Volby: Nejde o programy, ale vítězství loveckých družin

Karel Hvížďala
15. 10. 2013 18:00
Chceme-li stav veřejného prostoru pochopit a měnit, musíme začít nepředpojatě myslet.
Foto: Karel Hvížďala

"Prasklina mezi skutečným světem a jeho mediálním obrazem se neustále zvětšuje, což umožňuje zjednodušovat i správu země, tedy politiku jako takovou. Proto již dávno nejde o programy politických stran a o skutečné problémy občanů, ale pouze o vítězství rozličných loveckých družin, které se maskují nějakou prošlou ideologickou ikonou," píše v komentáři k předčasným volbám Karel Hvížďala.

V nadcházejících volbách jsme svědky nového fenoménu: větší počet politických subjektů, které se ucházejí o podíl na moci, nemá vybudovanou stranickou základnu ani nemá jasný volební program a ve veřejném prostoru se prezentuje identifikací s jednou figurou - logem.

Mezi tato hnutí či strany lze počítat ANO 2011 Andreje Babiše, Hlavu vzhůru Jany Bobošíkové a Úsvit přímé demokracie Tomia Okamury a do jisté míry Stranu práv občanů - Zemanovce, která sice stranickou strukturu má vybudovanou, ale její straníci chtějí být jen apoštolové svého guru.

Otázka, na kterou se pokusím odpovědět, zní: O čem tento fenomén svědčí a co o nás vypovídá?

Poslední kulturní zlom v naší civilizaci se odehrál skoro ve stejnou dobu, kdy u nás padla vládnoucí nenormalita: alfabetická kultura zvítězila ve veřejném prostoru nad ikonickou kulturou. Svět, který nás obklopuje, je stále komplexnější, složitější, propojenější, zatímco způsob komunikace v tomto světě je zvláště u nás, kde prakticky neexistuje prestižní deník evropského formátu či řádná veřejnoprávní média, čím dál triviálnější.

Chladný jazyk analýzy a práva je nahrazen emocionálním jazykem popnovin a bulváru, který neumožňuje kompromis a dohodu. Prasklina mezi skutečným světem a jeho mediálním obrazem se proto neustále zvětšuje, což umožňuje zjednodušovat i správu země, tedy politiku jako takovou. Proto již dávno nejde o programy politických stran a o skutečné problémy občanů, ale pouze o vítězství rozličných loveckých družin, které se maskují nějakou prošlou ideologickou ikonou. Na ničem se nelze dohodnout, protože, říká Václav Bělohradský, rozdíl mezi tím, co se bere jako dané, a tím, o čem se musí diskutovat, se vyčerpal.

Jenže právě proto v této době i na nás dopadly tak snadno a bez většího odporu tři krize: morální krize naleptala solidaritu a lidské vztahy, institucionální krize zničila rovnost šancí i rovnost před zákonem a ekonomická krize, která nastartovala v roce 2008, připravila většinu občanů o svobodu: nezanedbatelná část lidí již vzdala závazně žitý život, který je vždy spojen s rizikem, a zase jen přežívá. Náš stát se privatizoval a finance se staly jediným zdrojem moci: koupit si lze skoro všechno.

Chceme-li zkoumat stav veřejného prostoru po roce 1989 v České republice, musíme se zaměřit na aktéry, kteří ho spoluvytvářeli a spoluvytváří, a to jsou nejvýraznější politici.

Václav Havel redukoval posttotalitní zmatek na morální problém a nebyl schopen ho přenést do praktické politiky.
Václav Havel redukoval posttotalitní zmatek na morální problém a nebyl schopen ho přenést do praktické politiky. | Foto: ČTK

Revoluční euforie, která zavládla po listopadu 1989 a byla charakterizována postavou sebevědomého disidenta a bývalého vězně Václava Havla a heslem „Zpátky do Evropy", někdy po volbách v roce 1992 vyprchala. Havel redukoval posttotalitní zmatek na morální problém a nebyl schopen ho přenést do praktické politiky.

Poté Václav Klaus, vyšlý ze závětří Prognostického ústavu, jako premiér začal vyhlašovat, že Česká republika bude ekonomickou štikou Evropy, ale místo toho tu zavedl korupční bankovní systém v domnění, že neviditelná ruka trhu vše sama časem vyřeší. Toto období fantazírování skončilo rozštěpením ODS v roce 1997.

V letech 1998 až 2002 se ujal funkce premiéra Miloš Zeman a nastalo období, které bychom mohli s trochou nadsázky nazvat „druhou normalizací", vznikla opozičně-smluvní Konsolidační agentura, která se stala novou korupční centrálou - zasahovala do bankrotů i do veřejných zakázek, převzala roli bank, které byly konečně (absurdně právě sociálnědemokratickou vládou) privatizovány.

