Distancovaní umělci aneb Instalace se letos vydařila

Zuzana Štefková
15. 11. 2013 9:32
Recenze výstavy finalistů Ceny Jindřicha Cahupeckého ve Veletržním paláci.
Foto: Cena Jindřicha Chalupeckého 2013

Recenze - Ve tváři uniformované příslušnice ostrahy se mísí nedůvěra s údivem. Na výstavě finalistů Ceny Jindřicha Chalupeckého narazila na piknikující dvojici, a když se narušitele galerijního řádu pokusila z výstavy vykázat, dostalo se jí ujištění, že čajový dýchánek a jeho účastníci vystupují v projektu Dominika Langa, a jsou tedy de facto uměleckým objektem.

Podezíravá strážkyně umění se po chvíli dohadování odešla přesvědčit, zda jsou oba sedící lidé, čaj i sušenky skutečně součástí Langovy práce, a ve vzduchu zůstala viset otázka, jaká je pozice výstavy finalistů, a to nejen v rámci Národní galerie.

Po dvanácti letech strávených putováním po různých galeriích se Cena Jindřicha Chalupeckého vrátila do Veletržního paláce, na půdu instituce, odkud byla před dvanácti lety vykázána jejím tehdejším ředitelem Milanem Knížákem.

Prestižnímu umístění odpovídá i angažmá Jiřího Příhody coby autora architektonického řešení výstavy. Příhoda - sám respektovaný umělec a laureát ceny z roku 97 - navrhl uspořádání, jehož páteří je zvlněná stěna probíhající po celé délce ochozu pátého patra Malé dvorany. Tento organicky tvarovaný průběžný panel se obrací k divákovi vstupujícímu do expozice svou zadní stranou a představuje prvek natolik výrazný, že místy přebíjí vystavené práce finalistů.

Richard Nikl: Dokonalé mimikry

Richard Nikl.
Richard Nikl. | Foto: cjch

Nejproblematičtější je dopad instalace v případě Richarda Nikla, jehož objekty využívají kovový systém rámů a doslova splývají s opěrnou konstrukcí panelu. Niklův původní záměr, rozmístit díla tak, aby propojovala celou výstavu, byl zachován, ale jejich vlastní vyznění je tím značně potlačeno. Identifikaci součástí jeho souboru sice umožňuje jednak jejich fyzické propojení prostřednictvím kabelu a jednak materiálový „branding" zahrnující užití zmíněné kovové stavebnice, malbu keramickou hlínou na skle a porůznu zavěšené tenisky, ale přesto je obtížné vnímat Niklovo dílo jako celek.

Důraz kladený na specifické vlastnosti zvolených materiálů a rozvíjení formálních možností jejich použití odlišuje Nikla od ostatních finalistů. Využívá napětí mezi „špinavou" hlínou a „čistým" sklem, organickým tvaroslovím maleb připomínajícím tvorbu přírodních národů a technicistně vyhlížejícími rámy, mezi uměleckým a industriálním produktem.

Niklova práce odkazuje také k uměleckému provozu i ceně samotné. Auto-referenční jsou hlínou malovaná loga sponzorů ceny i motiv grafického rámečku loga Společnosti Jindřicha Chalupeckého, která cenu uděluje.

Jeden z objektů-obrazů zase funguje jako držák na propagační materiály firmy vyrábějící kovové profily, z nichž je rám tohoto obrazu sestaven. Do této skupiny děl patří rovněž židle pro kustoda, jejíž umístění u zdi při vstupu do expozice poskytuje tomuto kusu nábytku dokonalé mimikry.

Dominik Lang: Skrytý východ slunce

Dominik Lang.
Dominik Lang. | Foto: cjch

Rovněž site-specific je projekt Dominika Langa Východ Západ, jehož ústřední část tvoří kruhové otvory vyřezané do panelů zakrývajících okna Malé dvorany. Pokud to počasí dovolí, vstupuje těmito průzory orientovanými na východ a západ do galerie sluneční světlo.

Tento úkaz však většinou zůstává očím diváků skrytý, vzhledem k tomu, že slunce vychází před otevřením galerie. Se změnou času z letního na zimní a krátícím se dnem už sice můžeme sledovat alespoň večerní část „představení", ale stejně nezbývá většině návštěvníků nic než jejich vlastní představivost.

Co na druhou stranu funguje za každého počasí, je otevření prostoru galerie v opačném směru, tedy zevnitř ven. Výhled na střechy Holešovic přitahuje pozornost a dochází zde k paradoxní situaci, kdy si diváci neprohlížejí samotné dílo, ale skrze ně prohlížejí ven.

Langova realizace ve Veletržním paláci nese stopy jeho autorského rukopisu. Vlastním materiálem jeho díla je samotný prostor a podoba galerie, respektive překročení jejích hranic a propojení vnitřku s vnějškem. Nabízí se srovnání s díly Gordona Matty-Clarka či se spektakulární realizací Turning the Place Over Richarda Wilsona, který nechává rotovat oválný výřez fasády pětipatrové budovy.

