Pokusil se otrávit, spolykal prášky, jenže ho včas našli a s vypumpovaným žaludkem odvezli do psychiatrické léčebny v pražských Bohnicích. Vladimír tam pobyl pár týdnů, pak se dostal zpátky ven, do světa, kde se znovu musel se svými problémy prát. Lékaři ho dostali z nejhoršího, zbytek závisel na něm. Těžkou depresi, vzniklou bez vnějších příčin, komplikovalo náročné období – vyrovnával se s rozvodem a vážně mu onemocněl syn.

Jednou měsíčně chodil na psychiatrickou ambulanci. Hodinu strávil v čekárně, v ordinaci pak často jen 20 minut. S doktorem dlouho řešili, jaké léky brát, těžko hledali ty, které mu budou sedět. Nezvládl to, udělalo se mu špatně a šel znovu do Bohnic. „Měl jsem pocit, že nemůžu existovat,“ říká šedesátiletý Vladimír, proč se vrátil do léčebny. Jeho identitu redakce zná, protože chtěl ale zůstat v anonymitě, uvádí jméno změněné.

„Psychiatrická nemocnice je zkrátka nemocnice a tak se tam cítíte,“ vysvětluje, jak léčebnu bral. Jiná možnost tehdy nebyla. Pak mu ale psychiatr nabídl nový způsob léčby a Vladimír začal místo kontrol v ambulanci chodit do nově otevřeného Centra duševního zdraví. Může tam přijít kdykoli, vidí, že na svou nemoc není sám, a v nejhorších chvílích nemusí přemýšlet o nové hospitalizaci v Bohnicích.

Vzhledem ke své nemoci, zkušenostem s hospitalizací a nezdařenému pokusu o sebevraždu patří Vladimír mezi lidi, u kterých je riziko sebevraždy nejvyšší. Podle odborníků jsou na tom navíc lidé nejhůř krátce po propuštění z léčebny. Vrátí se domů a zjistí, že jejich problém nezmizel. I jim je ale možné v kritických dnech a týdnech pomoci.

„Jde o psychiatrické pacienty, které můžeme chránit cílenou prevencí,“ upozorňuje Petr Winkler, výzkumný pracovník z Národního ústavu duševního zdraví. S kolegy pracuje na Národním plánu prevence sebevražd, který představí do konce letošního roku. Jeho součástí jsou i Centra duševního zdraví, do jakého chodí Vladimír a která pomáhají rizikové skupiny lidí včas podchytit.

Centra vznikají jako součást probíhající reformy psychiatrické péče v Česku a v péči o duševně nemocné či z léčebny právě propuštěné lidi znamenají změnu. „O duševním zdraví se moc nemluvilo, a když nastal nějaký problém, odvezli vás do léčebny. Často je ale takové zařízení vzdálené třeba sto kilometrů a cesta může být traumatizující,“ vysvětluje psychiatr Miroslav Pastucha, který stál u zrodu vůbec prvního Centra duševního zdraví v Bohnicích. Teď působí ve druhém, také v Praze, ale na Proseku. V centrech mají odborníci na lidi víc času, ti pak nemusí končit v léčebnách.

Vladimírovi to změnilo život. V centru neléčí jen depresi, ale i její následky. S pomocí ošetřovatelů se vrací ke svým koníčkům. „Nepředepisují mi jenom léky, pomáhají mi i v dalších věcech. Začínám se vracet k zájmům, které jsem míval, ale kvůli depresi jsem o ně ztratil zájem,“ popisuje. Chodí do galerie a znovu začíná malovat.

V centru se o klienty stará tým složený z psychiatra, sester, ošetřovatelů i sociálních pracovníků. Služby, které poskytuje, mohou být proto široké. Cílem je, aby lidé trpící vážnými duševními poruchami mohli žít co nejnormálnější život bez hospitalizace. „Dá se říct, že když se o ně budeme dobře starat, snížíme tím riziko jejich sebevraždy,“ míní psychiatr Pastucha.

Více času a větší zájem

Jeho tým v Centru duševního zdraví na Proseku tvoří deset odborníků. Ke klientům mají jiný přístup, než bývá běžné v psychiatrických ordinacích. Tam má lékař na pacienta slabou půlhodinu při kontrole jednou za měsíc nebo za dva.

„Když má ale člověk těžkou depresi, často jen leží v posteli a nedokáže vyjít ven z bytu. Nevydá se ani na tu kontrolu. V centru funguje takzvaná asertivní péče. Sami vyvíjíme aktivitu, nenecháme všechno na pacientovi,“ popisuje Pastucha hlavní rozdíl. Pokud se klient nedostaví na smluvenou schůzku, v centru ho začnou shánět, telefonují mu nebo za ním přijedou domů.

