„Ve strachu z neznáma a v osamocení i my jsme se dopustili zrady a zbabělosti. Nemáme omluvy. Opustili jsme našich slabých a ohrožených, a násilí a bezpráví přijali za své. Odpusť nám, Václave kníže, neboť i my po dlouhém mlčení a nalézání nyní prohlédáme, chceme býti lepším lidem Tvojí země, a dalším pokolením vzorem“. Bylo by bývalo krásné, kdyby taková modlitba zazněla na sobotních svatováclavských oslavách ve Staré Boleslavi. Ještě nezazněla. Snad zazní už brzy.

Zazněl alespoň její dvojný kontrapunkt. Svátek svatého knížete Václava, patrona prý země české, je v kalendáři konce měsíce září příliš blízko letos už pětasedmdesátému výročí Mnichovské dohody, než aby nebylo nutné a potřebné hledat jejich spojitost.

Ten první kontrapunkt je o důstojnosti a odpuštění. Do Staré Boleslavi přijel na oslavu svatého Václava mnichovský kardinál, Němec Reinhard Marx. S pokorou křesťana připomněl dodnes zraňující Mnichovskou dohodu a řekl: "Násilí a bezpráví zasadilo těžké rány a zanechalo hořkost. Všeho velice lituji, naplňuje mě to smutkem a velice se mě to dotýká“. Za svá slova si vysloužil obrovský potlesk přítomných Čechů. Odpověď však žádnou.

Ten druhý kontrapunkt je o naději. Tisícovka a půl mladých Čechů v den svátku svatého Václava tancovala a „dělala milý bugr“ před ruskou ambasádou v Praze na protest proti potlačování svobody slova v Rusku a proti věznění děvčat ze skupiny Pussy Riot. Prý také proti kapitalismu a fašismu, a nakonec ještě došli až k Pražskému hradu, - že by nějaký vzkaz tamnímu bačovi a jeho partě? - a potichu se rozešli každý po svém. Mám pocit, že jde o nejznamenitější oslavu knížete Václava v dějinách. Ten kluk na stolci knížecím měl ve svém mladém věku – znovu a znovu by člověku českému mělo být připomínáno, že byl zavražděn – tedy, jaksi a s prominutím, vlastním bratrem – ve věku pouhých dvaadvaceti, možná, a nanejvýš, až osmadvaceti let – za sebou tolik státotvorného a, opět s prominutím, lidsko-právního, že by se z toho moderním mudrlantům českých politikářských odpůrců „dalajlámismu a pussyriotismu“ musela zatočit hlava. Kníže Václav – a v tom se shodovali Karel IV, Jiřík z Poděbrad, Palacký i Masaryk – stvořil svým životem i smrtí legendu smyslu a poslání českého národa i státu. „Demoška“ před ruskou ambasádou byla vskutku jeho nejlepší oslavou. Kdekoliv je člověk omezován, vězněn a otročen, tam mojí mravní povinností Čecha je zvednout hlas jemu ku pomoci. Jen tehdy jsem, pokud takového jsem schopen. Krleš a hosana, kníže náš…

Mnichov je z pohledu poslání knížete Václava pouze traumatem bezmocných a zbabělých starců – ne mladých, kteří ve své většině chtěli, a věděli, jak ve své době bránit lidskou důstojnost a svobodu. Sedmdesát pět let od pošetilé a zbabělé viny Francie a Velké Británie je až příliš dlouhá doba na to, abychom jako Čechoslováci nerozeznali i vlastní vinu. Neboť základní, svatováclavská otázka nikdy nebyla, a ani dnes není, v tom, zda se Československo mělo či nemělo vojensky bránit. Kruciálním naopak je to, co jsme my sami ne-udělali po Mnichovu.

Není omluva, která by vysvětlila, proč stovky židovských dětí zachraňoval jejich odesíláním k rodinám do Velké Británie mladý anglický lyžař, který se v Praze v roce 1939 zastavil vlastně omylem – a ne československé úřady. Nebo ještě dnes žije někdo, kdo by chtěl tvrdit, že to, co o zabijáckém nacistickém antisemitismu věděl třicetiletý Nicholas Winton, nevěděly instituce a občané Druhé republiky? Proč československé úřady Druhé republiky nezachránily desetitisíce nejohroženějších životů vlastních občanů? Nebo klesneme natolik, že budeme naslouchat dodnes se ozývajícím vlastním českým fašistickým hlasům, tvrdícím, že si za to mohou českoslovenští Židé sami, protože včas sami od sebe neutekli?

