Do voleb zbývá přesně týden. O čem budou? Obvykle přemýšlíme komu, které straně dáme hlas. Případně kterého politika zakroužkuje. Tento výběr úzce souvisí s otázkou, jaké je téma předčasných voleb? Čím byly vyvolány? Nebo jinak: co dnes v české politice představuje největší problémy? Po zodpovězení těchto otázek se lépe pátrá, komu dát hlas. I když letos mnohem snazší rozhodnutí bude komu hlas nedat.
Filosof Václav Bělohradský napsal esej, jež se jmenuje Téma těchto voleb. Najdeme tam: „Tím tématem je otázka, proč volby v českém politickém systému nic neřeší, jen se dále míjejí s osou lib-lab, s tradičním střídáním vlády demokratické levice a demokratické pravice." O kousek dál: „Osa lib-lab se v Evropě láme, protože už dlouho přináší jen pokračování statu quo pod jinou značkou, ať volby dopadnou jakkoli, změnu nepřinesou. Chodí k nim stále méně lidí a ti, kdo přijdou, volí strany, které se vyhlašují za nestrany, mají silné místní kořeny a antipolitické spíše než politické lídry."
Ty věty znepokojují: nejsme v tom sami, nejen u nás se původní model politiky jakoby vyžívá.
Bělohradský píše o „sajratu" a o „vymetačích sajrajtu", tedy o politicích, které lidi volí v bláhové naději, že budou schopni věci zlepšit. „Ten sajrajt není politický, ale občanský problém, politici ho odstranit nemohou, je s námi od počátku... vzniká v každému prostředí," píše filosof.
Lib-lab střídání nefunguje
Bělohradský tvrdí, že střídání levice-pravice už nefunguje. U nás to platí dvojnásob, neboť volby v roce 2010 vyhrála ČSSD, získala ovšem málo hlasů a k vládnutí se vůbec nedostala. Taky díky dvěma novým stranám - nové pravici (TOP 09) a nové populistické straně, což byly Bártovy Věci veřejné.
Nevystřídání levice a pravice pomohlo tomu, že mafie navázané na strany více zakořenily, kmotři a další velcí ovlivňovači politiky vybudovali hlubší a pevnější vazby. Je přece jen pohodlnější pěstovat si kontakty ve stejné straně, než muset přejít na druhou stranu, vydat se opačným směrem. Trvá to. Navíc se může stát, že ta druhá strana chce předvést, jak byli předchůdci nemravní a zkorumpovaní a přeběhlíky nevezme.
Pravdu má Bělohradský v tom, že lidé touží po „vymetači sajrajtu", který by problémy vyřešil za ně. To byla velká výhoda Zemana v prezidentské volbě. A ze stejného důvodu byly v roce 2010 úspěšné Věci veřejné. Letos mají vymetačské následovníky: Andrej Babiš, Tomio Okamura.
Sedí ale i to, že u nás tak docela nefunguje střídání levice a pravice. Před třemi roky se sice obě ty polarity nevystřídaly, ale vidíme to v krajích. Kraje ovládá levice, zatímco vládu držel pseudopravicový slepenec. V krajích, v krajských „vládách", najdeme v maličko menším rozměru ty samé problémy, které tolik vadí ve vládě: korupce, cinknuté státní (krajské) zakázky. V tomto smyslu je fascinující sledovat proces s Davidem Rathem, Kateřinou Pancovou a dalšími, kde se obnažuje celý ten podvodný, mazaný, skandální systém. Víme všichni, že nejde jen o exhejtmana Ratha, Pancovou, Metrostav atd.
Blížíme se ke smyslu těchto voleb. K jejich tématu. K tomu, co tyto předčasné volby vyvolalo. Jednak to bylo dlouhodobé policejní vyšetřování vazeb justice, politiky a kmotrů (odvíjené od náměstka vrchního státního zástupce v Praze Libora Grygárka a jeho podezřelých kontaktů). Dále šlo o roli Úřadu vlády, premiéra Nečase, jeho šéfky kabinetu a milenky Jany Nagyové, ale i ministrů, náměstků, lobbistů a dalších osob. To je téma mimo lib-lab střídání. Téma zažrané v celé české politice, téma, které ji prostoupilo, do hloubky zasáhlo.
Ubývá demokracie
S neustálými skandály ve veřejné sféře souvisí i pocit, velmi reálný a silný pocit, že ubývá demokracie. Jakápak demokracie, když se člověk nedovolá práva? Když se ví, že v policii na vysokém postu sedí člověk s majetky, které nemohl legálně získat, a nic se neděje? Když politickou stranu vede člověk, který je úzce spojen se známým českým kmotrem? Jakápak demokracie, když je lídr nové prezidentské strany vysmívá novinářům, kteří se ho ptají na financování kampaně? Ještě byste se nám v tom šťourali! Ještě byste nám sponzory plašili!
