Paříž - Monstrózní veletrh fotografie Paris Photo si za sedmnáct let své existence vydobyl status jedné z nejdůležitějších fotografických události roku.
Světovým galeriím, které mají na zaplacení vysokého nájmu, dává účast na veletrhu status "předních fotografických institucí" (české galerie neměly letos žádné zastoupení ). Návštěvníci se zase mohou těšit na ukázku toho nejzajímavějšího, co se na fotografickém poli, podle parametrů galeristů, odehrává. Případně, pokud mají přebytečných 1500 až 260 tisíc euro, si vystavované skvosty mohou přímo koupit.
Paris Photo je veletrhem v pravém slova smyslu, zabírá celou plochu Grand Palais. Nesmyslné rozměry a propracované masivní PR navíc každoročně přilákají desetitisíce návštěvníků, takže prohlídka téměř vždy probíhá v hutném davu.
Odměnou za toto nepohodlí je pak možnost zhlédnout originály uměleckých děl nejvýznamnějších fotografů klasické éry i mladých tvůrců, které ale návštěvník v záplavě Bressonů, Capů, Evansů a současných sázek na jistotu snadno přehlédne. Stejně tak se nedočká ani kritické diskuze či reflexe současného stavu fotografie, fotožurnalismu, či galerijního byznysu.
Proti gustu...
Je těžké zhodnotit, zda je tento ryze tržní přístup na škodu.
Pořadatelé se snaží Paris Photo prezentovat jako fotografický festival s bohatým doprovodným programem. Pro akce podobného typu se ale obvykle používá mnohem výstižnější výraz - veletrh, jehož slovní základ jasně ukazuje na hlavní poslání nezvyklé přehlídky mezinárodních hipsterů v centru Paříže.
Velkorysý spektákl je navíc sponzorovaný giganty globálního byznysu. Ať už mluvíme o spoluautorovi hypoteční krize - americké bance J. P. Morgan, ikoně luxusních oděvů Giorgio Armanim či automobilové značce BMW.
Proč by si ale galeristé měli sypat popel na hlavu, za to že se snaží vydělat peníze? Přestože samotné fotografické řemeslo skomírá, stále více lidí investuje nemalé peníze do nákupu "zaručených" jmen.
Komerční zákulisí veletrhu navíc vytváří velmi dobrý první dojem a nikterak nepřekáží solidnímu zážitku z výstavy. Pro běžného návštěvníka je nakonec možnost prohlédnout si originální dobové zvětšeniny slavných snímků největším zážitkem.
Zaručená jména
Mezi naše osobní hvězdné momenty letos patřila například velká série reportážních fotografií od legendárního Roberta Capy, hodně snímky byl zastoupen Elliot Erwitt. Skvěle působila velká kolekce drsných snímků Diany Arbus. Mezi naše osobní tipy na koupi patřily originální zvětšeniny od nemilosrdného supa newyorských ulic třicátých let Weegeeho. Klasiku všech klasik představovali třeba Walker Evans či Ansel Adams.
Jak bývá na veletrzích podobných rozměrů zvykem, mnozí galeristé vystavovali nejen stejné autory, ale i identické snímky. Říká se sice: "Opakování matka moudrosti", i tak nakonec v takovéto obrazové záplavě v mysli utkví pouze pár nejvýraznějších děl.
Rámec strohé repetice tak s přehledem převýšily opravdu nepřehlédnutelné velkoformátové akty punkové důchodkyně Vivienne Westwood od Juergena Tellera. Stejně tak impozantní byly i obří abstrakce od Thomase Ruffa. Z nových autorů zaujal Yang Yongliang svými snovými krajinami prezentovanými formou rozměrných lightboxů.
Na několika místech bylo možné si prohlédnout fotografie po nedávno objevené hvězdě žánru pouliční fotografie Vivian Maier. Do své smrti neznámá chůva malých dětí fotografovala čtyřicet let v ulicích Chicaga a zanechala po sobě dílo obdivuhodné kvality, které se rázem stalo blockbusterem trhu s umění.
České galerie sice zastoupeny na výstavě nebyly, nicméně českých fotografů, převážně klasiky, se prodávalo celkem dost, nejčastěji Jaromír Funke a Josef Sudek z „mladších generací" pak svérázný fotografující šmírák Miroslav Tichý.
Ani Bourriaud doprovodný program nespasí
Kromě výstav nabízí Paris Photo poměrně obsáhlý doprovodný program. Jeho hlavní náplní jsou Autogramiády významných fotografů spojené s podejem monografií, které jsou doplněny o přednášky a diskuze.
Vyrazili jsme proto na našeho oblíbeného Martina Parra a jeho přednášku o obrazových knihách věnovaných protestům. Místo obvykle vtipem hýřícího Angličana nás ale čekalo nezáživné předčítání seznamu těchto publikací, kterým si Parr dělal reklamu na svou novou knihu, k jejímuž nákupu na závěr vyzýval. V zásadě hodně málo na to, že jde o jednu z největších fotografických událostí roku a jednoho z žijících legend - fotografů.
Plochosti a obsahové prázdnotě doprovodného programu nepomůže ani to, že jeho koncepci tvořil obvykle celkem radikální a nekompromisní Nicolas Bourriaud. Komerční rozměr veletrhu, jak se zdá, dobře obrousí jakékoliv hrany.
Šestnácté narozeniny komerčního fotografického svátku byly doprovázeny ale i kritikou, která do značné míry zastínila diskuzi o kvalitě prezentovaných galerií a uměleckých děl. Asi nepřekvapí, že tato kritika proběhla zcela mimo prostory Grand Palais.
Svět bez obrazu je jako černá díra
V den zahájení letošního ročníku Paris Photo totiž pařížský levicový deník Libération uštědřil svým čtenářům vizuální šok. Ze čtvrtečního vydání vymazal všechny fotografie. Zůstala po nich pouze prázdná bílá místa, která byla navíc zdůrazněna výrazným černým rámem a krátkým textem popisující dění na zmizelém snímku.
Účelem tohoto "zvláštního vydání" bylo upozornit na stávající podobu fotožurnalistické profese a současnou důležitost obrazu ve společnosti obecně. V době digitální fotografie a síťových médií se totiž fotožurnalismus stal ohroženým druhem.
Zaměstnávat fotožurnalisty je dnes pro redakce luxus, který nezanedbatelná část tisku nahrazuje v lepším případě levnějším materiálem z fotobank, v tom horším nedokonalými a vizuálně nezajímavými snímky od svých píšících redaktorů nebo veřejnosti.
Právě proto není možné čin Libération ignorovat pouhým mávnutím ruky. Deník se snažil upozornit na chybějící debatu o těchto problémech současné fotografie. Velmi jednoduchými prostředky demonstroval, nakolik je vizualita pro současnou společnost důležitá. V místech chybějících fotek jakoby vznikla myšlenková černá díra, kdy fantazie často nestačí k domyšlení děje na zmizelém snímku.
Libération se přitom nebál rýpnout ani do fotografické události, které se konala pouze několik málo stanic metra od jeho redakce.
Podle jeho názorů totiž tento samozvaný svátek fotografie samotné fotografii vůbec nepomáhá, naopak přispívá k její nejisté budoucnosti. Absence jakékoliv kritické reflexe z Paris Photo potom dělá promarněnou příležitost, kde je jakákoliv diskuze nahrazena přehlídkou avantgradně oblečených pozérů a večírků se šampaňským.
