„Nejprve jsem ztratil práci ve firmě, kde jsem dělal deset let na dobré pozici a za velmi dobrý plat. Pomlouval mě kolega, psal o mně anonymní dopisy šéfům a začal špehovat moji rodinu. Nebylo to tehdy trestné, nemohl jsem s tím nic udělat. Propukly u mě deprese, došel jsem k přesvědčení, že jsem nejhorší člověk na světě," vzpomíná pětapadesátiletý Pavel, co ho přivedlo k úvahám o sebevraždě.

Mezi lidmi, kteří od úvah dojdou až k tomu, že si život skutečně vezmou, je v Česku čtyřikrát více mužů než žen. Ve světě je to podobné, například v Austrálii představuje sebevražda nejčastější příčinu smrti u mužů do 45 let.

„Přestal jsem si rozumět s rodinou, nemohl jsem najít nové zaměstnání a na svém žebříčku hodnot jsem klesal ke dnu. Nechtěl jsem být na světě a přišel první pokus. Zachránila mě prozřetelnost, ale já to bral jako zklamání," vypráví Pavel, jak se jeho krize prohlubovala.

Přidal se k těm, kteří se snaží zabít. V Česku končí nejčastěji oběšením, otravou nebo skokem z mostu či pod vlak. Muži se navíc nebojí použít střelnou zbraň.

„Našel jsem si novou práci, ale pocity vlastní zbytečnosti a neužitečnosti se opakovaly, nechtěl jsem se dál potýkat s depresí. Následoval druhý pokus. Ale jak jsem k ničemu, zkazil jsem i ten," popisuje Pavel. Jeho identitu redakce zná, protože chtěl ale zůstat v anonymitě, uvádí jméno změněné.

O svých potížích teď mluví, a odborníci, ke kterým dochází, mu proto mohou lépe pomoci. Právě to, že muži uzavírají své problémy v sobě a nepromluví o nich s rodinou ani přáteli, znamená pro pomoc zásadní překážku.

O život se v Česku ročně připraví zhruba 1500 lidí. Znamená to v přepočtu čtyři sebevraždy za den, což je lehce nad průměrem Evropské unie. Světová zdravotnická organizace přitom varuje, že evropský region je v počtu sebevražd nejhorší na světě.

Česku zatím chybí způsob, jak problému předcházet, jak podchytit lidi, kteří o sebevraždě uvažují, a jak jim pomoci. I přesto, že v mnoha západních zemích existují preventivní opatření, která mohou sloužit za příklad.

Odhalí se jen minimum pokusů

Experti navíc varují, že statistiky o sebevraždách v Česku nejsou úplně přesné. Skutečná čísla jsou podle nich vyšší. Odhalit nepodařený pokus bývá nemožné, pokud ho člověk sám nepřizná.

Často se smrt nebo i nepodařený pokus schovají za nehodu. Typickým příkladem jsou havárie v autě nebo na motorce, takové momenty se často považují za nešťastnou náhodu. U starších lidí pak sebevraždy mohou vypadat jako přirozené úmrtí.

„Mnohokrát jsem od chlapů slyšela věty jako ‚Víte, jak jsem tehdy rozflákal auto a nic se mi nestalo, to nebyla nehoda, já to chtěl skončit'," vypráví psychoterapeutka Olga Havránková, která se věnuje klientům se sebevražednými sklony a na Karlově univerzitě učí krizovou intervenci. „Myslím si, že polovina nebo minimálně třetina sebevražd se vůbec nepozná," uvádí.

Chlapi drží, až to nevydrží

Psychologické a sociologické studie uvádějí, že na velkém počtu mužských sebevražd se podílí i zaběhnuté vnímání společenské role mužů. Ty bere veřejnost jako fyzicky a duševně silnější než ženy. Psychické potíže proto muži často berou jako nežádoucí slabost.

„Chlapi drží a tvrdí, že je všechno v pořádku, až to nevydrží," tvrdí psychoterapeut Martin Jára, spoluzakladatel organizace Liga otevřených mužů (LOM), který se specializuje právě na pomoc mužům. To přitom není běžná věc. Psychiatrická ani terapeutická péče se nerozděluje podle toho, zda je klient muž, nebo žena. Jára má dlouholeté zkušenosti s mužskými klienty a říká, že řada z nich si raději promluví s ním než s terapeutkou, která je žena. Přestože to nemusí platit vždycky.

Mužům také podle něj chybí pevnější záchranná síť. Na rozdíl od žen, které mají obvykle širší okruh blízkých přátel a udržují s nimi bližší vztahy. Přátelé je pak v těžkých chvílích mohou podpořit. Když se člověk včas svěří někomu blízkému, může rychleji dostat pomoc a jeho psychické potíže se dají lépe řešit. Odborníci upozorňují, že příznaky deprese se častěji objevují právě tam, kde chybí blízké vztahy mezi lidmi.

