů, pošt a vlastního školství, a organizovalo dokonce i odvody branců do polské armády."
Vrcholem bylo rozhodnutí Poláků uspořádat na Těšínsku volby do sejmu. Znepokojené Československo zareagovalo rychle. Na společném zasedání vlády a prezidenta T. G. Masaryka rozhodlo o obsazení území Československou armádou s cílem vytlačit všechny polské vojenské jednotky za hranice. Akce začala 23. ledna.
Bitva slabých armád
Na obou stranách byly armády oslabené. Čechoslováci s nadějí vyhlíželi legionáře vracející se z italské fronty, Poláci sbírali síly ještě obtížněji. Vojáky měli v té době stažené v řadě dalších hraničních bojů, především na východní Haliči. V boji o Těšínsko tak byli od začátku v defenzivě. Čechoslováci obsadili postupně Bohumín, Orlovou, Karvinou a nakonec bez boje i Těšín.
Československou armádu vedenou Josefem Šnejdárkem podpořily v hájení území státy Dohody. Do boje vyslaly po jednom anglickém, francouzském, italském a americkém důstojníkovi.
Poměrně hladkému postupu československé armády odpovídaly ztráty na obou stranách. "Z československé armády šlo o 53 padlých, 124 raněných a sedm nezvěstných, kdežto na polské straně bylo mrtvých 92, zraněných 855 a nezvěstných 813," vypočítává historik Saheb. Československé jednotky navíc 576 Poláků zajaly.
Zákeřní Poláci
Územní konflikt přiostřilo vzájemné obviňování z nelidského zacházení se zajatci a také z násilí na místních obyvatelích. Účastník bojů Jan Schrabal se o "zákeřném jednání Poláků" dozvěděl od pluku francouzských legionářů. "Dali nám radu, abychom za žádných okolností nedávali zbraň z ruky a nevěřili kněžím ani ženám a dětem," vzpomínal po válce. "Hlídka našich legionářů nás zavedla ke skladišti, kde leželo šest mrtvých legionářů od jejich pluku. Tři z nich padli v přestřelce, ostatní byli zákeřně zastřeleni výrostky, ba dětmi…"
Válka o Těšínsko nakonec skončila bez boje. V závěru týdne se československá armáda dostala až za řeku Vislu, kam Poláci ustoupili. Závěrečný útok na Skočov ale zastavil nátlak Dohody a obě armády podepsaly příměří.
V otázce postupu československé armády se názorově rozešli prezident Masaryk a mezinárodní vyjednavač Beneš. Zatímco Beneš byl na mírové konferenci obklopený státy Dohody, které se chtěly dalšímu vojenskému konfliktu vyhnout, Masaryk naopak pod vlajkou národní hrdosti prosazoval nekompromisní postup.
Velvyslanci vítězných válečných mocností navrhli v belgickém Spa rozdělení Těšínska na dvě části – polskou "východní" část o rozloze přibližně tisíc kilometrů čtverečních a československou "západní" část velkou zhruba 1300 kilometrů čtverečních. Nová hraniční linie tvořená řekou Olší rozdělila i samotné město Těšín tak, jak ho známe dodnes.
