Ostrava - Podle analýzy DNA policisté jednou možná zjistí, jak se jmenovali čtyři lidé bez domova, kteří druhý lednový víkend uhořeli v opuštěné chatce v Ostravě.
Co se už asi zjistit nepodaří, je skutečnost, zda ti lidé byli psychicky nemocní. Je však velmi pravděpodobné, že ano, a jejich smrt se dala očekávat.
Mezi lidmi bez domova jsou tisíce těžce duševně nemocných; nezvládli život v normální společnosti právě kvůli své chorobě. A stát, který vybírá sociální a zdravotní pojištění, by se měl o ně postarat. Většinou se však nestará. Ústavy nestačí, sociální byty nejsou, ani příbuzní většinou nepomáhají.
Mohou být přitom mezi nimi i lidé nebezpeční sobě i ostatním, například schizofrenici. „Je i v zájmu společnosti, aby tito lidé neživořili na ulicích bez pomoci. Mohou přenášet nakažlivé nemoci jako tuberkulozu nebo žloutenku," říká sociolog Karel Kosina, který řídí Oblastní charitu Brno.
„Mezi bezdomovci je dvacet až čtyřicet procent těžce duševně nemocných lidí," potvrdil náměstek ředitele Psychiatrické léčebny Bohnice v Praze Ivan David. „Mám přitom na mysli velmi závažné nemoci jako je schizofrenie, bipolární psychóza, těžká deprese."
Další lidé mají různé poruchy osobnosti, jsou závislí na alkoholu a jiných návykových látkách. „Když bychom to vzali dohromady, dalo by se říct, že duševními nemocemi a poruchami trpí téměř sto procent bezdomovců," řekl.
Příkladem je příběh bezdomovce Miroslava Szamszeliho, který před Vánocemi 2007 vytáhl z popelnice, a zachránil tím nechtěné miminko. Pocházel z Karvinska, jeho otec byl důlní inženýr, on býval slévačem. Pak u něho propukla schizofrenie. Nejprve se léčil, pak přišel o práci i domov, přestal chodit k lékaři a brát léky. Asi dvanáct let žil na ulici.
Pražský magistrát mu poté, co zachránil dítě, našel lůžko v azylovém domě. Szamszeli se však bál, že mu tam chce někdo ublížit. Pokusil se o sebevraždu, napadl lékaře. Psychiatři zjistili, že trpí schizofrenií. Loni na podzim zemřel v psychiatrické léčebně v Praze. Udusil se jídlem. Bylo mu asi sedmačtyřicet .
I zdraví by to těžko zvládli
Provozovatelé azylových domů a krizových center o problému dobře vědí. "Odhadujeme se, že asi třetina bezdomovců trpí duševními nemocemi. Stát by se měl o ně postarat, ale nefunguje to," říká Kosina.
Bezdomovci v Česku
- přesnější statistiky o počtu lidí bez domova v České republice neexistují
- odhady odborníků, kteří se problémem zabývají se pohybují okolo 10 000 lidí
- až 40 procent z nich trpí važnými duševními nemocemi
- podle sčítání lidí, domů a bytů v roce 2001 žilo 57 000 obyvatel mimo dům, byt a zařízení jako např. domov důchodců
- lidé bez domova jsou součástí především této statistiské kategorie
- přesnější sčítání bezdomovců mají k dispozici pouze radnice velkých měst
- v Praze bylo v roce 2004 přibližně 4 500 bezdomovců
- v Brně žilo v roce 2006 takových lidí asi až 1 500
- magistrát města Ostravy uvádí aktuálně okolo 400 lidí bez domova
„Stav mnohých je na hranici života na svobodě i v ústavu. Když je lékaři propustí z léčebny, mají sice teoreticky nárok na nějaký příspěvek od státu, ale často si ho nejsou ani schopni vyřídit. Je to složité i pro mentálně zdravého člověka," míní Pavel Akrman, ředitel azylového domu Armády spásy v Praze.
Akrman je přesvědčený, že problémy bezdomovců mají ve většině případů kořeny ve dětství: „Často se na nich podepsali takzvaní slušní lidé, kteří se nad bezdomovci pohoršují a jsou přesvědčení, že nezaslouží pomoc.".
Za komunismu bezdomovci téměř nebyli. Byty byly dostupné a levné, některé ještě levnější než ostatní, například byty čtvrté kategorie bez koupelny a záchodu, který byl na chodbě. A hlavně: kdo nepracoval a nevydělával, na ulici dlouho nezůstal, protože ho rychle zavřeli za příživnictví do vězení. Lidé, kteří se vymykali, byli v ústavech.
„V psychiatrických léčebnách byli zavřeni i lidé, kteří tam nepatřili. Teď zase nejsou lůžka ani pro ty, kteří by měli být pod odborným dohledem," shrnul Akrman.
„Jsme svým způsobem unikátní země. Není jasně stanoveno, kdo se má starat o lidi propuštěné z psychiatrických léčeben. V psychiatrických léčebnách a ústavech sociální péče je nedostatek lůžek. Když pacienty propouštíme do rodiny, ty se nestarají. Lidi, kteří jsou nezpůsobilí samostatného života, musíme vypouštět na ulici," doplňuje Ivan David.
Ženy jsou na tom lépe
„Když necháme pacienty déle v léčebně, protože je nemáme kam dát, pojišťovna nás za to pokutuje," zlobil se psychiatr. Například i v některých státech USA je ale podle něj sitace ještě horší. "Ve věznicích v USA je více než dvě stě tisíc těžce duševně nemocných lidí."
Z léčeben lidé odcházejí v relativně dobrém stavu. Pokud však nemají vstřícné příbuzné či přítelkyni, často nemají kam jít. Nemají šanci získat byt a udržet si ho; nemají na to peníze. I když by měli nárok na důchod, chybí jim mnohdy odpracované roky, záznamy z úřadů práce či údaje o počátku choroby. A pak je nechce ani žádný ústav či domov důchodců.
A rodina? Ta spíše přijme podivínskou tetu. Ne však muže. Mezi bezdomovci je žen jen asi pětina. Ženy jsou přizpůsobivější, méně agresivní, mohou v rodině zastat domácí práce. Ale práce pro muže, jako péče o dům či zahradu, nejsou v dnešní době už tolik zapotřebaí.
"Pacienti nepokračují v ambulantní léčbě, která by měla následovat v místě trvalého bydliště. Když nebydlí, ocitnou se mimo kontrolu i možnou pomoc, přestanou brát léky, jejich stav se zhorší," líčil psychiatr. „Někteří duševně nemocní se bojí jít i do azylových domů. Raději jdou někam do lesa a tam třeba zmrznou," uzavírá Ivan David.
