Rozhovor - Jeden z nejúspěšnějších českých filmů loňského roku se jmenoval Ve stínu a k jeho zasmušilé noir atmosféře skvěle přispěla i hudba od Jana P. Muchowa. Titulní skladbu Lay Down nahrál s tehdy skoro neznámou zpěvačkou Never Sol. A hladký soulový hlas, který klavírní baladu doprovázel, posluchače omámil tak, že se o jeho majitelce Sáře Vondráškové začalo mluvit jako o jedné z největších nadějí domácí pop music.
V pátek 27. září jí u Supraphonu vychází debutové album Under Quiet a o den dříve je talentovaná zpěvačka a skladatelka pokřtí v Paláci Akropolis.
Na autorském debutu s Never Sol znovu spolupracoval Jan P. Muchow a pod jeho dohledem mladá skladatelka nahrála působivou sbírku skladeb plných dramatických atmosfér. Potkává se v nich půvab klenutých klavírních melodií se subbasovými frekvencemi klubové elektroniky i s velkolepě znějícími smyčcovými party. A jelikož skladby, které míří mnohem víc k srdci než k hlavě, mají plnohodnotný doprovod v éterické vizuální stylizaci zpěvačky, začaly české hudební servery hovořit o místní variaci Lany Del Rey.
Oproti ní je ale Never Sol mnohem podstatně komornější. Nevynořila se odnikud a nevstupuje do hudebního světa s promyšlenou marketingovou kampaní. V posledním roce jste ji mohli po klubech vídat coby hostující zpěvačku projektu Floex. Nedávno se s ním také podílela na aktuálním EP Gone.
Vlastní skladby už ale předtím spontánně psala se svojí nejlepší kamarádkou Kateřinou Šantrochovou a ty nejstarší na debutu Under Quiet se datují prý až někam čtyři roky zpátky. Dodneška spolu příležitostně hrají coby duo Káča a Sára. Nicméně o tom, jak písničky pro plnohodnotný debut vznikaly, co je inspirovalo, nebo o tom, jakou roli v nich hraje element krásy, jsme si se Sárou Vondráškovou popovídali.
Aktuálně.cz: Většina českých hudebních serverů přirovnává Never Sol k Laně Del Rey. Uráží vás to, nebo vám to spíš lichotí?
Sára Vondrášková: Možná spíš lichotí. Lanu Del Rey mám hodně ráda, pořád nevím, jestli je banální, nebo ne, a v tom je její síla. Vykresluje spoustu úplně jednoduchých, obyčejných věcí, které se normálně dějí všem, ale dokáže vystihnout jejich hloubku. Nedávno s ní byl zajímavý rozhovor v Electronic Beats. Mimo jiné se jí ptali, proč má za sebou v jednom z klipů vlající americkou vlajku. Co to má znamenat? Co je to za symbol a co se tím snaží říct? Odpověděla, že všechno nemusí být symbol. Dala to tam, protože se jí to prostě líbí. Ne všechno musí vznikat pro nějaký smysl, a i přesto to může hloubku mít, může to na člověka působit.
A.cz: Snažíte se uvažovat podobně a také hlouběji přistupovat k banálním tématům?
Spíš mě něco napadne, nad něčím trávím hodně času ve svých myšlenkách a snažím se to ventilovat ven. Není to, že bych chtěla zhmotnit něco konkrétního.
A.cz: Když se na desku podíváte zpětně, dokážete v ní najít nějaké téma, které by jí celou prostupovalo?
Nerada bych popisovala, co to je. Jde spíš o to, čím jsem si procházela poslední roky, kdy jsem měla potřebu písničky psát. Jsou to moje názory, postoje, to, jak jsem se s věcmi vyrovnávala a vypořádávala. Není to konkrétní věc, ani pocit.
A.cz: Dalo by se tedy říct, že je to osobní deska?
Jo, hodně.
A.cz: A záleží vám na tom, jak ji budou vnímat posluchači?
Texty zas tak konkrétní nejsou. Přesně vím, o čem jsem je napsala, ale lidi si v nich můžou najít jinou zkušenost. Myslím si, že to je strašně důležité, tenhle prostor, aby se s písničkami každý ztotožnil skrz svoje pocity a zkušenosti.
Jak dlouho deska vlastně vznikala? Zmínila jste roky.
Nejstarší písničku jsem napsala tak čtyři roky zpátky, možná pět let. Nejnovější zase před čtyřmi měsíci.
Takže rozpětí skladeb na desce je…
…hodně velký. (smích)
Jak jste nakonec dospěla k rozhodnutí vydat desku u Supraphonu, po těch letech, kdy jste psala vlastní skladby? Kdo koho oslovil?
