Rozhovor - Jaké synonymum vybrat pro režisérku Hanu Burešovou? Bez váhání slůvko „věrnost". A je tím myšlena celoživotní věrnost některým tématům, která budoucí režisérku oslovila již v dětství, a také uměleckou kontinuitu a třicetiletou pracovní věrnost dramaturgovi, který je zároveň jejím manželem.
Jako malá holka si hrála na dvorku pražské periferie s kamarádkami na Tři mušketýry a po režisérčině padesátce vidíme malou holku pobíhat mezi „opravdovými mušketýry" na divadelní scéně. Studium režie na DAMU zakončila montáží z lidových barokních her o narození, umučení a vzkříšení Krista, téma umučení se znovu objevuje v pozadí příběhu o slečně Jairové a tak bychom mohli pokračovat.
Hry s náboženskou tématikou předkládá Hana Burešová nábožensky málo vzdělané a ve víře vlažné české společnosti pravidelně. Tentokrát jde o mysterium v hávu parodickém a groteskním.
Aktuálně.cz: Není překvapivé, že jste si vybrala další hru s náboženskou tématikou. Pro člověka s vírou je to látka na celý život a je dost dramatiků, kteří ji uchopují po svém. Proč jste letos v Divadle v Dlouhé inscenovali zrovna Ghelderodovu Slečnu Jairovou?
Hana Burešová: S první verzí překladu Tomáše Kybala se seznámil Štěpán (Otčenášek, dramaturg - pozn. red.) už v devadesátých letech. Text nás fascinoval svou mysteriózní atmosférou a přitom velkou konkrétností. Už při čtení zanechá totiž plastický výtvarný dojem… V polovině 90. let jsme Slečnu Jairovou nabízeli divadlu Na zábradlí, kde nás vyzývali k hostování, mysleli jsme na Suchařípu a Hybnerovou v hlavních rolích, ale Petr Lébl se té hry nějak bál, Štěpán ji pak nabízel i několika jiným režisérům a asi předloni jsme se ho sami odhodlali uvést v Brně, ale Standa Moša měl taky nějaké obavy, takže nezbylo, než abychom se o jeho realizaci pokusili konečně v našem divadle. Myslím, že za to stojí už svou jedinečnou divadelností i postavami, které představují docela vděčné herecké příležitosti, nehledě na řadu závažných otázek, které provokuje.
A.cz: Tušíte, s čím vším se většina mládeže setká ve slečně Jairové poprvé a čím už je naopak připravená (odchovaná) jinými kusy z Dlouhé?
S humorem, který jde až na hranici cynismu a dotýká se jakoby neuctivě i posvátností, s groteskní nadsázkou i s hravostí se už mladí diváci určitě v Dlouhé setkali. Možná si nebudou hned umět zařadit všechno, k čemu hra odkazuje, ale může to v nich vzbudit zájem o věci, o kterých se v dnešní době příliš nemluví a o kterých má přitom zcela přirozeně každý člověk potřebu přemýšlet a ujasňovat si je, jako je vztah ke smrti a umírání. Ostatně s tím máme dobré zkušenosti: když jsme například dělali v Dlouhé Obrazy z Francouzské revoluce, stávalo se docela často, že si hned potom zaujatí mladí sháněli knížky o té době a kantoři nám psali děkovné dopisy, že jsme jim pomohli objasnit látku, kterou ve škole probrat vůbec nestíhají …
Mládež třeba nemá ještě takové intelektuální zázemí a životní zkušenosti, aby si uvědomila všechny odkazy a souvislosti, které hra nabízí, zato vnímá mnohdy zjitřeněji, víc chápe pudově a zapojuje vlastní neopotřebovanou fantazii a cit. Je vděčným vnímatelem i básní, a tato hra je svého druhu básní, byť v próze. Je docela pikantní, že mladí nakonec v inscenaci objevují i věci, o kterých sama nevím, například je prý nadchla určitá příbuznost s Mrtvou nevěstou a poetikou Tima Burtona - a já ani nevím, co to je, nebo jsem to už zapomněla.
