Jíloviště - Divoká prasata jsou hned po člověku nejchytřejšími tvory na planetě. Tohle je hlavní závěr reportérů Aktuálně.cz z dosud nejrozsáhlejšího koordinovaného odstřelu divočáků v brdském lesním masivu.
V sobotu se do něj pustili myslivci, zemědělci i policisté na rozsáhlém území středočeského kraje.
Prasata pohotově reagovala i na ty nejdůmyslnější léčky či taktiku střelců. Často ve skrytu houštin či vysoké trávě vyčkávala a nechávala je projít kolem sebe. A selata? Ta poslouchala bachyně jako dobře vycvičená vojenská jednotka. Z chování lovčích třeba spolehlivě vyčtou, zda se k nim přibližují jen náhončí, anebo střelci.
A respekt - ne ovšem strach - k divočákům je patrný i na Filipu Tobolkovi z Lesního hospodářství v Jilovišti, který včera "velel" čtyřicítce lovců. Další desítky střelců (celkem 150) pak na lov rekordně přemnožených divočáků vyrazily v sousedních honitbách a lesích středočeského kraje.
Až geniální vychytralost divokých prasat zmiňuje i jeden ze sobotních střelců František Hlásek: "Jednou jsem čekal tři hodiny na posedu a neukázalo se mi jediné. Vybil jsem tedy kulovnici, lezu dolů a u auta na mě v klidu kouká divočák. Otráveně jsem sedl za volant, on mě ještě chvíli pozoroval a pak se pomalu odloudal. Podle cvaknutí poznal, že jsem flintu vybil a že mu tedy už nic nehrozí. Jakmile bych se ale jen pokusil znovu nabít, okamžitě by zmizel. Neměl bych šanci ani zamířit. Někdy si myslím, že divočáci jsou chytřejší než naši lovečtí psi."
Vychytralá bachyně s vysílačkou
Spouštíme se s náhončími z příkrého brdského hřebene a Filip Tobolka nám říká, že právě na něm se za slunečních dnů divočáci rádi vyhřívají. Na jeho druhé straně se naopak v těchto dnech ukrývají před chladným větrem a podle všeho i před lovci.
Zkoumám a obdivuji důmyslnost kančích cestiček a pelíšků, které kopírují vrstevnice svahu skalnatého terénu. Jejich důmyslné rozmístění oceňuji zvláště při opakovaných kotrmelcích, jimž jsem se nevyhnul. Na tomto místě narážíme na první divočáky. Fotoreportérovi Ludvíku Hradílkovi vyskakuje jeden téměř u nohou, když vyčkával až do poslední chvíle.
Své laické poznatky konzultuji po telefonu s předním českým expertem profesorem Jaroslavem Červeným z Fakulty lesnické a dřevařské České zemědělské univerzity a on lituje, že se na české poměry nebývalého zátahu na černou zvěř nemohl zúčastnit.
"Přemnožení divočáci přerůstají v palčivý problém, ale s tou jejich chytrostí je to pravda. Patří k nejinteligentnějším zvířatům. Tak třeba na Budějovicku jsme u rybníka Rožmberk umístili kvůli sledování jejich pohybu na několik kusů vysílačky. A vždy pak s pobavením sledujeme, jak se jedna a táž bachyně - když začne lov - odebere do stejného křoví na kraji obce, kde ji nic nehrozí, lehne si a v klidu nebezpečí přečká. A možná ten lov i prospí.
Podle "bitevního plánu"
To už se ale nalevo i napravo rozléhají první výstřely. V žertu ještě poslední snímek lovce se zarputilým jagdterierem, jehož prý kvůli bojovnosti a neústupnosti divočák leckdy roztrhá, a jde se na to.
Filip Tobolka koordinuje hlasem směr postupu naši skupiny náhončích a telefonem pak pravidelně zjišťuje, kde jednotlivé skupiny střelců momentálně jsou. Svůj "bitevní" plán kreslil nedlouho před tím pro názornost lovcům do štěrku na cestu a pak pro naše pochopení i do mého bloku.
"Kulovnice mají velký dostřel a do směru palby střelců - zvláště v tomto terénu - se nesmí dostat náhončí ani jiná skupina střelců," vysvětluje lesník Tobolka význam dobrého a přesně dodržovaného loveckého plánu. A čtyřicítka chlapů ho po celou dobu lovu poslouchala na slovo. Počínaje nejstarším lovcem Jiřím Zíkou, který vstoupil do Československé myslivecké jednoty v roce 1952, a konče šestadvacetiletým Jaroslavem Kardou.