Oslovili mě a Honzu (Muchowa, pozn. red.). Chtěli jsme nejdřív vydat jen EP, říkali jsme si, že bychom mohli udělat čtyři nebo pět skladeb. Pak přišel Supraphon a tehdy ještě jedno vydavatelství, že by měli zájem vydat desku. Měla jsem v tu chvíli napsaných dost písniček, tak jsme se dohodli, že EP necháme být a začneme pracovat na desce. Nedávno nás překvapilo, že už to jsou dva roky, co jsme s tím začali.
A.cz: Vaše jméno se začalo častěji skloňovat, když jste začala živě zpívat s Floexem. Pomohla vám v něčem tato spolupráce?
Stoprocentně mi to pomohlo v hudbě, v tom, jak ji tvořím, i Honza (Muchow, pozn. red.) mi otevřel nové obzory. Jde například o to, jak pracovat v hudebních programech, jak si poradit s technikou na pódiu. Dřív jsem hrávala v klasických kapelách - basa, kytara, bicí. Teď je pro mě nový svět elektroniky. Láká mě a chtěla bych mu víc porozumět. Tomáš (Dvořák, pozn. red.) i Honza mi k němu otevřeli dveře.
A.cz: V posledních letech vyvstala docela silná vlna hudebnic na pomezí mezi písničkářstvím a klubovou elektronikou, jmenovitě namátkou Emika, Austra, Planningtorock. Ovlivnil vás nějak jejich přístup?
Sama poslouchám asi všechno, ale nejvíc mě baví právě Emika, Fiordmoss, Hidden Orchestra, Poppy Ackroyd… Líbí se mi, jak třeba Hidden Orchestra kombinují akustické věci s elektronikou. To samé Bat for Lashes nebo Cat Power na poslední desce. Nevím, jestli se o ní úplně dá říct, že je folkařka, ale její folk-blues na poslední desce obsahuje také elektronické nástroje nebo synťáky. Myslím, že v tomhle kombinování je budoucnost, je to cesta, jakou je třeba jít dál. Není dobré totálně se zahltit pouze elektronikou a syntetickými zvuky. Syntetické věci nemůžou fungovat samy o sobě, vždy musí mít společného něco s přírodou, s něčím opravdovým. A to jsou pro mě akustické nástroje. Bez nich to není tak silné, tak emocionální.
A.cz: Elektronický zvuk kombinujete ale i s orchestrálními aranžemi. Čím vás tento svět fascinuje?
Mně se na elektronice líbí, že v ní můžete používat vlastně cokoliv. Když použijete syntetické smyčce, zní to trochu jinak než opravdové, ale máte úplnou volnost si vybrat, který nástroj chcete. Nevidím důvod nepoužít tyhle zvuky, když věc podpoří. Myslím si, že smyčce se hodí pro citové věci, umocňují emoce.
A.cz: Jedna z posledních písniček na desce se jmenuje Femme Fatale. S tímto slovním spojením se pojí šarm, svůdnost, ale také určitá prchlivost. Jakou roli pro vás hraje krása?
Přijde mi pitomé přemýšlet nad něčím tím způsobem, že když je něco krásné, je to zároveň prchlivé. Když se člověku něco líbí, je to další pocit, který nějak vnímáme. Něco se vás dotkne pocitově skrze hudbu, něco dalšího skrz oči. Neznamená to, že když se vás něco dotkne skrze oči, že se to nemůže dotknout hlouběji.
A.cz: Krása mě napadla i u klipu k Hands, je to především estetizovaný obraz, s Floexem zase vystupujete obvykle v étericky bílých šatech. Jak moc si dáváte záležet na vizuální stránce?
Nepřemýšlím nad tím jako nad něčím odděleným. Hudba je samozřejmě nejdůležitější, ale jsem za tím vším vlastně já. Slova v písničce můžete předat jinou formou, posílit je vizuálním dojmem. Je to věc, které nijak zvlášť nerozumím, ale asi cítím, jak by měla vypadat, baví mě si s tím hrát. Nechci na tom stavět, ale přišlo by mi zbytečné se o to ochuzovat.
A.cz: Vadilo by vám, kdyby vás lidé začali vnímat mimo hudební kontext? Už teď za sebou máte focení pro InStyle nebo Elle.
Přemýšlela jsem o tom a myslím, že nemá cenu se tím zabývat. Chci, aby lidé vnímali jako první moji hudbu, a ne můj obličej, ale jsem to vlastně pořád já. Pokud to u někoho hudbu shodilo, nemůžu to nijak ovlivnit.
A.cz: Kdyby se o vás tedy za pár let někde psalo jako o módní ikoně Sáře Vondráškové, a nikoliv jako o hudebnici, nebude vám to vadit?
Sama sebe vnímám, že dělám hudbu. To je to, co opravdu dělám naplno. Ale nemůžu nikomu říkat, jak o mně má mluvit. Na to nemůžu mít vliv, a kdybych chtěla, tak se z toho asi zblázním.