A.cz: Na výstavě Stanislava Kolíbala chodila jsem od objektu k objektu a tak trochu jsem nevěděla, kudy do toho. Pak jsem se zadívala na lektorku, která dětem lepila na velké okno galerie lepicí páskou linie, které jsou oknem vidět. Jedna čára - konec záhonu, druhá čára - cestička, svislá čára - strom,… Existuje podobně jednoduchý klíč ke Ghelderodovi, aby člověku rychle svitlo?
Je samozřejmě dobré, když divák pochopí, že vlastně sleduje příběh o Ježíšově vzkříšení mrtvé dcery Jairovy, o kterém se zmiňují evangelia, je taky dobré, když divák viděl už pár obrazů starých mistrů, má pak určitě větší potěšení ze hry, ale rozhodně to neznamená, že nezná-li, nepochopí, o čem se tu hraje. Mám dojem, že klíč je zakódován v textu, který působí na první přečtení velice vyhraněně expresivně, divadelně groteskně a přitom i básnicky zamyšleně a vyvolává zcela konkrétní výtvarné představy.
Autor tu záměrně staví okrajový novozákonní příběh do jedinečného světa, v němž se setkává vedle sebe časoprostor biblický, středověký a současný podobně, jak to můžeme vidět na obrazech starých mistrů, jako byl Breughel starší, který např. vraždění neviňátek umístil do zasněžené flanderské vesnice. Tím vzniká až surreálný obraz, kde se setkávají věci zdánlivě neslučitelné, např. se tu na Velký pátek zároveň koná pouť, karneval a velkolepá městská slavnost - řeklo by se „šou", jejímž vrcholem je „historická rekonstrukce" poprav ukřižováním…
A protože je hra nejen černá groteska, ale zároveň mystérium, zůstává tajemstvím, zda křižují pravého Krista nebo „jen" nějakého potulného léčitele a skandalistu. Tajemství je zdůrazněno i tím, že se zrovna tento děj odehrává za Jairovou zdí, kam nevidíme, a tím, že se právě „kruciální" děj stává okrajovým a sledujeme ho jen v ohlasech, prostřednictvím Jairovy rodiny a návštěvníků jeho domu, je zároveň mistrně dovršena hra jako travestie a groteska.
Někteří lidé se podivovali, jak to, že je tam televize - chápali hru jako středověkou „dobovku" a nevšimli si, že je na dvoře taky rozbitý bicykl a odpadky v igelitových pytlích, že Zrzoun má tenisky, Blandina krasobruslařské boty, opilé maškary máchají basebalovými pálkami a odhazují pivní petlahve. Některé zarazil Mickey Mouse v pašijovém průvodu za zdí, ale to je pouze jedna z masek, kterých je tam dost a z různých dob. Byli jsme na studijním zájezdu v Belgii a stále se tam žije v cihlových středověkých domech, jejichž obyvatelé doma opečovávají a užívají historický nábytek, na který postaví hifivěž… myslím, že to není nic nepochopitelného, věci se vrší na sebe jako věky, jimiž lidstvo prošlo a není typické jen pro dnešek mísení všeho bez hierarchie jako v onom pouťovo-pašijovém průvodu.
A.cz: Když vás vidím režírovat, když pak vidím ty často nebohé lidi na jevišti, zdá se mi, že každou tu postavu milujete. Povězte, proč bychom si i my mohli zamilovat slečnu Jairovou, jejího otce Jairose nebo tři Marienky, lidové plačky?
Utrpení otce, kterému umírá dcera, je myslím obecně pochopitelné. K jeho až anticky tragickému lkaní, které prožívá se vší vážností a vznešeným patosem, se přidávají jisté nemístnosti, které nám ho přibližují v celé lidské rozmanitosti a rozpornosti: potřeba se odpoutat od bolestného prožívání a reflektovat se, sledovat svůj žal s odstupem, až s jistým gustem básnického nadhledu, strach, co si lidé pomyslí, když ho uvidí plakat, jeho, hejtmana a velitele hasičů, a zároveň strach, co si pomyslí, když ho neuvidí plakat, děs z toho, jak ponese ztrátu, hrůza z prázdnoty, až mu jediná dcera umře i z toho, že ještě neumře a stav živé-mrtvé se bude dále prodlužovat, potřeba dceři pomoci v umírání i nechuť být při tom, potřeba utéct z domu smutku aspoň na chvíli stejně jako přirozená potřeba se třeba i ve chvíli vznešeného utrpení vymočit…
Je to jen průměrný člověk, slušný i zbabělý, velkorysý i malý, jeden z mnoha, co valí přes rozličné překážky urputně svoji kuličku, snaží se proplout životem s co možná nejmenšími ztrátami a udržet si svou lidskou důstojnost, což se mu samozřejmě ne vždy daří… Jeho dcerka je tak trochu z jiného světa, jako by od mala tíhla ke smrti, ale to nám ji nemusí vzdalovat, vidíme panenskou dívku, co nemocí zestárla do zvláštní jasnozřivé dospělosti, dospělejší než její rodiče, a přesto je stále dětská.
