Tento komentář Martina Fendrycha vyšel 31.12. v internetovém deníku Insider (www.denikinsider.cz).
Máme za sebou rok, který tekl. Události se slévaly jedna do druhé. Žijeme v tekuté realitě, v řece, která nás unáší. Všechno se urychluje, nebrzdíme. Kudy poteče, kam se rozlije, kam nás bude unášet rok 2014?
Rok 2013 přinesl tři základní změny. Nenápadně se mění politický systém, ve kterém žijeme. Zatímco klasická parlamentní demokracie se vyznačuje nedůvěrou k „silné ruce", k silným personám, u nás platí přesně opačný trend. Lidé se bezhlavě zamilovávají do obličejů výrazných mužů. Ženy stále netáhnou, ani v tom nejsme moderní demokracií. Jsou tak dobré do kalendáře, jak je použily před pár lety Věci veřejné. Ale vést třeba ČSSD? Ani náhodou. Vést nové hnutí jako je Ano nebo Úsvit? U nás ne. A toto se nezmění ani příští rok. Nestaneme se společností, která uznává ženu jako zcela rovnoprávnou. Bohužel.
ANO Babiš a NE Zeman
Rok 2013 byl rokem Miloše Zemana. Kdo okupuje čtrnáctku? Nejhlučnější, nejvíc vidět a slyšet je teď Andrej Babiš. V nastávajícím roce se bude o prvenství tahat Zeman s Babišem. Předseda ANO je mladší a v „ajfru". Prezident se pere s chorobami, se závislostmi, utrpěl těžké porážky. Ale nepodceňujme ho, je uhněten z politické hmoty, má obrovské zkušenosti se zákulisní politikou, je jedním ze dvou hlavních tvůrců dnešního systému. Druhým je Václav Klaus. Ten se v roce 2014 nejspíš pokusí o politický návrat.
Zeman se nedá levně, bude se rvát o vliv, o to, aby on rozhodoval, ne Babiš, ne vláda. Je prakticky jisté, že se ti dva, ANO Babiš a NE Zeman (NE proto, že on rozhodně nefandí vládě Bohuslava Sobotky) pokusí o nějakou společnou dohodu. Zvlášť prezident majitele a stvořitele Agrofertu potřebuje. Bez silného vlivu v parlamentu je vyřízený. Nezbývá mu než škodit, brzdit, házet klacky pod nohy nepřátelům (Bohuslav Sobotka, Lubomír Zaorálek, Jiří Dienstbier junior, Vladimír Špidla a mnozí další).
Jenomže dlouho trvající škůdcovství se lidu protiví. Zemanovi už to došlo. Ve svém komickém „vánočním poselství" se zuby nehty snažil vypadat jako tvůrce pokoje, jako český mudrc z lidu. Skoro na kolenou prosí „dolních deset milionů", jak on říká svým 2 717 405 voličům, kteří mu v lednu 2013 dali hlas, ať od něj proboha neodcházejí. Ví, že se nemůže chovat k Sobotkovi, jako se choval k Nečasovi. Bude to pro něj těžké, protože Nečas mu byl volný, kdežto se Sobotkou má nevyřízené, deset let staré účtování.
Zeman nechce silnou vládu, to je axiom. Silná vláda = slabý prezident. Přesto čekejme, že ji v lednu nebude moc dusit. Počká si. Nejspíš udělá nějaký tichý kšeft se Sobotkou a Babišem, koho do kabinetu pustí a koho ne. S předsedou ČSSD nepovede otevřenou válku jako dosud. Zahájí válku partyzánskou. Přes své lidi ve Sněmovně, v Senátu, ve vládě, v byznysu, policii, kdekoli.
Muž ve velikém pokušení
Babiš se stane mužem ve velikém pokušení. Jeho preference přerostly sociální demokracii. Věří, že je silnější a silnější. Potřebuje (pro svůj byznys) ovládnout ministerstvo zemědělství. Jeho koaliční kolegové z něj mají strach, bojí se mogula ve vládě. Proto zemědělství ani skrytě neovládl. Ale on to nevzdá, toto bude místo, na které bude nejvíc tlačit. Má v ruce bič - hrozbu dalších předčasných voleb. S těmi lze předsedu ČSSD Sobotku lehce vydírat. Jako vydírali Petra Nečase neustálou hrozbou, že padne vláda - nejdřív Vít Bárta (Věci veřejné), po něm Karolína Peake (LIDEM).
Rok 2014 nebude rokem Sobotky. Předseda sociálních demokratů bude vojákem ve trojím ohni: hradním, babišovském a v palbě svých oponentů uvnitř ČSSD. Ve vlastní straně má silnou opozici. Sice zdánlivě převálcoval Michala Haška a Jeronýma Tejce, ale Zemanovy nástroje zůstaly sedět v poslaneckých lavicích spolu s dalšími. Politika bude nepochybně dál připomínat bitvu na Bílé Hoře.
Jaký rok ale mohou čekat jiné skupiny než politici? Co čeká nás ostatní? Změní se režim, ve kterém žijeme? Omezíme ještě víc svoji nedokonalou demokracii? Dovolíme to? Necháme stát kráčet ke změně ve firmu? Podpoříme Českou Agrofertskou republiku? Čekají nás troje volby: do europarlamentu (do té „distant democracy"), do Senátu a komunální volby, včetně těch pražských. Můžeme ukázat, jak si svoji budoucnost představujeme. Jestli jako babišovsko-okamurovskou, nebo zemanovskou, či tu obyčejnou, těžkopádnou, ale zaručenou, tedy parlamentní.