Po všech těch polistopadových malérech, tedy malérech v systému, který vystřídal totalitu a není dokonalý, začínají bodovat „silní jedinci", kteří se s nějakou demokracií moc nemažou. Není to pro ně téma. Všecko vidí jednoduše. Dobrý příklad je Tomio Oakmura: vše vyřeší přímá demokracie. Být po jeho, žijeme v neustálých plebiscitech, v neustálém odvolávání politiků a rušení nepohodlných zákonů. Nikde na světě to tak nefunguje, ale to je maličkost. Nebo Babiš, který tvrdí, že nespolupracoval s StB, ale Slovenský Ústav paměti má dokumenty, které jeho spolupráci s komunistickou tajnou policií popisují.
Ubývání demokracie (nebo spíš její nedokonalost) nevyřešíme tím, že si zvolíme nedemokratické nebo málo demokratické strany. Stav tím jen zhoršíme.
Nejsilnější téma vládnutí je ovšem sociální. Když na chvíli zapomeneme všechny ty skandály a maléry, Ratha, Nagyovou, Grygárka, Janouška, Béma, Rittiga atd. dostaneme se k tomu, jak minulý kabinet vládl. Nečas nerozhazoval (když pomineme stamiliony či miliardy korun, které tekly třeba z Lesů ČR a jiných státních či polostátních firem), šetřil, ale zároveň byla jeho vláda sociálně nešetrná. Krutá vůči nejslabším. Silným tématem voleb je jakási pomsta za minulé tvrdé vládní kroky. A toto téma se vejde do lib-lab střídání.
Neprůhledné nebrat
Pokud volit, pak jedině strany, které udržují demokratické mechanismy, které vnímají jako malér nabourávání těchto mechanismů (třeba „velrybářství" neboli umělé vyrábění zaplacených členů regionálních buněk stran). Které se těmto temným metodám brání, nebo se v nich vůbec nepěstují.
Ochrana demokracie je důležitější než programy stran. Do programu si každý nacpe, co chce, většina partají se v kampani bez uzardění chová populisticky.
Bělohradský píše, že střídání vlád u nás „nic neřeší". - Je to naše chyba, my tvrdošíjně volíme ty samé politiky, čeští voliči dali v minulých i předminulých sněmovních volbách hodně hlasů ódeesce, ačkoli věděli, že je to strana prohnilá, neměnící se. V roce 2010 stačilo do čela vystrčit Petra Nečase a šup, hlasy se už zase hrnuly. Český volič „svou" stranu navíc nekontroluje, neumí to, nezajímá se o ni. Stačí mu nadávat.
Tématem předčasných voleb je také neprůhlednost. Celý ten podivný systém státních zakázek, ve kterém je možné nakupovat letadla mnohem dráž než v jiných zemích, neboť jejich cenu prý nelze určit (Kalousek)! Ve kterém je možné pronajmout stíhačky a inkasovat za to bokem stamiliony (gripeny). A ve kterém se tato svinstva nikdy nevyšetřila. Poučná je ostuda se Švýcary: oni za pár měsíců v kauze MUS vyřešili to, s čím naše justice a policie nehnula za desetiletí. - Chceme být jako Švýcaři? Pak nezapomeňme, že Švýcarsko je echt demokratická země.
Základní otázky před volbami? Volím stranu, která ctí demokratické principy? Kde jsou její zástupci, kandidáti, dosazováni nikoli shora či jinak, ale skutečně voleni? Volím stranu, která má transparentní účetnictví? (Velmi poučné byly předvolební televizní debaty; soudě podle nich, většina stran s penězi do voleb zřejmě tvrdě podvádí a používá černé zdroje.) Netransparentnost znamená, že jsou lídři strany někomu zavázáni a budou mu v budoucnosti nepochybně sloužit.
Bělohradský: Dočkáme se? Nevím
Dál: Volím stranu, která se nepodílela na velké státní korupci, nebo se tomu alespoň bránila? Nebo volím stranu, která krade a slibuje mi hory doly? Nebo, nedej bůh, stranu, o které vůbec nic nevím?
Může se snadno stát, že mi z těchto prostých otázek vyplyne: nemám koho volit. Proč bych tedy volil? Nebo dojdu k závěru, že mám komu dát hlas, ale ta strana se v průzkumech ocitá pod pěti procenty odhadovaných hlasů. Proč ji nevolit? Je to jediná cesta, jak jí postrčit do sněmovny.
Bělohradský esej končí takto: „Politickou kulturu ale nelze změnit jen politickými prostředky, je otázkou dlouhého historického vývoje celé společnosti. Dočkáme se? Nevím."
Nejde jen o politické strany, jde i o to, jací jsme my. Znám jednoho středního podnikatele, který teď hlučně nadává na ODS (právem). Ale zároveň mu korupce není cizí. Je to pro něj prostředek, jak získat zakázku. „V nejhorším." Ano, pak ale to nejhorší nastane.