Langovo gesto může působit poněkud romanticky a neaktuálně, ale díky své přímočarosti a zakořeněnosti v tělesném zakoušení prostoru má nepopiratelnou intenzitu. Tuto přímočarost však bohužel sám autor rozmělňuje dalšími doplňky. Jako by nevěřil v účinnost svého zásahu do galerijní architektury, doplňuje jej o performance v době uprostřed mezi východem a západem slunce a do přízemí Malé dvorany instaluje bílou kouli, která má - rozpohybována diváky - odkazovat k putování slunečního kotouče.

Jak však vyplývá z výše popsaného nedorozumění s ostrahou, Národní galerie není na interaktivitu příliš stavěná, a Langova koule tak končí znehybněná u zdi.

Aleš Čermák: Participace vs. manipulace

Aleš Čermák.
Aleš Čermák. | Foto: cjch

Příklon k performativitě se projevuje i v díle Aleše Čermáka Starý svět už nedává smysl a nový ještě nenastal v multimediální instalaci spojující malbu, zvuk a zdramatizovanou četbu autorského textu ABCD Walter.

Útržkovitý a významově místy až přehuštěný fragment vznikající knihy o muži na okraji společnosti osciluje mezi heslovitými proklamacemi o autoritě, (ne)svobodě, (sebe)odcizení a pokřivených vztazích v kapitalistické společnosti a delirantním záznamem proudu vědomí.

Úkolem přítomného figuranta (jednoho ze dvou, kteří byli na tento úkol umělcem najati ze stále rostoucích řad nezaměstnaných) je tento text neustále opakovat. Instalaci doplňuje zvuková aparatura šířící prostorem zlověstné hučení a nástěnná malba černobílého hexagonu, který při prohlížení způsobuje nepříjemný stroboskopický efekt.

Čermák tak prakticky rozehrává téma participace vs. manipulace, které rezonuje v současné teorii (Stephen Wright) i praxi (extrémním proponentem tohoto trendu je například Santiago Sierra, ale nařčení z manipulace se nevyhnulo ani Kateřině Šedé), a agresivními akustickými a vizuálními prostředky dotírá na diváka.

Čermák chce podle svých slov pracovat s lidmi, kteří se nemají možnost vyjádřit, ale v této instalaci jde spíše o formu symbolického nátlaku. Jak naznačuje text, který vymezuje Čermákovu část instalace, „věc se stává pod tlakem moci a násilí."

Václav Magid: Tupoučká politická hesla

Václav Magid.
Václav Magid. | Foto: cjch

Z momentu kontradikce vychází i audiovizuální instalace Václava Magida Nevyřešené problémy formy inspirovaná dvěma protichůdnými, respektive dialekticky propletenými cíli avantgardy: požadavkem autonomie uměleckého díla na jedné straně a nárokem na společenskou relevanci umění na straně druhé.

Formálně se jedná o dvanáct vizualizací a stejný počet krátkých hudebních kompozic inspirovaných Schönbergovou dodekafonickou hudbou, do nichž je zakódováno dvanáct, podle vyjádření autora „tupoučkých" politických hesel o dvanácti slabikách.

Rozpor je v tomto případě hlavní médium, se kterým autor pracuje a které se jej podle jeho vlastních slov týká osobně: Jako levicový intelektuál věří ve společenskou funkci umění a zároveň coby umělec usiluje o autonomii uměleckého díla. Tuto rozporuplnost se pokusil vtělit do své instalace, prostřednictvím jejíž „ošklivosti" měla vyniknout umělcova distance vůči pojednávanému tématu.

Nevím, kolik diváků bylo schopno sledovat autora až sem, ale předpokládám, že většina se spokojila s možností dešifrovat dodekafonicky přezpívané slogany jako například „Raději nepřizpůsobivý než otrok" nebo „Na křídlech úspěchu do dluhové pasti," zatímco autorova motivace vyplývající z jeho vlastní zakoušené vnitřní názorové nekonzistence zůstala skrytá pod efektní slupkou intelektuálního cvičení.

Daniela Baráčková: Návštěva hrobky

Daniela Baráčková.
Daniela Baráčková. | Foto: Aktuálně.cz

Zcela jiný je přístup Daniely Baráčkové. Její instalace nazvaná Smrt, česká malost a současné výstavnictví působí na první pohled dojmem volné sbírky videí a maleb, provází ji však reflexe osobního traumatu, historické paměti a (pseudo-)folklórních motivů.

Do Příhodovy architektury vložila autorka model rodinné hrobky Baráčků tvořící svébytný projekční prostor se sníženým stropem. Pro většinu návštěvníků znamená návštěva „hrobky" nutnost sklonit hlavu před trojicí videí, která tvoří nejsilnější moment celé instalace.

