Glosa - Proč v Čechách neumíme komedie? Těžko říct. Asi se nepodařilo nahradit léta pěstovaný normalizační humor nekonečně bezstarostné a bezmyšlenkovité pohody. Když se čeští tvůrci snaží naskočit na vlnu dravé, nekorektní a poučené zábavy, jakou preferují třeba Američané, působí to v lepším případě nepřirozeně, v horším nesnesitelně. Změní to seriál Čtvrtá hvězda, který vysílá Česká televize od začátku ledna?
Režisér Jan Prušinovský je filmař, který by mohl vyvést tuzemské komedie z bludného kruhu. Jeho Okresní přebor možná nebyl dokonalý, přesto mile překvapil a Miroslav Krobot s herci Dejvického divadla sbírá body za popularitu téměř každý den.
Konstelace nemůže být příznivější, a proto není divu, že programový ředitel veřejnoprávní televize Milan Fridrich představil první tři epizody seriálu z pochybného hotýlku Meteor jako příchod očekávaného Mesiáše.
Sitcom jak ze škatulky
I když se takovému označení Fridrich brání, výsledek se dá označit za téměř čistý sitcom, jen někdo zapomněl přimíchat umělý smích.
Čtvrtá hvězda je sitcom konstruovaný podle nejklasičtějších pravidel, což rozhodně neškodí. Mikrokosmos periferního hotelu obývají karikované postavičky (Ivan Trojan, Miroslav Krobot, Hynek Čermák, Martha Issová, David Novotný a další), jež řeší své malicherné problémy, a směřují k jedinému cíli - zisku čtvrté hvězdy pro svůj podnik.
Nicméně už zde vyvstává první problém. Pokud má být premisou seriálu obdržení čtvrté hvězdy, jak se mohlo stát, že ve třech představených epizodách se tento motiv vůbec neobjevil? A tím to nekončí. Když čteme, co o seriálu píší tvůrci, najdeme třeba toto: „O místo recepčního v hotelu Meteor se uchází melancholický kytarista Štěpán (Neužil)". Nebo: „František (Trojan) vede dvojí život: oficiálně je zkušený hotelový recepční, neoficiálně s hluchým zlodějem Majorem okrádají hotelové hosty."
V čem tkví potíž? Ze samotného děje bychom rozhodně nepoznali, že Štěpán má být melancholik, působí prostě jako ňouma. A František zde žádný dvojí život nežije, rozhodně by nikoho nenapadlo, že ho lze vnímat jako vzorného recepčního, je spíš paralelou k Ozzákovi z Comebacku, kterého mají všichni za magora a trpí ho z milosti. Tu dvakrát nechápeme, protože jde o amorálního podvodníka, zloděje a vůbec ubožáka, jejž bychom ve skutečném světě dozajista nenáviděli.
Kvůli absenci jednotící dějové linky je zcela zásadní, přitom obzvlášť těžké, budovat v komediálním žánru silné charaktery. Podle tří nenavazujících epizod se jen těžko s jistotou posuzuje, nakolik to zvládli Prušinovský s Krobotem, troufám si však už nyní odhadnout, že právě v tom selžou.
Hrdinové se chovají nekonzistentně od vychytralosti po přitroublost podle aktuální situace, ještě v šesté epizodě jako by se navzájem poznávali a zdá se, že ani naplánovaný základ jejich podstaty se nedaří vystihnout. Charakteristika se zkrátka rozpustila v nahodilém situačním humoru a původní premisa i profilace postav prostě zmizely.
Bez kontinuity to nejde
Novácký Comeback byl v mnoha ohledech nedotažený, ale pokud něco dokázal, tak právě vybudovat jasně definované postavy s určitým souborem vlastností, jež se chovaly podle pochopitelného vzorce. U dramatického seriálu s realistickými hrdiny by šlo o zásadní chybu, u komediálního, tím spíš sitcomu, to však je téměř nezbytné, protože humor potřebuje nějakou jednotící nit, pojítko, jež dá divákovi důvod sledovat seriál půl hodiny v kuse a vnímat jeho karikované postavy jako živé bytosti.
Skeče už totiž ke spokojenosti stačí málokomu. Lze jich najít plný internet. Pokud bylo dřív jedno, co v televizních seriálech vtipy spojuje, protože se čekalo právě na ně, dnes už musí zaujmout ono pojítko. Mělo by existovat zdání kontinuity, abychom si o hrdiny vypěstovali zájem. Aby nám záleželo právě na tom, že vtipy říkají oni, protože od jiných se jim tolik nezasmějeme.
Podobnou stagnaci si může dovolit šestidílný britcom, který pomalu dřív skončí, než začne. Dvanáctidílný projekt, s nímž stráví divák čtvrt roku, už by měl myslet dál. Možná s tím souvisí dohled dramaturga Jarchovského, jehož scénáře jsou proslulé právě nedostatkem kontinuity a přesvědčivého vývoje?
Co do samotného humoru je těžké se pouštět do soudů, protože humor je samozřejmě subjektivní věc. Kdo si však Prušinovského styl oblíbil, se nejspíš opět zasměje. Laciné vtipy střídají ty chytřejší, prvoplánové ty promyšlenější. Ne každý zafunguje, jednou za čas se snad zadaří. Vydrží však publikum dvanáct týdnů s těmito postavami?