Hbitost divočáků, prchajících ze svých úkrytů, je obdivuhodná a já začínám pochybovat o úspěchu lovu. Nejsem příznivcem ani odpůrcem podobných odstřelů. Názor na lovce - alespoň ty v sobotní honitbě mezi Zbraslaví a Řitkou - jsem si nicméně poopravit musel.
Žádní fanatici, kteří v salvách střílejí na vše, co se jen pohne. Ani kapka alkoholu a vysoká kázeň. A možná dokonce mnohem větší než na ostrých armádních střelbách. Když tudíž jeden ze střelců poruší stanovená pravidla, podle nichž se střílejí jen selata a "lončáci" (rok stará prasata) a složí dospělého samce, reaguje Filip Tobolka po první leči nekompromisně - plánovanou druhou leč ruší. "Za čtrnáct dnů si, pánové, zátah zopakujeme. Ale ten, který složil kance, ať už raději nechodí," oznámil lesník při slavnostním výřadu nastoupeným lovcům.
A výsledek lovu u Zbraslavi? Dvě selata, tři "lončáci" a jeden kňour. "Mohlo toho být, pravda, víc. Něco jsme však v těžkém a členitém terénu v blízkosti lidských obydlí ulovili a ve zdraví se opět setkali - to je nejdůležitější. Navíc šlo o slušný sportovní výkon s pěknou procházkou.
Výsledek je na místní složité podmínky slušný," říká spokojeně mezi plombováním zvěře a vyplňováním průvodních štítků Filip Tobolka. Ke každému štítku přidává biologické vzorky (z bránice) pro veterinární správu, která zkontroluje jejich neškodnost. Až potom si lovci mohou maso od lesní správy odkoupit. Nejúspěšnějším střelcem je mimochodem ten nejmladší: hajný, oborník a lovčí v jedné osobě Jaroslav Karda. Střelil dvě divoká prasata.
Celkově jich pak bylo při největším koordinovaném lovu ve Středočeském kraji podle Miloše Navrátila z městského úřadu v Mníšku pod Brdy složeno 138. "Číslo bude ale určitě větší. Všechny honitby mi totiž počty dosud nenahlásily. Ale například v té mníšecko-dobříšské ulovili devětašedesát a v Lečicích čtyřicet divokých prasat," říká namátkou Navrátil, jenž si pochvaluje spolupráci lovčích, policie, ale i veřejnosti.
S vlky na divočáky? Tak tohle lidé nezkousnou
Má nezkušenost mi dovoluje klást otázku: a pomohli by snížit stavy přemnožených divokých prasat v Brdech vlci? Od profesora Jaroslava Červeného se mi ovšem dostává překvapující odpovědi - určitě. "Divočáci bývají hlavní potravou vlků. Lidé však nejsou na příchod tohoto plachého predátora - a zvláště do Brdů v blízkosti Prahy - připraveni. Bojí se dnes divokých prasat. Co by s nimi pak asi udělala vlčí smečka v Brdech?" ptá se Červený.
Vlci ale do Brd - jejichž velkou část bude až do roku 2016 spravovat armáda - podle profesora dříve či později stejně přijdou. A možná to nebude trvat dlouho… možná už za rok či dva. Jaroslav Červený vychází z faktu, že v německé Lužici, kde volný výskyt vlků v přírodě podporují, bylo nedávno spočítáno padesát vlčat. A ty prý už jako dospělci do klidného lesního masivu v Brdech (po odchodu armády má být prohlášen za chráněnou krajinnou oblast), zákonitě proniknou.
Ovšem i již zmíněný nestor místních lesníků Jiří Zíka má obavy z toho, jak na pravděpodobný příchod vlků lidé zareagují: "Na jedné straně jsme zlikvidovali predátora, který by mohl počty přemnožených prasat významně snížit. Po pravdě řečeno si ale ani já neumím představit vlčí smečku v blízkosti Prahy." A Petr Horák, viceprezident asociace profesionálních myslivců dodává: "Umíte si představit třeba reakci rodičů malých dětí, kteří žijí v obcích přiléhajících k brským lesům?" Odpůrcem vlků v Brdech přesto není - rovněž oni by se ale prý museli regulovat.
Prase divoké bylo až do druhé světové války zvířetem, které žilo převážně v oborách. Když byly zlikvidovány, dostalo se do volné přírody. V roce 1946 bylo podle Petra Horáka s velkou slávou složeno několik desítek kusů. O rok později už stovky. A v roce 2013 si s nimi s přispěním místy až absurdní zemědělské monokulturní velkovýroby, která je pro divočáky rájem na zemi, nevíme rady.
