Recenze - Nové nastudování baletu Romeo a Julie v pražské Státní opeře dává přiléhavé odpovědi na podněty hudby Sergeje Prokofjeva, ale zároveň přichází i s originálním výkladem shakespearovského příběhu.
V očích choreografa Petra Zusky je svět příběh a maska. Příběh se rodí mezi ústy muže a ženy, která se k sobě blíží v polibku. Obrovské černé siluety jejich profilů umístil na horizont scénograf Jan Dušek.
Škvírou mezi ústy vstupuje královna Mab - známá postava ze zmínky v monologu Shakespearova Merkucia. Zuska zmínku rozšířil na hybatelku děje a antagonistku mnicha Lorenza - bojují spolu o nadvládu nad příběhem.
Svět je tak v Zuskových očích také střetem ženského a mužského principu, střetem živlu nezkrotné a nevypočitatelné imaginace s principem harmonie.
Vlající sutana
Proslulá tragédie se stává dramatem svědomí mnicha Lorenza, který chtěl být tvůrcem šťastných konců, ale selhal: nejdramatičtější part představení katapultuje postavu Lorenza z epizody na protagonistu.
Příběh se odehraje rámován jeho mučivými vzpomínkami. V roli se střídají Viktor Konvalinka a Alexandr Katsapov. Konvalinkovo dlouhé tělo vzlyká a zasmušilá, ustaraná tvář jako by byla překladem nějakého verše Georga Trakla. Je mladistvě opojen mocí šířit dobro, ale vzápětí klesá pod tíhou úkolu, který je nad jeho křehké, ještě chlapecké síly ve světě animozit, pokryteckých masek a ze řetězu utržených puberťáků, které musí doprovázet až do postele, aby nezdrhli do noci.
Nezvykl si na sutanu, raději běhá v černých kalhotách a tričku s nahými bicepsy. Jeho dlouhé ruce tančí a lamentují: odejmi, Bože, ode mne tento kalich…
Katsapovův fyzický projev je zralý, plného bukétu, s jemnými výrazovými valéry těla a hluboce ponorný. Sutana za ním autoritativně vlaje, když se suverénně zmocňuje tanečního partu. Selhává v mužném utrpení po prohrané bitvě, pije kalich hořkosti do dna.
Královna Mab nedělá kompromisy a nitky příběhu svírá pevně v rukou. Je to nejkrásnější ženský part, choreograficky náročný tím spíše, že Zuska nezouvá své tanečnice ze špiček, ale respektuje přísná pravidla hry baletu.
V provedení Nikoly Márové je Mab ztělesněnou vůlí, je velitelská a nesmlouvavá, z rodu královny víl Myrty z Giselle. Její alternace Miho Ogimoto je záhadná, jako by byla zahalena vůní kadidla, a smrt v jejím provedení vypadá spíše jako eutanazie než jako poprava.
Všichni jsou loutkami Mab, sděluje choreograf Zuska ve velkolepém entrée. Konsekventně rozvíjí motiv střetu obou principů - celý sbor Monteků je představován mužskými tanečníky - v lila heraldických barvách, Kapuleti jsou ženy v červených rozevlátých šatech, nenávist dostává erotický podtón.
A Zuska jde i dál. Ve scéně plesu bude mezi pozvanými paní Monteková (po starém Montekovi není vidu ani slechu) i s Romeem, za Kapulety je tu velmi zachovalý playboy, otec Julie, galantně tančící s Montekovou, takže je divákům podsunuta myšlenka, že kapuletovsko-montekovská „hassliebe" je rodinné zatížení.
Ve scéně plesu se setkávají tváří v tvář jako Romeo a Julie Ondřej Vinklát s Martou Drastíkovou alternovaní Franceskem Scarpatem a Andreou Kramešovou.
Ples je drsně vyložen hlavně skrze jánusovské a mrtvolné masky, symboly pokrytectví, které Romeo s Julií odmítají. (Juliina infantilní rozvernost však jde mimo náladu i smysl inscenace, zde je ještě prostor pro sofistikovanější výklad role.)
Zuska rázně zredukoval i další postavy, zejména ty „provozní" jako Chůva či Paris. Bohužel mu čerti napískali, aby to vykompenzoval přidanou scénou komediantů - jako z anno dazumal -, z níž se křečovité culení epidemicky šíří na celý kolektiv. Je zbytná.
Choreografické rébusy
Po ní ale následuje famózní vrcholná scéna Merkuciovy smrti a honičky na Tybalta. Zejména alternace Matěj Šust a Marek Svobodník je přesvědčivá - stojí proti sobě jako skin a příslušník minority, což je zvláštním způsobem aktuální.
Matěj Šust patří k největším zážitkům večera. Jeho tělo je z jemné aristokratické látky a zároveň i klaunské, je ohnivě pohyblivý, je ho plný prostor, dobře se rýmuje se Zuskovými choreografickými rébusy. Také s jeho požadavky na herecký detail.
Tímto velkolepým obrazem Zuska vstoupil do mistrovských let. Bezešvý styl zakládá dramatickou kontinuitu pohybu, vytváří síť komplikovaných kontrastů.
Daří se mu přirozeně amalgamovat klasiku a techniku floor work, aniž se přetrhne nit divácké emoce.
Ansámblové scény jsou velmi silnou Zuskovou stránkou, orchestruje prostor jako dirigent od forte po pianissimo a má každý nástroj pod kontrolou, vše sloužící úhrnné synergii.
Hýří tanečními protizvraty, které se realizují v nečekaně objevovaných průchodech v prostoru mezi dvěma těly.
Do nich se vrhají pohyby, které náhle prudce změnily směr. Tím se dramaticky mění i směry proudů energií a prostor je naplněn stálým vzruchem.
Když už jsme Němcům vzali divadlo, pokud jde o Zusku, ten ho udržuje na mezinárodní úrovni.
William Shakespeare, Sergej Prokofjev: Romeo a Julie. Choreografie: Petr Zuska Praha, Národní divadlo - Státní opera, premiéra 14. a 15. listopadu, nejbližší repríza 5. a 7. prosince.
