Nekrolog - Tentokrát to Akademie populární hudby stihla, byť o fous, když v minulých letech nejednou předávala „vstupenku" do Síně slávy pozůstalým: letos v dubnu do ní uvedla po více než padesáti letech působení na tuzemské scéně Pavla Bobka. A i když kromě neurvalého bulváru všichni zdvořile mlčeli, bylo zřejmé, že napřesrok už by mohlo být pozdě.
O zpěvákových zdravotních problémech se vědělo: před šesti lety prodělal mrtvici, později i operaci srdce a od té doby jeho tělo pomalu, ale nezadržitelně chřadlo. Přesto nadále vystupoval, už v nikterak hektickém tempu, ale ještě na sklonku léta měl koncert s Malinabandem a rok předtím vydal nové album.
Klíčovější pro jeho pozdní kariéru však byla deska, jež té poslední předcházela. Na albu Víc nehledám nabídl třináct coververzí z repertoáru Johnnyho Cashe, kterého ctil od dávných let, jemuž se ale teprve k stáru začal přibližovat: jak moudrostí, zkušenostmi a vyrovnaností s mnohdy nelíbezným životem, tak i interpretačně, zklidněnou polohou, vědomím, že konec je na dohled, které tak naléhavě cítíme z Cashových posledních nahrávek pro American Recordings a v ozvuku i z Bobkova podání, i když jeho deska je průřezem celé Cashovy tvorby.
Sedm měsíců poté, co Bobkovu hlavu ozdobil vavřínový věnec obyvatele Síně slávy a dva měsíce po svých 76. narozeninách zpěvák v Praze zemřel.
Vystupovat až do posledního dechu dokázal i proto, že se už na prahu zpěvácké dospělosti rozhodl odklonit od rock´n´rollu, který jej a celou silnou generaci dnes už klasiků vmetl na přelomu 50. a 60. let na scénu. Byla to mocná tvůrčí vlna, kojená zámořskými vlivy a do morku kostí amerikanizovaná, i když svoji zamilovanou hudbu nasávala z poměrně nedalekých vysílačů v Luxembourgu.
Byla tak mohutná, že odpor, který jí kladla komunistická moc, toho moc nesvedl: pár zákazů, výhrůžky, totální embargo ze strany sdělovacích prostředků, propagandistické protiútoky, všechno bylo marné. Angličtina vystrnadila češtinu, která byla dobrá leda tak do televize, teenageři a čerství dvacátníci ovládli české hudební podzemí. Mezi nimi Pavel Bobek.
Už na fakultě architektury a pozemního stavitelství, kde získal roku 1961 inženýrský titul (a kde se doživotně skamarádil se spolužákem Janem Kaplickým; Kaplický nikdy nepřesedlal na hudbu, ale Bobek se architektuře věnoval až do roku 1980, kdy už byl stálicí zdejší pop music), vystupoval se skupinou FAPS a v pár dalších, ale zlomovým se pro něj stal rok 1963.
Tehdy nastoupil jako jeden ze zpěváků čerstvě založeného Olympiku. Dlouho v něm nepobyl, dostal se s ním do Semaforu, a zatímco Olympic pokračoval dál ve vítězném rock´n´rollovém tažení socialistickým Československem, Bobek zůstal v divadelním závětří.
Jeho písně zdobily inscenace skupiny kolem Šimka a Grossmanna. Podle legendy to byl právě Jiří Grossmann, kdo přiměl Bobka vzít na milost češtinu - několika nadčasovými texty - Houston, Oh, Ruby, nechtěj mi lásku brát, Ptačí styl aj. - mu dokázal, že i s mateřštinou to jde.
K legendě přidejme realitu: po periodě částečného uvolnění v 60. letech se ocitli pevně v sedle normalizátoři a šlo to JEDINĚ s češtinou, pokud chtěl zpěvák proniknout do rádia, televize, do novin. A kdo by nechtěl; i Bobek chtěl. Éru rock´n ´rollu už měl za sebou, opanoval pole moderní popcountry, jakou v Americe dělali interpreti typu Kennyho Rogerse, Krise Kristoffersona či Neila Diamonda. To byla hudba sice západní, převzatá, ale neškodná, takže ji mocipáni do éteru pustili.
Bobkovi se párkrát dokonce podařilo povýšit vlastní verzi nad originál, a pokud k tomu nedošlo, jeho podání bylo vždy vkusné, decentní, nepodbízivé, balzám oproti režimním spotřebním kolovrátkům, které ovládaly rozhlasové a televizní vlny.
Nejspíš to bylo i tím, že sám Bobek i lidsky oplýval obdobnými rysy. Noblesní gentleman, spíše anglického než amerického typu, laskavý, ale současně přímý a neúhybný člověk, který si s postupem let vydobyl luxus říkat svoje názory otevřeně a bez příkras. Člověk na něhož platí přídomek slušný, ač se věnoval oboru, v němž jsou takové vlastnosti spíše k pohledání a v posledku i na škodu.