Po zvolení Miloše Zemana prezidentem v roce 2013 „druhá normalizace", zdá se, pokračuje, protože stejně jako po letech 1945, 1948, 1968, tak i po roce 1989 se většina skutečně hodně bohatých lidí zmocnila majetku podvody, jak právě v těchto dnech dokázal švýcarský soud v případě Mostecké uhelné společnosti. V meziobdobí se ve funkci premiéra vystřídalo sedm osob, ale ani jedna z nich nepředstavovala či nepředstavuje nějakou výraznou politickou osobnost, takže je lze pominout.

Snad proto si můžeme dovolit říci, že veřejný prostor v České republice v posledních dvaceti letech ovlivnily převážně tři silné figury, tři ikony, tři loga, při jejichž spatření se nám v mozku nastaví automaticky nějaká předem prefabrikovaná instantní škála pocitů, což ironicky připomenul titul Respektu č. 29/2013: Kalousek hodný, Zeman zlý a ošklivý. Jak napsala Naomi Kleinová v knize Bez loga: „Kdyby Američané začali najednou sami myslet (a nepodléhali moci loga), otřáslo by to celou Wall Street (zhroutil by se byznys jako v roce 1954)."

Dnes totéž platí i o politickém provozu. Chceme-li stav veřejného prostoru v posledních více než dvaceti letech pochopit a začít měnit, musíme začít o něm přemýšlet. Proto bychom se nejprve měli vymanit z uhranutí ikonami, začít nepředpojatě myslet a pokusit se vymodelovat, jaké osoby se za těmito ikonami, které známe z televize a které olizujeme na známkách, skrývají. Teprve tímto rastrem, který rozbije alespoň částečně triviální ikonizaci veřejného prostoru, se můžeme podívat ostřeji na obrysy událostí těchto dvou dekád a modelovat i problémy současnosti.

Zatím se nám to ale nevede. Místo analýzy toho, co se skrývá za ikonami, které dlouhodobě náš veřejný prostor ovládají a maskují skutečnost, abychom opakování trivializace zamezili, jsme bez odporu umožnili, aby s tímto zjednodušujícím modelem pracovaly i další politické subjekty. A některé z nich se zřejmě dostanou i do parlamentu.

Přes zkušenosti s Věcmi veřejnými (či s tím, co právě v těchto dnech předvádí v Rakousku Team Stronach) jsme dovolili, aby se nad námi past zacvakla. Nemáme se ale na koho vymlouvat. Za pokračující trivializační ikonizaci veřejného prostoru, který otevírá ještě větší prostor pro manipulaci, si můžeme sami: a nejen občané, ale i my novináři, protože v kritice jsme nedůslední.

 

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám, prosím, vědět prostřednictvím kontaktního formuláře. Děkujeme!

Právě se děje

před 41 minutami

Hlavní soutěž filmového festivalu Febiofest vyhrál švédský film Charter režisérky Amandy Kernellové o matce hledající cestu ke svým dětem

před 1 hodinou

Platforma Rekonstrukce státu ocenila 21 politiků za boj s korupcí, vyzdvihla Michálka

Platforma Rekonstrukce státu ve čtvrtek ocenila 21 politiků, kteří se podle ní v končícím volebním období nejvíce zasloužili o prosazování protikorupčních zákonů v Parlamentu. Vyzdvihla zejména zásluhy poslance Jakuba Michálka (Piráti), dále pak Marka Výborného (KDU-ČSL) a Ondřeje Profanta (Piráti). Sdělila to ve čtvrtek mluvčí platformy Eva Hromádková.

Ocenění "Dělník protikorupční legislativy" udělila Rekonstrukce státu celkem devíti zástupcům Pirátské strany, třem lidovcům, dvěma Starostům a nezávislým, dvěma poslancům vládního hnutí ANO a jedné poslankyni vládní ČSSD, dále dvěma zástupcům ODS, jedné člence TOP 09 a jednomu senátorovi za klub SEN 21 a Pirátů.

„Poslancem, který za poslední čtyři roky nejvíce podporoval protikorupční opatření, je Jakub Michálek z Pirátské strany. Zasloužil se zejména o vylepšení nominačního zákona, zavedení informačního příkazu a aktivně usiloval o schválení novely zákona o státním zastupitelství," uvedla platforma.

Výborný podle Rekonstrukce státu vedle podpory řady důležitých opatření dlouhodobě bojoval za reformu exekucí, kterou Sněmovna schválila na začátku letošního léta. Profant zase prosazoval zejména přístup k informacím a digitalizaci.

Zdroj: ČTK
Další zprávy