V prvním z nich autorka v kostýmu šlechtičny (připomínka původních majitelů hrobky z řad „vrchnosti", od kterých rodina hrobku zakoupila) omdlévá na hřbitově, ve druhém stojí po krk v hrobce a vyplazuje na diváka jazyk, zatímco nad ní stojící herci deklamují charakteristické výroky členů autorčiny rodiny, a ve třetím leží Baráčková na dně Macochy a zpívá úryvek katolické litanie „Do temnoty světlo! Místo strachu teplo!"

Tato i ostatní videa v instalaci se vyznačují na jednu stranu teatrálností a jindy zas bizarní poťouchlostí umožňující překonání patosu a zachování distance vůči prvnímu a patrně ústřednímu tématu instalace, jímž je smrt otce.

Tato klíčová informace však v informačních materiálech nefiguruje a jediné, co k tomuto významu odkazuje, je video Futra, kde autorka nad talířem plným kančího masa prohlašuje, že jí maso svého mrtvého otce. Atmosféra stylizované podivnosti podtržená užitím angličtiny však působí jako zcizující prvek, který diváka účinně odrazuje od empatického ztotožnění.

Pod kůži se nedostanou

Podle mínění pořadatelů i účastníků je cena v dobré kondici. Letošní finalisté byli vybráni z historicky vůbec nejpočetnější skupiny, přičemž kvalita přihlášených prací byla podle slov předsedy komise, kurátora newyorského Muzea moderního umění Christiana Rattenmeyera, vysoká.

Aktivity v rámci doprovodného programu jsou navíc stále bohatší: vedle dnes již tradiční prezentace finalistů v pětici českých a moravských městech přibylo veřejné kolokvium o umění od 90. let do současnosti.

Foto: Cena Jindřicha Chalupeckého 2013

Ať už tedy zvolí komise vítězem kohokoli, zřejmě bude letošní ročník považovaný za povedený. Zároveň však o jeho vyznění vypovídá glosa ředitelky sbírky, která na mou otázku, jak se jí líbí výstava finalistů, odpověděla, „že přinejmenším instalace se letos vydařila."

Nezáměrně se tím dostala do role kritika, který opernímu pěvci po výkonu pochválí kostým. Zde je tím kostýmem architektura otáčející se nota bene k publiku zády. Symbolický význam tohoto instalačního gesta ani anekdotické výměny názorů mezi šéfkou ostrahy a performery zmíněné v úvodu jistě nelze přeceňovat (určitě nebyla modelovým divákem výstavy, kterou se pokoušela strážit), ale rozpačitý pocit z letošního finále se patrně nevyhne ani mnohým návštěvníkům.

Díla sice působí suverénním dojmem, ale zároveň si drží diváka od těla. Pocit, že si umělci udržují distanci prostřednictvím hermetického jazyka umění, se nedostaví snad jen v případě prostorové intervence Dominika Langa. Tato distance není sama o sobě špatná, vždyť i na smrt otce se dá metaforicky vypláznout jazyk a nezaměstnané „ABCD Waltery" lze nechat donekonečna opakovat texty o rozkladu společnosti, ale pod kůži se nedostane.

5 otázek pro 5 finalistů Ceny Jindřicha Chalupeckého
5 otázek pro 5 finalistů Ceny Jindřicha Chalupeckého | Video: youtube.com
 

Právě se děje

Aktualizováno před 2 hodinami

Tenisté Evropy vedou v Laver Cupu po prvním dnu nad světem 3:1

Tenisté Evropy vedou po úvodním dnu Laver Cupu nad výběrem světa 3:1. Body výběru kapitána Björna Borga získali ve dvouhrách v Ženevě Dominic Thiem a Stefanos Tsitsipas, v týmu Johna McEnroea uspěl Jack Sock. Čtyřhru na závěr dnešního programu vyhrál domácí favorit Roger Federer s Alexandrem Zverevem nad Denisem Shapovalovem se Sockem 6:3, 7:5.

Rakušan Thiem v úvodním duelu třetího ročníku Laver Cupu odvrátil v duelu se Shapovalovem tři mečboly a nakonec Kanaďana porazil 6:4, 5:7 a 13:11. Američan Sock pak vyrovnal výhrou 6:1, 7:6 nad Italem Fabiem Fogninim a Evropu pak dostal znovu do vedení Tsitsipas, který v duelu debutantů přehrál dalšího Američana Taylora Fritze 6:2, 1:6, 10:7.

Úvodní ročník, který v roce 2017 hostila Praha, vyhrál tým Evropy a vloni v Chicagu trofej obhájil. V Ženevě bude vítěz znám v neděli.

Tenisový Laver Cup v Ženevě:

Evropa - Výběr světa 3:1 po prvním dnu

Thiem - Shapovalov 6:4, 5:7, 13:11, Fognini - Sock 1:6, 6:7 (3:7), Tsitsipas - Fritz 6:2, 1:6, 10:7, Federer, A. Zverev - Shapovalov, Sock 6:3, 7:5.

Další zprávy