Světlá nad Sázavou - Jsou dvě hodiny odpoledne. V restauraci Malý Honza uprostřed Světlé nad Sázavou je rušno. Největší stůl uprostřed se plní nezvyklou společností.
Přibližně desítka dam kolem padesáti let odkládá své kabáty, kabelky a nákupní tašky a objednávají si kávu nebo horkou griotku. Sem tam se ozve cvaknutí zapalovače.
Příšeří se ženskými hlasy rázem rozjasní. Postupně přicházejí další.
Jsou to bývalé skladnice ze zavřené sklárny Sklo Bohemia. Schází se tu každých 14 dní, přesně v tuto dobu.
„Už si ani nevoláme. Víme že, se tu sejdeme," tvrdí Marie, která přišla mezi prvními.
Dana, Marie, Jaroslava, Naďa, Jitka, Marie, Helena. Je jich přibližně patnáct, jsou bez práce a při zmínce o budoucnosti jen krčí rameny. Svá příjmení by si ženy rády nechaly pro sebe.
Dříve by právě končila šichta
Posedí hodinku dvě, poví si novinky, poradí se jak dál, shodnou se, že za dva týdny se sejdou znova.
„Jak je to s těmi třemi platy, nevíte?" zaznívá nejčastěji od rudých hrnečků. „A tu pomoc dostaneme všichni, nebo jen, ti co byli v odborech?" probírá dámská sešlost plán ministra Nečase poslat sklářům finanční pomoc 20 milionů a připravovanou novelu insolvenčního zákona.
„Radíme se navzájem. Co kdo slyší z televize nebo na ulici," vysvětluje Dana sedící v čele stolu.
Ještě před půl rokem by v tuto dobu končily šichtu a spěchaly přes turnikety hlavní brány na nákup a domů k rodinám. Nyní se jejich denní harmonogram razantně změnil.
„Ráno vstanu, poklidím, jdu na nákup, zpátky domů a tam čekám na manžela. Ještě že ten má práci. Nedělal naštěstí ve sklárnách. Děti už mám velké," líčí Dana nový režim. Je na podpoře. „Pořád si na to nemůžu zvyknout, nejhorší je ta nuda."
"Co bude pak, nevím. Hledám místo, jsem vyučená prodavačka, ale na jedno volné místo se hlásí tak čtyřicet lidí. A mně je přes padesát," krčí rameny a popotahuje z cigarety. Ve sklárně pracovala sedmnáct let.
Stejně jako ostatní kamarádky z pravidelného sedánku upírá svou naději k znovuspuštění továrny. „Říká se, že je zájemce, který by si ji chtěl koupit, a že by dal práci tři sta lidem, to by mohla být šance."
Je toho volna nějak moc
„No jo, dřív jsme si říkaly, že bychom si občas rády odpočinuly, ale takhle jsme si to nepředstavovaly, najednou je toho volna moc," přizvukuje drobná Jitka. Měla před důchodem.
Z kamarádek ze skladu si zatím našla novou práci jen jedna.
„Byla to neuvěřitelná náhoda a velké štěstí," říká téměř omluvně Ivana. Je jí čtyřicet, má dospívající dcery, ve sklárně pracovala dvacet let, potkala zde i svého manžela.
Novou práci, také ve skladě, získala až na třetí pokus. „První konkurz jsem ještě brala s humorem, druhý byl hrozným zážitkem, na třetí jsem prostě nedokázala dojít. Zradila mě psychika," vypráví sympatická žena s nakrátko střiženými vlasy.
Na první pohled sebevědomě, když ale mluví o sklárně, je na ní vidět, že téma vzbuzuje stále silné emoce. „Když jedu kolem, úplně se to ve mě svírá. Zase se ve mě probouzí ten pocit vzteku a beznaděje."
Strachu ze ztráty práce se ale nezbavila. Mnozí skláři ze Světlé totiž ztratili práci během pěti měsíců od krachu sklářského gigantu již podruhé.
„Zprvu braly ženské v Ricu v Havlíčkově Brodě. Bylo jich ale málo. Teď tam jezdí tak dvě, tři. Taky je dohnala krize a propouští se ti ve zkušební době," dává příklad Jitka.
