Jinak je v sobotu dopoledne v Ostravě na Liščině klid. V jednom z romských ghett se v létě žije na ulici, ale teď tu leží metr sněhu a doma u kamen je lépe.
Uhýbám sněhové kouli. "Vy ste od policie? My nefetujem," utočí Martin v bílé čepici a s náušnicemi v uších.
Ptám se na Nikolu. Posílá nás do malého činžáku hned za rohem, s několika okny zatlučenými překližkou. "Jé, pojďte dál, máma hned přijde," otvírá dveře smějící se slečna a zve nás do kuchyně.
Nikola je jedním ze sedmnácti dětí, jejichž rodiče podali k Evropskému soudu pro lidská práva žalobu pro nerovný přístup ke vzdělání. A soud minulý týden rozhodl, že k diskriminaci nedošlo.
Nejraději bych to podpálila
Nikola se o své školní anabázi moc bavit nechce: "Škola je hrozná, je mi sedmnáct a chodím do třídy s malejma děckama, zajímají je blbosti, nejradši bych to tam podpálila."
Berta Červeňáková, máma Nikoly, přichází z obchodu. Manžel má narozeniny, a tak musí připravit jídlo na večerní oslavu. Dá se do vaření a vypráví.
"Když Nikola začala chodit do první třídy, vracela se domů s brekem," vzpomíná u sporáku paní Berta. "Pomáhala si počítáním na prstech a dostávala za to přes ruce pravítkem. Učitelka ji nepustila na záchod a Nikola se přede všemi počůrala."
Ve třídě byla Nikola jediná Romka. V pololetí dostala na vysvědčení čtyřku a škola ji poslala do psychologické poradny. A tam Červeňákovým doporučili zvláštní školu.
"Souhlasila jsem. Která máma by se koukala, jak její dítě trápí. S manželem jsme oba chodili na základní školu a nevěděli jsme, co to znamená," vysvětluje matka po letech, proč na zvláštní školu kývla.
Nikole se začalo dařit. Když se ale paní Berta dozvěděla, že se ze zvláštní školy nemůže přihlásit na střední a bude mít na výběr jen speciální učňovské obory, rozhodla se jednat.
Nechtějí mě tam, jsem stará
S pomocí sociálního vizionáře Kumara Vishwanathana obešla psychology a podařilo se pro Nikolu najít základní školu. Co ale Nikola ztratila v prvních letech, to už nedohnala. Bude ráda, až ze školy odejde.
"Kdo to nezažil, neví, co je diskriminace," vypráví otec, který přišel zatopit. "Jedenáct let jsem jezdil s vysokozdvižným vozíkem, a když začali propouštět, šel jsem první."
Ke kamnům se přijdou ohřát i ostatní děti. Mladší bráchové Honza a Marek, chodí do šesté a sedmé třídy, hned zas utíkají ven. Pomáhají sousedům štípat dříví a nosit uhlí a vydělají si i pár korun. Nejmladší Sáře je dvanáct, tiše poslouchá.
Paní Berta je mezi romskými matkami výjimečná žena. Ví, že vzdělání je pro štěstí jejích dětí důležitá věc. Je hrdá, že všechny děti chodí do normální školy. "Všichni kromě Nikoly chodí do školy rády a učení je baví. Marek v obchodě spočítá cenu nákupu rychleji než pokladní. Sama jsem se nevyučila a vím, jak mi to schází."
Abychom si mohli Nikolu vyfotit, musíme jí slíbit, že ji vyretušuji pihu na nose. "Už mě ani u nás ve škole nechtějí, že jsem stará. Po prázdninách půjdu do Kolína na střední školu pro romské asistenty, tam se aspoň budu učit také romsky," těší se Nikola.
Kuřata se už pečou v troubě, ještě budou kuřecí kapsy se sýrem a obložené mísy. A panák slivovice na rozloučenou. Venku hrají děti na udupaném sněhu fotbal. "Přijeďte zas!" volá na nás kamarád Martin.