Vyhlídky rodin v ghettech
Co čeká na rodiny v ghettech? Na muže a ženy bez práce, bez slušného bydlení, bez výhledu? Nečasova vláda dokázala jasně říct, že neustoupí neonacistům, rasistům, lidem, kteří chtějí ty nejchudší zastrašit. Policie v tomto duchu poslední roky pracovala. Trend nekooperace s nácky, nezavírání očí před jejich kousky, zřejmě neskončí, doufejme, že neskončí. Ustupovat hnědým je let do pekel.
Sociální demokracie, která přece jen vyhrála volby, má kvalitní program a jasnou představu, jak těm nejbídnějším a nejopovrhovanějším (nesnášeným) pomoct. V cestě jí stojí několik překážek: odmítání většinové společnosti, která si v lidech v ghettech začíná nacházet snadné cíle. Premiér Sobotka (Zeman ho snad jmenuje) také nebude mít dost peněz na všecko, co plánuje dělat. Na asistenty pro romské děti, na pořádkovou policii v sociálně vyloučených oblastech, která by tam nesmlouvavě udržovala pořádek, na začleňovací programy a vytváření míst pro lidi bez vzdělání, na okraji.
Bylo by skvělé, kdyby v roce 2014 vláda posílila kroky Nečasovy a Topolánkovy vlády, které se sociálně vyloučenými oblastmi začaly soustavně pracovat. Nemůžeme ovšem čekat, že ghetta rychle zmizí. Jejich počet ještě nejspíš nějakou dobu poroste. Ale vklady Sobotkovy vlády (pokud vznikne) budou klíčové. Měla by vytvořit novou mapu sociálně vyloučených oblastí a začít v nich profesionálně pomáhat.
Sociálně vyloučené církve
S obavami hledí do budoucnosti důchodci. V minulých letech se stali bitou skupinou, velmi velkou bitou skupinou. Mají obecně málo peněz, ale museli vydávat víc na lékaře, léky, jídlo, na všechno. A zase: vláda nemá peníze a sliby penzisty nenakrmí. Lepší to nebude, snad tedy ne aspoň horší; tady ČSSD hraje o svoji budoucnost.
Nepěkné vyhlídky mají církve. Staly se „veřejnými viníky". Neprávem. Společensky jsou dnes na stejné úrovni jako lidé z ghett: odmítané, nemilované, nesnášené (nepřizpůsobivé). Házíme na ně naše maléry. Navracení ukradených majetků místní lidé - i úředníci a zástupci státu - často nepřejí. Lid (za pomoci podobně naladěných médií) bude hledat každou církevní chybičku. Jediný možný postoj církví: kašlat na to. Dělat svou práci - kázat a pomáhat.
Co čeká policii? I ona se stala otloukánkem. Částečně vlastní vinou - léta nedělala svoji práci. Léta přežívala se zavřenýma očima a ušima zalitýma voskem. Když se ke své práci dnes občas vrátí, lidé jí moc nedůvěřují. V roce 2014 by protimafiánská složka (ÚOOZ) a státní zástupci v čele s Ivo Ištvanem měli dokázat, že v Nagy-gate nesáhli vedle. Že se nenechají zastrašit. Že mají důkazy a obviní kmotry, mafiány a s nimi spojené politiky. Pokud se toto neodehraje, klientelismus a korupce u nás ještě víc nabobtná.
Policie se na konci roku 2013 vydala velmi pochybnou cestou, když zveřejnila video ze zatčení Jany Nagyové-Nečasové. Je to policejní materiál, který nepatří do televize. Úplně stejně odpuzují věčné „úniky" policejních odposlechů. Kéž by toto skončilo. Ale jak by mohlo, když díky ministrovi vnitra Martinu Pecinovi policie ani neví, kdo jí velí?
Dovolí si to, co jim dovolíme
Na podporu dlouho a marně čekají čeští vědci a učitelé. Věda (především pro budoucnost velmi důležitý základní výzkum), dostala na konci roku 2013 opět kopanec, stejně jako učitelé. Sněmovna (už ta nově zvolená, samozřejmě) nepřijala pozměňovací návrhy, které měly posílit financování vědy a výzkumu a navýšit platy učitelů. To je zlý příslib pro rok 2014: vědci a kantoři, polibte nám šos. Chceme být „vzdělanostní společností", ale už léta jen na papíře.
Co víme jistě? V roce 2014 žádný Mesiáš nepřijde (už přišel a stejně nebyl přijat, říkají křesťané). Není a nebude to ani Babiš, ani Zeman, ale ani Okamura nebo Sobotka. Politici si dovolí to, co jim dovolíme. Byl by to dobrý rok, kdybychom se nenechali unášet proudem, kdybychom se silně, beze strachu bouřili, kdybychom si hlídali svá práva a svobody. Jenže na to musíme být společností občanskou a duchovní, ne společností, jež otročí obrům na hliněných, opileckých či mesiášských nohou a uspokojuje se konzumem.
