Volby se blíží. Země je rozrušená víc a víc, s každým novým extrémním jménem na kandidátkách. Nejvyšší čas to zklidnit a obrátit pozornost do středu. Tam je jistota, tam nebudete nikdy sami, tam se není čeho bát.
Musíme prozkoumat typického Čecha. Voliče i politika Homolku.
Množinu českých voličů do sebe nejlépe vstřebalo město Veselí nad Lužnicí, kde volby už tradičně dopadají víceméně tak jako v celé republice. Kdežto průmět všech politiků, sloučenina jejich vlastností, zrcadlo národa, to všechno bylo objeveno teprve nedávno a pojmenováno: Zdeněk Škromach.
Protože žádný jiný politik si nedovolil uspořádat na YouTube Hovory u bazénku. Jedině Zdeněk Škromach pochopil, „o čem to je". Lidé si chtějí povídat o sandálech s ponožkami, o grilovačkách, taky o vládě a vůbec o tom, co se kolem nás děje a co nás těší i pálí. Dejte jim to a pak jste jedním z nich, navždycky.
Bazének. Sytě modrý. Hlavní rekvizita a Škromachovo poznávací znamení tu plní podobnou roli jako u Churchilla doutník. Je neodmyslitelný.
Věděli jste, že Česko je evropskou velmocí podle počtu zahradních bazénů na sto tisíc obyvatel? Před námi jsou jen Španělé a Francouzi, s nesrovnatelnou výhodou zeměpisných šířek a slunečných dní.
Politický symbol nemohl být zvolen lépe. Pozor, ne (milionářský) bazén, nýbrž (lidový) bazének.
Někdo říká, že Zdeněk Škromach by byl kvalitním představitelem dobrého vojáka Švejka. Také jeho chrup není ideální, v Americe by si s ním v Kongresu ani neškrtl. Ale o to teď nejde. Nesuďme fyzické parametry. Důležitější je, co Škromach reprezentuje, ba přímo vyzařuje: Mě se nemusíte bát, já se taky nebojím. Místo podnět říkám podmět, jsem svůj, jako kuchař Babica. Jako vy.
Nedělejte si násilí. Buďte takoví, jací jste, a naopak, zakládejte si na tom, že je vám to jedno. Buďte přesvědčeni, že jste dobří. Myslete si, že umíte držet příbor, že jediná správná zmrzlina je ta točená a že prvotřídní restaurace se pozná podle toho, že v ní mají koberec. Že na lidském pachu, teplácích a vtipech o blondýnkách není nic špatného.
Čerpejte z toho nekonečné sebevědomí. Z takových věcí se skládá vaše identita.
Klíčový národní rys „zakládání si na něčem", to české lidové snobství, co se tváří jako prostota, výtečně odráží právě Zdeněk Škromach. Promítnout si do něj sebe sama není těžké.
Jedině z toho titulu pak může na Facebooku plkat o sluníčkových dnech a od bazénku vypouštět - kázat - na YouTube příšerné banality: „Když člověk chce, tak toho dosáhne v životě hodně, ale musí chtít. Věřím, že škola je takovým nakopnutím do života, aby člověk vyrazil tím správným směrem. No a pak už to záleží hlavně na něm, jak se dokáže v životě uplatnit."
Povolání politika je ve výzkumech společenské prestiže na samém konci žebříčku. Sekundují mu jen novináři, kněží a uklízečky. Jenže Zdeněk Škromach, to je jiný případ. Není to politik, je to jeden z nás. Je nezničitelný - nemusí nic slibovat, stačí, že je na něm vidět, že nám rozumí. A to tak, že velmi. Ztělesňuje naše hluboké tužby a vášně. Všichni si přece přejeme, aby nás ostatní uznávali. A vidíte, stačí málo.