Ve hře má více podob, křehká mrtvá, nepříjemně zaskočená svým vzkříšením, jako by se znovu musela učit chodit a mluvit, potom světu i sobě odcizená žije dál jaksi z donucení, a proto všemu navzdory jako nějaká sněhová královnička, zlá a divoká, prudce střídající škodolibé veselí s náhlým nezájmem a vyprázdněností nudy a na závěr, po očistné návštěvě Lazarově zase mírná, odevzdaně sedá na polštářích u okna jako sedívaly panenky z pouti na venkovských ustlaných postelích, s nadějí i s pochopitelnými záchvěvy strachu čeká na svůj skon, tělo malátné, ale její uši slyší a oči vidí víc, než ostatní, kteří se bláznivě ženou křepčit na popravišti. A Marienky čili jakýsi „antický chór" plaček? Čirá radost groteskní travestie!
Takové tetky jsem znávala v dětství, ječivě zpívaly v kostelíku, před ním pak probraly živé mrtvé, i o těch nebožtících, co navštěvují své pozůstalé, jsem je slyšela mluvit a bylo to zábavné i strašidelné, směšné a smutné - staré ženy, které se od mužů liší už jen oblekem a ženskými tlachy, proto je taky nakonec u nás hrají tři muži a navíc Slováci, jelikož ve hře tyto tři svíčkové báby a bosorky zároveň mluví nářeční hatmatilkou na slovenský způsob.
Všechny postavy i postavičky, i ty Ghelderodem nemilosrdněji, černěji nahlížené, tu mají své typické i obecné rysy, svůj lidský rozměr, své kouzlo, skrze které je můžeme chápat, politovat je, usmát se nad nimi i se jim vysmát. Všichni jsou tak trochu ubohé loutky, vláčené osudem i svými neřestmi, ale všichni jsou vlastně i docela „normální", běžní lidé, jací byli od začátku věků až po dnes. A to je samozřejmě vděčné jak pro herce, tak pro diváky.
A.cz: Ghelderodeho postavy mají cynický vztah k církevním úkonům, pánbičkaření se jde na dřeň a přesto hra ani insceneace v celku cynická není. Jak je to možné?
Cynický humor je jedním z typických znaků této hry. Autor má spadeno hodně na vychytralé, obžerné a kruté kněze, měl s nimi v mládí jistě nějaké neblahé zkušenosti, stejně jako na samolibé doktory, tyjící z lidského trápení a nevědomosti. Na postavách Vikáře a Doktora ukazuje, kam může zajít člověk, právě ve svém cynismu, když vykonává práci, která je do značné míry altruistickým posláním, jako podomní obchodník, jen jako výnosnou výdělečnou činnost - odosobněně, bez přesvědčení a citu. Jejich replikám se smějeme, i když - či právě proto, že jsou až absurdně cynické, je to však osvobozující smích, kterým tyto typy prohlédáme a odmítáme.
Nepopiratelně je autor hořce naladěn proti marnosti a malosti lidského pachtění, vidí svět jako krutý a směšný; vysmívá se lidské malosti, malověrnosti, zbabělosti a vyprázdněného konzumentství, uboze závislé tělesnosti, ale zároveň s malými a bitými lidmi soucítí, pod jeho ostrým perem cítíme probolenou zkušenost a taky jistou víru, přesto, že jeho vize končí apokalypticky.