Za zhroucení lidskosti a druhorepublikové štvanice proti demokratům, jako byl Karel Čapek, za naše tolik populární vládní antisemitská a protiromská zákonná opatření přece také nemohly Francie a Velká Británie. To jsme udělali už jenom my sami. Nacistický režim by nemohl udělat vůbec nic, kdybychom, opět s prominutím, ve jménu míru zničili alespoň všechny těžké zbraně československé armády a zbrojní průmysl země tak, aby nemohly být použity proti nikomu jinému. Když už všem tehdejším moudrým starcům, jako byl Edvard Beneš, bylo prý jasné, že světová válka je otázkou velmi krátké doby… Tisíce našich děl a stovky tanků byly použity už o pár měsíců později v nacistické agresi proti Polsku, a zbraně a munice, vyrobené našima rukama v kdysi československých zbrojních továrnách po celou dobu války zabíjely a ničily spojenecké síly. Mnichovská dohoda také neříkala nic o pětačtyřiceti tunách zlatých rezerv, které jsme brzy nato dobrovolně odevzdali Adolfu Hitlerovi, ani o statisících československých Židů a německých antifašistických exulantů, které jsme dobrovolně vydali na smrt. Kde byl odkaz knížete Václava, který vykupoval otroky a dával jim svobodu – i k nelibosti vlastních?

Jen chování v porážce je hranicí lidské velikosti. Zbabělost vždy vyvolává opovržení. Hrdý odpor naopak respekt. Nejrozšířenější žvanivá sebeomluva a „vysvětlení“ nevyhnutelné „nutnosti“ nebránit se a nedělat po Mnichovu „nic“ si dodnes dovoluje tvrdit, že jako Hitlerem nenávidění slovanští podlidé jsme v případě jakéhokoliv náznaku nesouhlasu byli odsouzeni k vyhlazení. Proto prý bylo nevyhnutelně nutné kolaborovat, a za každou cenu. Jedině tak mohl prý být „zachráněn národ“. Je to žvást – nízký a zbabělý k tomu. Posádka nezkušených česko-slovenských branců se pod velením několika málo důstojníků a poddůstojníků dne 14.března 1939 několik hodin bránila proti přesile jednotek wehrmachtu a SS v Czajankových kasárnách ve Frýdku-Místku. Po vyčerpání munice, a na rozkaz vyššího velení, se nakonec vzdali. Německý velitel plukovník Stoewer odmítl rozkaz nadřízených, aby po odzbrojení poslal československé důstojníky a vojáky do zajateckého tábora. Velícímu důstojníkovi obrany kasáren, kapitánu Karlu Pavlíkovi, byla jako výraz úcty ponechána i osobní zbraň. Bylo mu pouhých dvacet devět let. Důstojníkům bylo dovoleno odejít domů, a vojáci byli jako jednotka odvedeni do kasáren, a nakonec, v pochodovém útvaru a v uniformách československé armády, odvedeni na nádraží a odesláni domů. Byli to branci, kteří nastoupili ke službě v armádě teprve prvního března – a podle předpisu měli při odchodu z armády uniformy odevzdat…

Štábní kapitán Martínek se potom aktivně zúčastnil protinacistického odboje a po zradě a zatčení přežil koncentrační tábor. Za přípravu protikomunistického povstání byl tento válečný hrdina odsouzen na patnáct let těžkého žaláře a v důsledku věznění zemřel v roce 1975 na leukémii. I za to mohla „mnichovská zrada“ spojenců?

"Násilí a bezpráví zasadilo těžké rány a zanechalo hořkost. Všeho velice lituji, naplňuje mě to smutkem a velice se mě to dotýká“. Děkuji, bratře kardinále. Ti mladí u ruské ambasády by vám rozuměli. Ještě neotupěli. Jsou lidem knížete Václava, prvním z těch mladých, kdo někdy řekli: „Kdo, když ne my. Kdy, když ne teď“. Myslím na Williho Brandta, který dokázal pokleknout ve Varšavě. Myslím na Václava Havla, který ve stopách knížete Václava hledal odpuštění, a předběhl tak svůj lid o generace. „Ve strachu z neznáma a v osamocení i my jsme se dopustili zrady a zbabělosti. Nemáme omluvy. Opustili jsme našich slabých a ohrožených, a násilí a bezpráví přijali za své. Odpusť nám, Václave kníže, neboť i my po dlouhém mlčení a nalézání nyní prohlédáme, přiznáváme svých vin, protože chceme býti lepším lidem Tvojí země, a dalším pokolením vzorem“… Jednou to zazní.

P.S. Psáno večer v den svatého Václava. Snad na pozadí této úvahy vynikne pitomost vášnivých diskuzí roku 2013 o přednostech či nedostatcích československých tanků, letadel či opevnění v roce 1938, důležitosti vyhnout se kapitulací možnému obvinění, že bychom nesli vinu za rozpoutání války, a o hrdinské předvídavosti všech, kdo neudělali nic, než utekli před zodpovědností ve chvíli nejtěžší…

Psáno pro www.pritomnost.cz