Na český trh přichází žhavá novinka, dánské hi-tech kuřácké skříně (Smoke Cabins). Nejsou určené ani tak kuřákům, jako spíš zaměstnavatelům, kteří do nich nebohé nikotinisty mohou zavírat přímo na pracovišti, aby nemrhali pracovní dobou přesunem do kuřácké zóny na čerstvém vzduchu.

Kouřit budou stejně - ba spíš ještě víc, když bude kuřárna takhle po ruce (což některým, pravda, může vyhovovat). A další důmyslné zařízení, dejme tomu na bázi plynové masky, které by je donutilo popotahovat z cigarety rychleji, zatím v nabídce není.

Základní cena kuřáckého kutlochu je 200 až 500 tisíc korun; odhad prodejců, že zaměstnanci prokouří 70 až 125 minut denně, se mi zdá přehnaný. Úspora „ztraceného času" je sporná. Že je to poněkud ponižující (skříně mohou být průhledné) a že to neprospívá sociálním interakcím (nekuřák kuřáka nepotká před domem a nedá se s ním do řeči, apod.), je nesporné.

Smoke Cabins by se mohly prodávat pod heslem „Kapitalismu s láskou". Byznys s výrobkem, který má ze zaměstnanců vyždímat víc práce. Příkladné!

Jde o další vývojový stupeň antitabákové evoluce. Určitě je správné, aby se v práci nekouřilo pod nosem nekuřákům. Ukázalo se, že nejjednodušší je vyhlásit za nekuřácké celé budovy. Aha, ale - pozor, objev - oni když kouří, tak nám vlastně nepracují, co dál?

Celé je to černo-bíle pomýlené. Zaměstnanec může i v kuřáckém exilu pracovat (telefonovat, diskutovat, přemýšlet) a stejně tak se může zapřisáhlý nekuřák flákat, tváříc se přitom usilovně pracovně. Hodinová nekuřácká porada může být úplně k ničemu, respektive se při ní vyřeší možná totéž, co za deset minut na stojáka u popelníku. Samozřejmě že to platí spíš v kancelářích, úřadech, redakcích, a ne dejme tomu v nástrojárnách.

Takže se blížíme k jádru věci: Co rozumíme pod slovy „pracovat", „nepracovat", „kuřácká přestávka" nebo pod sugestivním „prokouřená pracovní doba" (prý až pět pracovních dní měsíčně, tomu nevěřím).

Zvykli jsme si, že ekonomika stojí (a padá) s tím, že toho jde co nejvíc změřit a vykázat. Racionalizátoři umí přesně spočítat, za jak dlouho má dělník přeházet kubík písku - vědí, kolik mu trvá úchop, záběr lopatou, švih, zpětný švih, to krát objem jedné lopaty minus pauza na utření potu a jedno napití na deset hodů, je-li venkovní teplota vyšší než 10 stupňů Celsia.

Podle takového mustru - že je možné představit si zaměstnance jako robota nebo kolotoč na pětikorunu - se příliš často odvíjejí i představy o produktivitě práce. I tam, kde to nedává smysl, například v takzvané administrativě (dříve: pracující inteligence), se práce bere jako obrábění od-do, a ne přiměřeně tvůrčí proces.

Nechytejte mě prosím za slovíčko, jistěže třeba paní za přepážkou na poště spíš obrábí, než tvoří. Polemizuju s tupým schématem, že kdo „si pokuřuje" místo toho, aby „hákoval", je v práci horší a udělá míň. To je nesmysl, člověk si přece i při sedavém zaměstnání potřebuje odfrknout, vyčistit si hlavu, protáhnout se a je vedlejší, jestli u toho má v ruce cigaretu, nebo ne.

Kapitalista, který chce ze svých lidí dostat maximum, by rozhodně nesměl zůstat u kuřáků a jejich neřesti. Je například záhodno ověřit, jestli pracovníci u oběda zbytečně nepřežvykují, a pokud ano, nasadit tekutou stravu. Anebo zkontrolovat, na co se večer dívali v televizi, jestli ji včas vypnuli a co případně provozovali potom. Neboť jaký bude druhý den výkon nevyspalého, myšlenkami bloudícího, lelkujícího zaměstnance?

V poslední době jsme svědky různých podob utahování šroubů lidskému chování. Namátkou: Nové zákazy pití alkoholu na veřejnosti. Zátah na growshopy a pěstitele. Masivní kamerizace veřejného prostoru. Střelecký ostrov v Praze revitalizovala radnice tak, že nesmíte šlápnout jinam než na vyznačené cesty. Deportace kuřáků do mobilních ajnclíků do této logiky měřeného pořádku a disciplíny zapadají, bohužel.