A.cz: Jako divák jsem měla dojem, že skladatel Vladimír Franz musel při zkouškách sedět v hledišti a komponovat hudbu přímo na místě. Jak ty na detail domyšlené sekvence vznikaly? Inspirovaly Franze až hotové scény nebo někdy přišel s hudební atmosférou a akcenty jako první a všechno ostatní se odvinulo od hudby?
Vladimíra inspiruje vždy autor, dokonce ještě než ho přečte, protože on zná skoro všechno a umí věci dávat do souvislostí. Ale tuhle hru neznal, tak si ji přečetl a měl dost podobné mínění jako já i o muzice… ale to víte, je to vždycky těžké, povídat o muzice, dáváte si příklady, jak by asi mělo vypadat to a to, tady asi jako Stravinský, tady asi jako…
No, nikdy nevíte, co pak skladatel přinese a jestli se vážně trefí. Chtěl tam sbory a já byla dost nervózní, co s nimi asi nahraje, nebavila mě představa nějakých vážných liturgických zpěvů v grotesce, natož nějakých sentimentálních písní…
Naštěstí přinesl množství nejrůznějších stavebních prvků, jak vokálních, tak orchestrálních, od chorálu po techno, punk a dechovku, vedle celých skladeb i zvuky, atmosféry… Nejprve si vždy dělám z jeho nahrávky výběr sama, on pak chodí se mnou ke zvukaři a tam to v počítači skládáme dohromady, často z mnoha stop sestavujeme jeden track, potom sedá v hledišti a poslouchá, jak to jde dohromady s tím, co se děje na jevišti a pak ještě znovu opravujeme mixy - docela vyčerpávající, i když zároveň zábavná práce. Jako na smůlu jsem ovšem zrovna v této fázi práce vinou nějaké virózy ohluchla na jedno ucho…
A.cz: Fascinuje mne, že v Divadle v Dlouhé držíte stále v dramaturgii také linii her exkluzivních. Když „se nepodbízí" dobrý malíř nebo spisovatel, ale má talent a dělá jen to, čemu věří, má naději, že dílo sice nebude patřit mezi top ten, ale že si v každé době svých pár čtenářů najde. Jak se exkluzivní dramaturgie „vyplácí" v divadle?
Myslím, že hodně. Jsem už docela „starý divadelník", tak mi snad někdo uvěří, když řeknu, že mi letitá zkušenost stále potvrzuje, že je nutné dělat vedle věcí, které jaksi automaticky přitáhnou do divadla veřejnost (tedy tu většinu, z níž divadlo fyzicky žije), taky věci nevídané, neznámé, dokonce třeba takzvaně nehratelné, prostě ještě neověřené. Samozřejmě se na ně diváci nikdy nepohrnou v průvodech, proto je větší divadla musejí vyvažovat tituly lákavými, chcete-li ověřenými. Menší divadla to mají v tomto ohledu snazší a mohou nebo určitě by měla takto „exkluzivní" dramaturgii realizovat ještě častěji.
Neověřený titul neznamená přece nezábavný nebo nesrozumitelný či dokonce špatný. Ale je prostě méně odvážlivců z řad diváků, zvláště těch svátečních, kteří si dovolí utratit peníze za něco, co nevědí ani náznakem, co je. A proto se musí utvořit vždy nejprve nějaká divácká základna na titulech, které trochu přitáhnou, a jakmile diváci začnou mít k divadlu důvěru, přicházejí i na věci, které neznají. A často pak přicházejí právě na ně. Chce to trpělivost a nekoukat jen na počty obsazených míst, to by pak nemohlo nikdy vzniknout nic nového, tedy ani staro-nového, co děláme právě často my se Štěpánem Otčenáškem.
Mnoho současných her nás totiž zatím neoslovilo, a tak se obracíme hodně k těm minulým, zasutým, které podle nás mají co říct a je třeba je úplně poprvé nebo znovu pro divadlo objevit - a to je podobné jako dělat něco neznámého zcela nového, včetně risku, že mnoho lidí třeba nepřijde. Nebavilo by mě pořád dělat jen věci, co už se stokrát hrály, byť mnohé z nich miluju. A třeba autor, jako Ghelderode, to je pro mě skoro současník - jednak psal ve dvacátém století, a tedy už pocítil hrůzu nové doby, a hlavně má co říct o člověku, o jeho životě i smrti...