Jak důležité jsou blízké vztahy, ví i třiadvacetiletý Petr. Několik let trpí depresemi a o sebevraždu se pokusil už třikrát. I jeho skutečnou identitu redakce zná. „Nemít kamarády, už jsem si to asi dávno hodil," říká.

„Nemyslím tím lidi, se kterými se jdete ožrat v pátek po práci, ale přátele, kteří vycítí, že s vámi něco není v pohodě, a pomůžou," vysvětluje, co má na mysli. „Dostrkají vás na terapie a pohlídají vás. Stačí čas od času zpráva na Messengeru: Žiješ? Jseš v pohodě? I zdánlivě malé věci pomáhají."

Strach ze selhání

Příčiny vysokého počtu mužských sebevražd se pokusila zmapovat charitativní organizace Samaritans, která ve Velké Británii provozuje tísňovou linku. Vydala studii zaměřenou na to, čím se jejich místo ve společnosti liší od žen.

Stresující pro muže bývá už tradiční pojetí maskulinity, tedy chování a schopností, které mají podle společenských norem splňovat. Musí podle nich především vydělávat dost peněz, aby zajistili rodinu. Pokud se dostanou do situace, kdy to nesplňují – třeba když přijdou o práci –, mohou to brát jako selhání.

Často také řeší stres fyzickou námahou. Místo aby vyhledali pomoc, zkouší si vyčistit hlavu třeba sportem. Nadměrný stres projevují také agresí nebo sáhnou po alkoholu. V opilosti pak častěji přicházejí myšlenky na sebevraždu. Existuje také řada studií, které dokazují, že právě alkohol vede k radikálnějším metodám, jak se usmrtit.

Muži mívají větší problém s tím, jak se otevřít a se svým trápením se svěřit ostatním. Hůře zpracovávají emoce a neumějí o nich mluvit. Podle Samaritans se těžko vyrovnávají s krizovými situacemi, jako je například rozvod.

Změnit názor veřejnosti

Vyhledat odbornou pomoc se v případě krize muži často bojí, protože nechtějí vypadat jako slaboši, kteří si s potížemi nedovedou poradit. Za myšlenky na sebevraždu se stydí.

„Naše společnost vnímá sebevrahy hodně negativně. Pro většinu lidí jsou to buď srabi, sobci, nebo blázni. Člověk má proto strach, že ho přiznání k sebevražedným myšlenkám nějak označkuje," říká psychoterapeutka Olga Havránková.

Podobně jako jiní experti upozorňuje na to, že se psychické problémy berou v Česku jako tabu. Nemluví se o nich a to je problém. Jeho odbourání by znamenalo první krok k tomu, jak počty sebevrahů snížit. Člověk se nesmí bát říct si o pomoc.

Přitom právě to je důležité. Pokud dotyčný nechce, k návštěvě odborníka ho nikdo nemůže nutit. Motivace k tomu, něco se sebou udělat, je pro úspěšnou léčbu klíčová, upozorňuje Petr Winkler z Národního ústavu duševního zdraví. V Česku se to ale příliš neřeší.

Existují sice krizová centra, kam se lidé mohou obrátit, tam ale lidé volají a docházejí až v poslední chvíli, kdy už jsou zoufalí. Chybí prevence. Kdyby existovala lepší osvěta, lidé by si problémy, na které sami nestačí, uvědomili včas. Pomoc by tak měli šanci vyhledat dřív.

Úspěšné řešení ve Švédsku

Příklady ze zahraničí ukazují, že lépe chránit lidi od sebevražd možné je. Osvědčuje se prevence, péče zaměřená cíleně na lidi se sebevražednými sklony nebo třeba účinnější zabezpečení na místech, která si tito lidé k usmrcení vybírají.

Příkladem může být Švédsko. V 60. letech stálo na předních příčkách světového žebříčku v počtu sebevražd na sto tisíc obyvatel. Pak se rozhodlo zavést nový systém prevence, lidí, kteří si sáhnou na život, výrazně ubylo, a dnes se země nijak nevymyká evropskému průměru.

V Česku se prevence teprve rozbíhá. Kromě krizových linek a bezprahových center vznikají i centra duševního zdraví zaměřená na psychicky nemocné lidi, u nichž hrozí vysoké riziko, že spáchají sebevraždu. Vědci v Národním ústavu duševního zdraví dávají dohromady strategický plán na prevenci sebevražd. Inspirují se odbornými studiemi i příklady ze zemí, které takový plán už mají. Národní plán na prevenci sebevražd, jak se dokument jmenuje, má být hotov do konce letošního roku.

#Nejsisám