O péči se dělí všichni v týmu, ne každý klient potřebuje vždycky mluvit s psychiatrem. Ostatní personál je dostatečně vzdělaný a školený na to, aby poskytl potřebnou pomoc. S Pastuchou se radí každý den na poradách. Společně tak zvládnou i sto klientů, což je maximální kapacita proseckého centra. Zatím jich mají padesát. Povídají si s nimi, řeší jejich zájmy, snaží se je vrátit do života, najít jim třeba i práci.

„Klíčový je vztah s klientem, snažíme se budovat důvěru. Klienti se podílejí na léčbě i tím, že s ošetřujícím lékařem společně rozhodují, jaký typ léčby jim vyhovuje,“ vysvětluje Pastucha.

Vladimír do centra dochází jednou měsíčně, když se mu ale přitíží, chodí častěji. Kdyby bylo nejhůř, může tam zůstat i několik dní, protože centrum má i několik krizových lůžek.

Center duševního zdraví je v Česku zatím jen pět, otevírají se od loňského roku. Ministerstvo zdravotnictví plánuje, že do července jich bude 20. Jejich vznik je součástí reformy psychiatrické péče, kterou s pomocí evropských fondů ministerstvo zahájilo v roce 2013. Celkem jich má po celé zemi vyrůst sto.

Když centrum vzniká, má slíbené peníze na 18 měsíců. „Co se stane potom, zatím nikdo neví. Jedná se, jak to bude dál. První centrum v Bohnicích funguje už přes tři roky a je ztrátové. Financuje ho ze svého rozpočtu bohnická nemocnice,“ říká Pastucha.

Švédský vzor

Centra poskytují takzvanou sekundární péči, tedy péči o pacienty, kteří prošli léčebnou nebo zařízením krizové intervence, jež je dostalo z nejhoršího. V prevenci sebevražd je právě sekundární péče klíčová, protože cílí na nejrizikovější skupinu. Dokazují to případy ze zahraničí, kde nová česká pracoviště hledají inspiraci.

Jako vzor slouží Švédsko. V 60. letech tu bylo nejvíce sebevražd na 100 tisíc obyvatel z celé západní Evropy. Teď už se nevymyká evropskému průměru. V roce 2008 švédská vláda prosadila preventivní program, který odborníci navrhovali už od poloviny 90. let. Sekundární péče o propuštěné psychiatrické pacienty je jeho nejdůležitější součástí.

„Úspěch spočívá v tom, že program je komplexní a stát na něj dává peníze. Funguje ve skutečném světě, nezůstává jen na papíře,“ říká Vladimir Caroli ze švédského Národního centra pro výzkum sebevražd a prevence duševního zdraví.

Ve Švédsku tedy vláda vyslyšela odborníky a na řešení problému dala peníze a pomohla vytvořit systém preventivní péče, který se lidem věnuje. Sebevražedné myšlenky tak mohou lékaři včas odhalit a pacientovi pomoci. Vznikají nízkoprahová centra a jsou blíže těm, kteří to nejvíce potřebují.

Všechny sebevrahy nezachráníme

Ani vznikající centra v Česku se však nedostanou ke všem, kteří jejich pomoc potřebují. Lidé o nich zatím neví. Zaměstnanci center svoje klienty aktivně hledají, navštěvují lůžková oddělení psychiatrických nemocnic a zjišťují, kdo k nim podle diagnózy spadá. Začínají s nimi navazovat spolupráci ještě před jejich propuštěním.

„Musíme sami sebe hodně prezentovat a prodávat se. Nemáme ale vlastní PR oddělení,“ vysvětluje problém Pastucha.

Problémy mají všude po republice. Už dva roky funguje centrum i v Chomutově, jeho pracovníci však stále bojují, aby k nim psychiatři své pacienty směrovali. Tisknou letáky a nosí je do ambulancí, na úřady, připomínají se a klienty v ordinacích doslova loví.

Ne všichni pacienti, kteří se do léčebny dostali po pokusu o sebevraždu, mohou navíc do center docházet. Nová pracoviště jsou výhradně pro pacienty s vážnými duševními poruchami, především s depresí a schizofrenií. Pokud je někdo hospitalizován po pokusu o sebevraždu z důvodu těžké životní situace, po propuštění mu lékaři doporučí psychoterapii. Do centra se nedostane.

#Nejsisám