Recenze - Push the Sky Away se v diskografii Nicka Cavea asi nikdy nebude vyjímat na těch nejvyšších stupních. Chybí jí neurvalá rocková energie desek Grinderman, přímost z Dig, Lazarus, Dig!!! i emoční síla nejslavnějších baladických nahrávek australského zpěváka. Proto turné v jejím rámci se mohlo na první pohled tvářit tak, že se u rozjímavých písniček nové desky budete jen příjemně pohupovat do rytmu a sledovat elegantního gentlemana, jehož tvorba stále dokáže vzdorovat toku času.
Už jeho vystoupení na Pohodě nebo maďarském Szigetu svědčily o něčem docela jiném. Bad Seeds se na nich přerodili v hlučný ansámbl a pražský koncert je zastihl v ještě lepší formě. Nick Cave se na pódiu choval jako kazatel i ďábel najednou a neuznával jinou autoritu než svou vlastní.
Koloběh intenzity a hluku
Když ještě po otevření koncertu kontemplativním kouskem We No Who U R Cave prohlásil: „Teď teprve můžeme začít," načež se ozvaly první tóny další odměřené, středně rychlé Jubilee Street, začínal jsem se obávat, že už by Cave mohl být koncertováním unavený a že se odhodlal k jistotě hraní pro zamilované páry (= podstatná část návštěvníků). Vzhledem k tomu, že ve stejný den v Praze hrál techno veterán Kevin Saunderson a k dispozici bylo i několik dalších parties, zvažoval jsem, zda jsem si pro páteční večer nevybral až moc uměřený program. Ale naštěstí jsem už zhruba o pět minut později nelitoval.
Zatímco na desce Jubilee Street v závěru od dojemných smyčců a hlubokého zpěvu graduje jen k velmi decentnímu rockovému konci, naživo se ní Bad Seeds opravdu opřeli.
Cave začínal svůj projev postupně přiostřovat, kapela reagovala zrychlením tempa, na což Cave zas reagoval hrdelním zpěvem. Takže gradovala hlasitost i intenzita a z docela příjemné písničky se najednou stala exploze rockové energie. Přičemž pořád mějte na paměti, že jí sršel skvěle sehraný ansámbl, artilerie dvou bicích, vazbící kytary, zurčící klávesy a "špinavec" Warren Ellis do toho při hře na housle trhal žíně.
Často se mluví o rockové energii jako o pár chlápcích s kytarami, kteří do toho zvládnou bušit docela dlouho a intenzivně. Dost z nich se poslední dobou vrací na scénu. Ale kdybychom vedle sofistikovaného hluku Bad Seeds postavili třeba slavné navrátilce Rolling Stones a pokusili se je vzájemně poměřovat, Jagger a spol. by z pomyslného souboje vyšli jako vidláci z maloměstského kulturáku, kteří se s formou nesnaží nijak pracovat.
Herec, kazatel, nebo ďábel sám?
Názory na současnou pódiovou prezentaci Nicka Cavea jdou dvěma směry. Někdo jeho stoje na zábradlí v zapření o diváka, případně podobná klekání si do nich, vidí jako projev neustávajícího zápalu do hraní.
Jiní, ti s více iluminátskými myšlenkami o fungování hudebního průmyslu, zase jednotlivé prvky jeho vystoupení označují za dobře sehrané divadýlko.
Nějaké jejich argumenty dávají smysl. Dítě, které ke Caveovi připlulo davem při těch nejintenzivnějších polohách skladby Tupelo, bylo k vidění i na Glastonbury. Maličké improvizace v textech a promluvách, kdy nějaké holce v davu naznačí, že je tam s trochu podivným týpkem a že jí najde lepšího, se taky dají jednoduše předem připravit.
Ale ať už jde o integrální součást Caveovy osobnosti nebo ne je v podstatě jedno. Jeho machistické vystupování totiž v kontextu hudebních výbuchů na pódiu skvěle fungují.
Cave vlastně naživo moc nekomunikuje s davem. Jenom si pořád sám kontroluje, jestli se chová, jak by měl. Když lidé při West Country Girl začali samovolně tleskat, pokynul jim, že tohle fakt ne, ať mu to nekazí. V rukou, do kterých se s jistotou zapírá, zase můžeme vidět symbol absolutně sebejistého zpěváka. Jakmile v lidech jednou stojí, už se o ně nestará a nekontroluje si s obavami, jestli náhodou nemůže spadnout. Přitom je mu už šestapadesát let. Kdyby celý koncert proseděl na židličce a myslel raději na to, aby klouby ještě aspoň jednu dekádu vydržely, nikdo by se mu nemohl divit.
Místo toho ale na pódiu poskakuje, zahazuje mikrofon, občas si odplivne na zem a nezbavuje se nálepky bouřliváka, byť trochu staromódního. Pohazování kyčlí už se přeci jen dneska moc nevidí.
Odvrácená strana hudby
Cave má už od svých počátků dvě stěžejní polohy, kam bývá škatulkován. Je to právě už zmíněný bouřlivák a romantický básník. V Praze předvedl i svou něžnější stránku a představovalo ji klavírní intermezzo v takřka dvouhodinovém setu, konkrétně skladby God is in the House, Love Letter a Into My Arms.
Nicméně nejsilnější byl v polohách, kdy do zdánlivě klidných skladeb přidal explozivní element. Skvěle si s tím poradil u nových skladeb z Push the Sky Away, jako výtečný krok se pak ukázalo i zařazení starších skladeb The Mercy Seat a Stagger Lee do aktuálního setlistu. Cave s Bad Seeds v zády totiž nepotřebují žádnou světelnou show ani dodatečné vizuální efekty, nasvícení se mění jen drobně a jinak si bohatě vystačí s hudební produkcí.
Když právě v Mercy Seat uhranutý Cave křičel o nejstarším způsobu odplaty (oko za oko, zub za zub) sálala z něj nebezpečná energie. V mordýřské baladě Stagger Lee, původně folkové skladbě o nechvalně proslulém americkém vrahovi, zase mysticky kroužil po pódiu a každý hlučný každý hlučný výpad Bad Seeds neklidnou atmosféru proťal s intenzitou něčeho tak brutálního, jako je právě vražda.
O Caveovi se často píše, že je mistr při práci s náladami a s emocemi, tak si na závěr tento stereotyp znovu připomeňme. Něco na něm totiž bude, jen tentokrát se zpěvák zaměřil na temnější stránku věci.
Pokud chcete v lidech vyvolat silnou reakci, musíte je nejprve ukolébat. Cave to moc dobře ví a ovládá.
