V každých volbách se vyšvihne ten, kdo si nejlépe osvojí zájmeno oni. A v rychlých volbách, pokud nás čekají, obzvlášť. Na nějaké propracované programy nebude čas, bude to kampaň výkřiků, emocí a ukazování prstem. Na ně.
Jimi teď nemyslím „nepřizpůsobivé" a jiné sociální nebo národnostní skupiny. Jimi se letos - za poslední čtvrtstoletí v nevídané míře - stávají sami politici (a pro některé i lidé kolem nich: úředníci, poradci, kmotři). Společenská vrstva politiků starších než jedno volební období se stále více stává předmětem sdíleného zhnusení. Ne že by si za to částečně nemohla sama - ale viditelná náruživost, s jakou se jim to stále více lidí chystá natřít, bez toho, aby mezi nimi rozlišovali, je zneklidňující.
Této poptávce vyjde volební kampaň vstříc. Oni se budou muset bránit a zodpovídat z toho, že patří mezi ně. (V defenzívě kvůli tomu bude i sociální demokracie, vždyť její lídr sedí v Parlamentu od roku 1996.)
Jistě, politikům, kteří kampaň objíždějí s koštětem v ruce, veřejné mínění naslouchalo vždycky. Ale pozor: něco jiného je souboj politiků (u vesla) proti politikům (s koštětem na jejich vymetení). A souboj, ve kterém se jedni tváří, že nejsou jako oni z podstaty, téměř geneticky. Tudíž slibované vymetení vyhlíží tím pádem jaksi definitivněji. Neupřesněná množina jich má přitom velkou výhodu v tom, že každý si do ní zařadí, koho - kterého škůdce - v ní chce mít.
V roce 2010 nastolily tenhle princip Věci veřejné - a úspěšně. Teď s ním operují například Babišovo Ano („nejsme jako politici - makáme") nebo Okamurův Úsvit („chceme to, co jim vezme koryta - přímou demokracii a odvolatelnost politiků"). Zemanovci na billboardech útočí na blíže neurčené „zloděje", což je v kampani výkřiků a emocí jen jiná varianta jich.
Hlavním bojovníkem proti všem nim je prezident Miloš Zeman. Nebyl zvolený jejich klubem a jmenováním Jiřího Rusnoka jim ukázal, zač je toho loket. Tak nějak ho vidí podle průzkumů možná polovina obyvatelstva: konečně jim někdo dal na pamětnou, nenechá se jimi ovládat, šije do nich. Kdo jsou oni? Ti prohnilí politici, přece. Ti, "co kradou". Aha.
Všechna ta „nejsme jako oni" jsou samozřejmě iluze a (sebe)klamy. Máme před sebou pouze a jedině politiky, liší se jen v tom, jak dlouho politiku provozují.
Ti novější, anebo oživení, se snaží budit dojem, že jsou téměř novým, vyšlechtěným biologickým druhem. Je to, jako když výrobce žiletek nebo šamponů přidá ke staré značce to „nový a ještě lepší": myje sice stejně, říznout se můžete stejně, ale to poznáte, až když jste věc zakoupili. Ve volebním supermarketu to chodí taky tak. Hledáme kvalitu za rozumnou cenu.
